Originální výtvarník František Skála (1956) vydal Skutečný příběh Cílka a Lídy, komiks pro cca sedmi- osmiletého čtenáře, kongeniálně propojující slovo s aranžovanými barevnými fotografiemi, jimž dominuje příběh „malého chlapíka“ z názvu knížky.

skutecny pribeh cilka a lidy


Podobně jako v předchozím Skálově autorském počinu pro děti, komiksu Velké putování Vlase a Brady (1997), je i pro nynějšího hrdinu Cílka důležitá cesta, a to cesta lesem: jednak ta, kterou podniká tak trochu z donucení, protože ho kdesi kdosi „vypudil ze staré nory“, a jednak ta, na niž se vydává už zcela svobodný, s nově postaveným přístřeším za zády – cesta za krásami a magií přírody.

Stavba domku i pozdější setkání s Bulínem z rodiny Strombulínů, s Pirdekem, „co bobky nastražil“, s černým slimákem Brunem anebo s tajuplnou opatrovnicí-čarodějnicí Lídou jsou pro Cílka sledem drobných slavností, překvapení a radostí: „malý chlapík“ je totiž cestovatel a filosof v jednom. Medituje o náležitosti protikladů v přírodě („jinak by byl svět málo barevný“), o přátelství a dobrotě („Cílek se snažil vycházet s každým, koho potkal“), ale především chápe, že je třeba se „umět dívat a pozorně naslouchat“, protože jen tak „poznáte, že není jediný den v roce, který by se podobal jinému“.

skala cilek

František Skála je v literatuře tím, kým ve výtvarném umění: okouzleným a spontánně básnivým svědkem, kterému stačí stávající kulisy jen nepatrně posunout, aby se mohl zhoupnout v síti osobního snění. To on sám je Cílkem, který ve svém příbytku pozoruje „měnící se drahokamy listů, zářící pavučinu na okně a sluneční koberec rozvinutý od postele na zápraží.“

JAK CÍLEK LÍDU NAŠEL / František Skála / Fotografoval František Skála

 

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu