zluti-lvi-nikl

Kniha Petra Nikla, jež vznikla ještě za dob jeho studií na Akademii výtvarných umění, a to v roce 1986, je vůbec jeho první autorskou knihou. Tehdy se Petrovi zdál velmi zvláštní sen o lvu.  Zatímco jiní studenti se věnovali povinnému kreslení aktů a sádrovým odlitkům, Petr na starém consolu přes štůsek průklepáků zapsal, tajemnými linoryty opatřil a nakonec i sám svázal několik exemplářů své vůbec první knížky.


Mystický příběh o lovcích číhajících v nočním lese na příchod lví smečky je jakýmsi iniciačním příběhem syna jednoho z lovců, který se odváží se lvem spojit.

Žlutí lvi | Petr Nikl | vydal Meander, 2011

Petr Nikl je umělec, od něhož jsme dávno zvykli očekávat všeliké možné umění, přelévající se volně jedno v druhé, napříč všemi žánry snad vyjma filmové režie nebo barokní opery, ale co není dosud, jednou může být...

Petr Nikl své autorské knihy vymýšlel a vytvářel už jako student na AVU, jako literát a básník se však etabloval o mnoho později (svou první autorskou knihu Pohádku o Rybitince vydal v Meandru v r.2001, kde zahajovala  novou uměleckou edici Modrý slon, k níž také nakreslil logo modrého sloníka). Niklova kniha Zá Hádky, která se v r. 2009 stala v Magnesii Liteře knihou roku, se letos ocitla v nominaci na knihu desetiletí v kategorii dětské knihy.
Žlutí lvi jsou jednou z oněch „školních“ knížek, které Petr Nikl, zatímco ostatní spolužáci kreslili akty, na starém vysloužilém Consulu přes štůsek průklepáků napsal, opatřil linoryty a slepotiskovou ražbou na obálku a nakonec i svázal.
Žlutí lvi jsou z r. 1986, kdy se ten sen o snu skutečně zdál.

Ukázka z knihy Petra Nikla, Žlutí lvi

Vždycky mě lákal hustý les za kopcem. Smrkový. Večer ty zvuky!
Říkali mi, abych tam nechodil. Že prý tam žijí žlutí lvi. Žlutí.
Každý měsíc je naši lovci pobíjeli, neboť bylo známo, že se živí srnami a možná i lidmi.
Lovci vyjížděli vždy v podvečer ve dnech kolem úplňku na svých rychlých koních a šavlemi divoce máchali nad hlavami.
Úplněk lákal lvy z lesa.
Po úspěšném lovu jich mnoho bylo vidět mrtvých pod vysokými smrky, a ženy lovců se pak honosily hřejivými límci z hřívy.
Někdy se však lovci vraceli s nepořízenou, aniž by lvy jen zahlédli.
Nikdo nevěděl, odkud žlutí lvi přicházejí a kde spí.

Už ani nevím, jak jsem se ocitl v lese, byl jsem tehdy posedlý bedlami.
Byly všude a jejich bílé klobouky mě vedly stále hloub a hloub, až se náhle začalo stmívat. V teplém podvečeru jsem se snažil najít cestu do vesnice,
ale čím víc jsem hledal, tím hlouběji jsem se do lesa nořil.
Unaven, s plnou náručí bedel, jsem usedl pod jeden z tlustých kmenů a usnul.

/SEN/
Zdálo se mi, jak mne v lese zarostlém mlázím zastihla noc. Po dlouhém bloudění jsem se proklestil na planinu a pokračoval po ní směrem, ve kterém jsem tušil vesnici.
Hvězdy se nade mnou třásly a krajina byla rovná jako stůl.
Už z dálky jsem zahlédl pruh světla, vybíhající z lesa.
Po chvíli jsem uviděl, že jeho konec dopadá na temný horizont kdesi přede mnou.
Jak jsem se k němu pomalu blížil, zjistil jsem, že je to skála, a v tom zářícím bodě jsem na ní zahlédl nějaké rysy.
Bod se zvětšoval v kruh a já v něm začal tušit obraz zvláštní hlavy.
Oči daleko od sebe, vystouplé lícní kosti, rozpláclý nos. Celá tvář, orámovaná kruhem, připomínala hlavu lva.
Po několika dalších krocích byla tvář vidět tak zřetelně, že jsem se nemohl mýlit.
Šel jsem blíž ke skále, jež zadržovala prchavý portrét, když vtom se něco na zemi zalesklo.
S údivem jsem zjistil, že v jehličí leží dlouhá turecká šavle.
Sehnul jsem se k ní a už jsem se jí chtěl dotknout, když vtom mě zarazilo potřísněné místo na její čepeli. Několik žlutých chloupků k ní bylo slepeno světélkující září.
Překročil jsem šavli a zvedl oči. Obraz hlavy byl přepůlen mým stínem, jak jsem stál v úzkém pruhu kužele světla.
S pocitem mrazení jsem se blížil ke skále.
Stál jsem teď na krok od ní a v zádech cítil teplo.
Otočil jsem se a oslnil mě proud jasu dopadajícího na mé tělo i tvář.
Když jsem si po chvilce zvykl, sklonil jsem hlavu a uviděl na břiše povědomý nos a ústa. Táž, co se před chvílí na mě usmívala ze skály.
Omámen žlutí, vydal jsem se směrem, odkud záře vycházela.
Přivíral jsem oči a mnohokrát si myslel, že už to nevydržím. Oči se mi sklápěly k zemi.
Stále jsem nevěděl, kde jsem, ani kam to jdu, v proudu světla byla tma kolem desetkrát hustší.

Občas jsem zakopl o kořen či pařez, ale tápal jsem pomalu a opatrně, abych neztratil z tváře kužel světla.

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román