hrompac450.jpgJednou to ve skalách luplo a ze země se vyvalil obr Hrompac. Po třech letech živobytí v jeskyni se rozhodl, že se podívá do světa. Došel až k lískovému keři a před ním uviděl takového maličkého, jak se marně snaží rozlousknout oříšek. Tak se Hrompac skamarádil s Tancibůrkem. A co bylo dál? Dál si to už přečtěte sami! Knížka Hrompac a Tancibůrek od Václava Čtvrtka totiž vychází v „albatrosí“ edici Druhé čtení, která je určena právě začínajícím čtenářům.

Šest drobných příběhů o obru Hrompacovi a mužíčku Tancibůrkovi vypráví o tom, co spolu prožili a vyváděli. O tom, jak líčili na ptáčka s rezavým ocáskem, který obra urazil (ale on měl vlastně pravdu, a ta mnohdy rozčílí), jak našli rytíři ztracenou půlku jména, jak potěšili smutnou princeznu, jak dostali pytel blech, jak vrátili čerta do pekla a jak si znovu políčili na ptáčka s rezavým ocáskem (ale stejně se jim nechytil!).

Milé vyprávění s typicky čtvrtkovskou poetikou i jazykem pro malé děti je doplněné veselými obrázky Evy Sýkorové-Pekárkové.


hrompac150.jpgUKÁZKA –
Lapací klícka ležela v trávě, ale ptáček neletěl. Zato tamtudy šel jeden rytíř. Na hlavě mu místo přilby seděla zahradnická konev, obě železné nohavice mu prokousala rez a na rukou měl nitěné rukavice. Byl to pravý rytíř, ale bylo mu nabrečato. Popotahoval nosem a zpíval divnou písničku:
„Začíná to Befeleme,
tečka, punkt a nemeleme,
půl zůstalo v Soběslavi,
rád bych věděl, kdo to spraví.
Befeleme, befelem,
tečka, punkt a nemelem.“

„Co to zpíváš za vrtáctvo?“ povídá rytíři Hrompac a vystoupil před dub.
Rytíř se nejdřív pořádně lekl. Když to přešlo, začal spínat ruce v plechových rukávech a naříkal:
„To byla přece smutná písnička o tom, že se mi ztratilo půl jména.“
“Aha,“ přikývl Hrompac, i když ničemu z toho nerozuměl.
„Zkrátka pana rytíře bylo dvakrát tolik, a teď je ho zrovna půl,“ povídá za stéblem Tancibůrek.

Václav Čtvrtek
HROMPAC A TANCIBŮREK
Albatros, 2008
Ilustrovala Eva Sýkorová-Pekárková
48 stran

 

 

Inspirující myšlenky...

Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická poživačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední číší, než bude s námi konec! Jaká hanba, jaké třeštění! Chcete číst ohnivé mene tekel, napsané nad hodokvasem lidstva? Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst!
Karel Čapek