miklinova lichozrouti
Nejpozoruhodnější dětská kniha uplynulého roku a nepochybně titul, který si zaslouží reprezentovat českou literaturu pro děti v zahraničí jak po stránce textové, tak obrazové. Lichožrouti Pavla Šruta a Galiny Miklínové nejsou žádnou přemoudřelou estetickou ekvilibristikou, k jakým projevují vřelou náklonnost porotci českých literárních cen. Obsahují sice také roviny a aluze, které dítě nepochopí nebo „nepřečte“; ale na rozdíl od opusů, které jsou určeny dětem jenom naoko a ve skutečnosti patří do sbírky artefaktů dospělých fajnšmekrů doopravdy oslovují dětského čtenáře.


Co je lichožrout?
Lichožrout je záhadný tvor, pojídající lidské ponožky. Nikdy nebere celý pár, vždycky jenom jednu a dělá tak z párů licháče. Podle toho dostal jméno. Ovšem zločinečtí lichožrouti, kteří kradou ponožky ve velkém a šmelí s nimi na černém trhu, je loupí klidně po celých párech, čímž porušují nejvyšší lichožroutí zákon!

Jiní recenzenti už zmiňovali spřízněnost Lichožroutů s Pidilidmi od Mary Nortonové. Ano, stejně jako Nortonové pidilidi, i lichožrouti obývají lidské příbytky a jejich životní heslo zní „BÝT – A NEBÝT VIDĚN“. U Nortonové největším neštěstím pro pidilidi je být spatřen člověkem, a, stane-li se jim tak, nechávají všeho a stěhují se pryč. V příběhu o lichožroutech to samé žádá ( i když s jistým zpožděním) po svém vnukovi děda – z důvodu, že se nechal vidět svým domácím. Postavičky Nortonové jsou ale v podstatě stejně takové lidi jako my, akorát hodně maličké, zatímco Šrutovy potvůrky - to je zcela odlišný živočišný druh, a vypravěč tráví docela hodně času osvětlováním jejich různých fyzických nebo duševních vlastností.
miklinova_galina_08.jpg
Jednou z nejzvláštnějších lichožroutích dovedností je schopnost jako chameleon splynout s okolím.
Tak, jako dokáží pro maskovací účely splynout s pozadím doslova, stejně tak časem splývají i s osobnostmi svých lidských domácích a přebírají jejich zvyky a chování. Třeba takový lichožroutí hromotluk Vasil – narodil se jako dobrák, ale protože dlouho žil u mafiána Vovky Šviháka, stal se z něj nakonec taky otrlý mafián.
A protože lichožrouti mají tak dokonalé mimikry, je jejich svět miniaturou toho našeho. Staří hudrují na mladé stejně jako u nás lidí, výrostci se spolčují v gangy… Jak říká děda: „Svět je vzhůru nohama.“, „Dneska už nikdo neví, co je teď a co potom – a hlavně co bude. Mládež nepozdraví, necvičí, místo chlapeckých družin tu máme gangy!“

Zajímaví jsou Šrutovi protagonisté ze světa lidí.
Zatímco v drtivé většině dětských knih o pohádkových bytostech se neobyčejní tvorové nechají spatřit pouze dětmi, nebo je mohou vidět jedině dětí jako protiklad k dospělým, u Šruta se lichožrouti ukáží z vlastního rozhodnutí dvěma dospělým, osaměle žijícím mužům. Egon Vavřinec a prof. Ing. René Kadeřábek jsou sice dospělí, ale ve skutečnosti jsou nevinní a bezelstní jako děti. A oba mají společné to, že jsou „licháče“, chybí jim někdo do páru. Taky na konci vyprávění, když se k panu Vavřincovi vrací jeho slečna Helenka a z obou se stává pár, Egona jeho lichožroutí kamarád opouští.
Ale k Renému Kadeřábkovi, který zůstává jako člověk (i muž) nadále osamělý (opouští ho dokonce i jeho podnájemnice paní Květuš, která se do té doby o něho aspoň občas a trochu žensky starala), lichožroutích přátel a společníků dokonce přibývá.

Z tábora lichožroutů ovšem mají hlavní slovo v ději logicky děti. Vždyť nechat se spatřit člověkem – takovou pošetilost může provést jedině dítě! Dějové linie o Hihlíkovi v bytě Egona Vavřince a o dvojčatech ve vile René Kadeřábka se zpočátku odvíjejí paralelně a zhruba v polovině knihy se spojují. Hihlík je velmi slušně vychovaný, za což se mu jeho dva bratranci posmívají. Ramík a Tulík jsou sice dvojčata a v rošťárnách nerozluční, ale na slova, která uslyší každý jindy a od různých lidí – jestli by chtěli být jako jejich mafiánský otec Padre – odpoví překvapivě každý jinak. A taky časem se ukáže, že jsou každý jiný.

miklinova_galina_03.jpg
P
říběh končí formálním „dospěním“ Ramíka a Hihlíka (oběma děda a Padre říkají: „Jsi už dost velký a musíš žít svůj vlastní život“

- a odcházejí od nich) a „novým životem“. Toto slovní spojení se objevuje jak ve vyprávění o Egonu Vavřincovi, tak i v tom o Reném Kadeřábkovi. Vlastně na konci knížky začínají „nový život“ všichni – i bývalá podnájemnice profesora paní Květuš, i Ramses s Hihlíkem, a dokonce i Padre. Jen pro dědu a Kudlu Dederona život končí.
V textu jsou celkem častá mrknutí k dospělému čtenáři: „všechen ten nylon, silon, dederon…“ –  dnešní děti už ani neznají slovo „dederon“. Nebo narážky na humanitární pomoc Africe: „A když Hihlíkův tatínek zjistil, že z jejich města do Afriky nějaký kamion buď s léky nebo se zbraněmi občas odjíždí…“ – děti sice vědí, že africké státy jsou notoricky chudé, ale už vůbec netuší, že jejich vlády utrácejí hodně za zbraně.
Když lichožroutský Sibiřan Vasil dojede „na korbách náklaďáků a na plošinách železničních vagonů až do hlavního města matičky země“, čteme:
„Vasil byl blažený! Stál uprostřed obrovského náměstí, hleděl na zlaté kupole nějakého chrámu…“ - narážka na chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě je nabíledni, ale to se dovtípí akorát dospělý, dítě tuto aluzi sotva pochopí.

Děti ale dobře chápou slovní hříčky na základě různých významů mnohovýznamových slov
(„Profesor Kadeřábek v mládí zkoumal jedovaté hady, ale brzy ho to otrávilo“) nebo mnohovýznamových syntaktických konstrukcí jako «mám pohřeb», «spi sladce». (Po pohřbu v krematoriu Hihlík nechá svému domácímu u postele vzkaz „SPI SLADCE, EGONE“ - tak jako se píše pro zemřelé na náhrobcích.) Rozesmívá je také legrační čeština čínského obchodníka pana Li-ku, a, jak jinak, situační komika: «Čango si připravil škrtičskou šňůru a vyrazil. Jenže na naleštěných parketách mu ujely nohy.» «Ze starých ztvrdlých podkolenek si dělali pendreky a těmi se mlátili hlava nehlava.» A vůbec všechny scénky s hrůzu nahánějící partičkou Vasila, která z každé „prácičky“ odchází potlučená a s nepořízenou.

K atraktivitě knížky podstatně přispívá grafické ztvárnění.
«Žhavá mexická lichožroutka Mojita» je v podání Galiny Miklínové
vskutku opojná. Stavební jeřáb z podkolenky se určitě také dostane do dětského obrázkového TOP 10. Ve spodním poli všech stránek je nakreslená další podkolenka, ze začátku úplně celá, ale s každou následující stránkou o něco kratší, až se na konci knihy ztratí skoro úplně, jak už ji lichožrouti sežrali.

Kniha samotná je vytištěná na kvalitním papíře a je vůbec z čistě knihařského hlediska kvalitně udělaná.
Klasické látkové záložky jsou dvě a jsou samozřejmě liché jako ponožky na nohou pana Vavřince – jedna šedá a jedna červená. Ladí to s tématem, ale je to šikovné i z jiného důvodu: knihu mohou číst dva lidi zároveň a každý si může založit, kam došel, „svojí“ barvou.

Lichožrouti / Pavel Šrut / ilustruje Galina Miklínová / Vydala Paseka 2008, vydání první

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu