Nevyskytují se tu hloupí Honzové, dobráčtí čerti, šišlaví vodníci, zřídka se dobývají srdce princezen. Podobně jako všechny pohádkové příběhy však i Africké pohádky vyprávějí o tom podstatném – o dobru a zlu, lásce, odvaze, spravedlnosti i cti. Autorem je slavný konžský spisovatel a básník egyptského původu Kama Sywor Kamanda (1952), s jehož textem se působivě potkávají barevné ilustrace Miloše Koptáka.
Image

Exotická atmosféra je patrná již z vnějších kulis plných mohutných baobabů a mangovníků, hlubokých lesů, nekonečného oceánu i probouzející se savany, domů vybělených sluncem. Příroda, její krása i nástrahy, tu ostatně má svou nezastupitelnou roli. Človek ji možná na chvíli dokáže poručit a svázat ji kouzly, zároveň vsak často vede vysilující boj s dlouhým suchem. „Mé dítě, ať tě osud zavede kamkoli, hledej rovnováhu v harmonii ducha a těla, oblohy a země, viditelného i neviditelného,“ nabádá babička chlapce Amanu, který odchází z rodného kraje u Nilu.

Drsná krása

Předkládaný soubor pětadvaceti Kamandových próz je pestrý. Některé mají blízko k baladě jiné k bajce. Najdeme tu epické osudy s mnoha peripetiemi stejně jako krátké morlality. Nejdelší, více než šedesátistránkový příběh vypráví o chlapci Odiovi, který chce naplnit přaní umirajícího otce a podstoupí nebezpečnou pouť s posvátným kamenem. Jeho nesnáze a nesmírná tíha závazku, který by ze sebe nejraději setřásl, trochu upomenou na hobita Froda z Tolkienovy trilogie Pán prstenů.

Kamanda není obrozeneckým sběratelem lidové moudrosti a tradic, i když z nich zřetelně čerpá a jejich odkaz se snaží předávat – dávné pověsti a legendy přetváří po svém, s velkou imaginací a poezií, zároveň však jednoduše a jaksi samozřejmě, bez samoúčelných efektů. Těžko by však asi směnil pozici „afrického barda“ za moderního pohádkáře s nevázanou hravostí a humorem.

Snad s výjimkou příběhu o melancholickém slonovi, který předhoní nadutého leoparda, se tu lze usmívat spíš smutně. Třeba u příběhu o začarované dívce, k níž pro množství nápadníků její otec musí vyrobit tři kopie – z myši, slepice a fenky. Tři na pohled identické ženy však zdědí vlastnosti svých zvířecích předobrazů: šmejdivost, nepořádnost a vzteklost, které se neblaze podepisují na manželském soužití.

Kamandův styl jako by charakterizoval potulný básník, který vystupuje v příběhu o Odiovi: „Určitě si mnohé přimyslel, jeho příběhy musely okouzlovat drsnou krásou, aby byly zachovány na věčné časy, neboť jen krásné pověsti nezanikají.“

africke_pohadky400.jpg

Bolestné lekce

Kamandovy pohádky skutečně podmaňují drsnou, smutnou krásou, která je určena spíěe starším dětem. I velká, neřku-li slepá láska někdy končí špatně: starý muž, který nedokáže upoutat mladší manželku, obětuje svou duši lesnímu pánu, a naopak kráska zbytečně umírá pro svého ziskuchtivého muže, aniž ten pochopí příčinu jejího horkého skonu. Oběti lásky jsou bolestné: princezna se zamiluje do stromu a teprve blesk, jemuž se oba dobrovolně vystaví, spojí jejich duše a popel v jedno.

Elementární rozdíl mezi dobrem a zlem však v zásadě zůstává: odměněna je odvaha, chytrost, úcta, velkorysost či přátelství, potrestána nenávist a závist, pýcha, lenivost a nepoctivost, žarlivost i sobecká láska. Krutou lekci dostávají i ti, kteři se nedokážou poučit nebo neprojeví dostatečný soucit. Stonožka donutí holuba, aby na jejím políčku uklidil své stopy i za vytrvalého deště, když však sama poťape sousedovi čerstvě zasetou kukuřici, ten ji při následném uklízení nechá zemřít vyčerpáním. Morální poučeni mluví jasně: „Nevyžadovat od druhých, co sám nejsi schopen vykonat.“

Neviditelný leopard

Zázračné se v Kamandově podání prostupuje s reálným, zcela samozřejmě tu usilovným drhnutím mizí skvrny z leopardího těla, až se chlubivý samec stává neviditelným. Hlavními postavami tu vedle nejrůznějších zvířat, jejichž přehlídka docela dobře poslouží i jako nenásilný průvodce africkou faunou, bývají prostí vesničané, jimž škodí zlovolní čarodějové a lesní duchové. Určitou ochranu poskytují nejrůznější amulety (ze lvích zubů či sloní kůze) předávané z generace na generaci, ani ty však nejsou všemocné a jejich zneužívání přijde draho.

Vlastně by závěr jedné pohádky mohl být dobrým mementem všem současným nepoctivcům – lenošivý mladík tak dlouho bezpracně a drze těží z otcova dědictví, až skončí jako strašák v poli, který noc co noc děsí zlodějské ptáky.

ALICE HORÁČKOVÁ (MF DNES) – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Kama Sywor Kamanda / AFRICKÉ POHÁDKY
Praha : Brio, 2006. 544 stran, přeloženo z frncouzštiny, Ilustroval Miloš Kopták


Pohádky pro děti – nové knihy

Kahounovo Štěstíčko a kocouří dědeček

Půvabný příběh o letních velkých maličkostech, které se v dnešní uspěchané době z dětského světa bohužel začínají ...

Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho patří ke skvostům české knížky pro děti

Jedna z nejkouzelnější knih pro děti, ve které se střetává pohádkový svět se světem skutečným. Knížka, která je psána...

Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

Jedná o převyprávění známé pohádky Pinocchio od italského Carla Collodiho. ...

Jsem Karel. Chytrá pohádka o deštníku Magdalény Wágnerové

Mezi nejkreativnější spisovatelky dětské literatury patří už dlouhá léta Magdaléna Wágnerová. Nevydává knih mnoho, ale k...

Obrazy ze Staré Říše, velmi zajímavá pohádková kniha

Čtyři samostatná vyprávění, která spojuje společné místo děje – městečko Stará říše – napsal pro děti Václav Vok...

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky