tygri trapeniZastavit se u mámy v práci může být pěkná otrava. Ale jen v případě, že vaše maminka nepracuje zrovna v zoo. Potom je taková návštěva naopak super! Dají se tam zažít úžasné věci. Kde jinde si taky může normální kluk a holka z obyčejného sídliště pohladit koťátko, ze kterého vyroste obrovský lev? Anebo podrbat slona pod chobotem, potulit tuleně? Přetahovat se s opičím mládětem o banán.

A prohrát. Dvojčata Lenka s Pavlem mají maminku s báječným povoláním. Pracuje v knihovně v zoologické zahradě. Díky tomu poznají obě děti zblízka i péči o zraněná tygří mláďata, kterým někdo roztříštil ve výběhu skleněnou láhev. Jediná zlomyslná hloupost způsobí spoustu bolesti a starostí. Tatínek dvojčat sice pracuje daleko na stavbě, domů se vrací jen o víkendech, ale přesto je doma u Lenky a Pavla veselo. Zvlášť když si domů tajně přivedou psa a trochu bláznivou sestřenici Sylvu, která dovede vyrobit tekuté zlato! To je potom všechno nejen veselé, ale hodně napínavé a nakonec i nebezpečné!

Tygří trápení – Daniela Krolupperová | Ilustrace | vydala Mladá fronta, 2011

Ukázky z knížky:

Hned jak se za mámou zavřely dveře, vyřítili se oba sourozenci ven a hnali se do protějšího paneláku za sestřenicí. Proč se jim včera neozvala? Kdoví co se u Nořáků včera večer stalo.
Když zazvonili, vykoukla Sylva z okna.
„Už jdu,“ houkla dolů a vůbec se netvářila vesele. Rodiče psa nejspíš neschválili.
A taky že jo. Sylva se vyploužila z domu schlíple jako slípka z kurníku. Podívala se na sourozence a smutně pokrčila rameny: "Nevyšlo to. Odpoledne ho musím odvést do útulku."
Lence s Pavlem klesla nálada pod bod mrazu. A to se ten den moc vysoko nad nulu ještě nevyšplhala. Všichni tři pohřebním krokem vykročili směrem ke škole.
„Ten krásný roztomilý dalmatin napáchal víc škody než můj poslední pokus,“ vyprávěla pomalu a smutně Sylva. „Táta byl skoro bez sebe. A máma už všechno spočítala. Tahle pohroma vyjde mnohem dráž než mixér, porouchaný sporák a ohořelá stěna v kuchyni. Když to máma všechno sečetla, zatrhla mi kapesný na dalších dvaačtyřicet let. Na svačinu mám suchou housku. Na nejbližší namazanou housku budu mít nárok až v roce 2052. Šestnáctého září.“
Lenka s Pavlem se v úžasu zastavili.
„No to snad ne!“ vyhrkla zděšeně Lenka.
„Jo,“ odpověděla suše Sylva. „Až v padesáti čtyřech letech.“
„To budeš děsně stará,“ poznamenal Pavel.
„Ale třeba mezitím vyděláš spoustu peněz,“ napadlo Lenku. „Třeba opravdu přijdeš na to, jak vyrobit zlato. A neboj, ráda se s tebou rozdělím o svoji svačinu. Klidně každý den. Dneska mám rohlík s eidamem. A ještě ti v neděli schovám další řízky.“
„A můžu vám ukázat, jak se to tekuté zlato vyrábí? Ve vaší kuchyni?“ zeptala se Sylva se slabým zábleskem naděje v oku.
„No jasně,“ potvrdili oba sourozenci jednohlasně. Bylo jim nebohé hladovějící sestřenky moc líto. Jestli to tetu nepustí, čeká Sylvu nejspíš trpký život o chlebu o vodě. A jen kvůli tomu psovi!
„Ale jenom když doma nebude máma,“ dodala Lenka. „Ta by s tím určitě nesouhlasila.“
„A nezapomeň si s sebou vzít hasicí přístroj,“ požádal pro jistotu Pavel.
Za hovoru došli až ke škole.
„A kde je ten pes teď?“ zeptala se Lenka, když se ve školním vestibulu přezouvali.
„Doma,“ odpověděla Sylva. „Zůstane tam, dokud se nevrátím ze školy. Potom ho musím odvést.“
 Pak se ozvalo první zvonění a Sylva a sourozenci museli odejít každý do své třídy. O poznámku za pozdní příchod nikdo z nich nestál. Rodiče nebyli na další špatné zprávy zrovna nejlépe naladěni.
„Co se u té Sylvy asi stalo?“ uvažovala nahlas Lenka.
Pavel pokrčil rameny: „To fakt netuším. Pes přece nedokáže zničit kuchyň ani nezaloží požár. Nebo snad jo?“
Lenka zavrtěla hlavou. „Rozhodně tam včera nebyli hasiči. To by nám neuniklo. Ale co tak strašně drahého mohl ten pes zničit? Tetu to muselo naprosto šíleně vytočit. Vždycky dbá na to, aby Sylva měla zdravou a pestrou stravu. A teď jí dala suchou housku! Bez sýra, bez bílkovin, bez vápníku! A žádné ovoce! Žádné vitaminy!“

Inspirující myšlenky...

Vše je podvod: hledat nejmenší míru klamů, držet se průměru, usilovat o krajnosti. V prvém případě dobro odvádíme tím, že je chceme získat příliš snadno, zlo, že mu klademe příliš nepříznivé bojové podmínky. V druhém případě dobro podvádíme tím, že o ně neusilujeme ani ve věcech pozemských. V třetím případě dobro podvádíme tím, že se od něho co nejvíc vzdalujeme, zlo, že bychom je rádi vystupňovali do krajnosti a tím snad zbavili moci. Měli bychom tedy dát přednost druhému případu, neboť´dobro podvádíme vždy, ale zlo v tomto případě, jak se aspoň zdá, nikoliv.
Franz Kafka, Aforismy