ImageNa téma vlaky a tratě zpívá se i píše snad odnepaměti. Vzpomeňme jenom na Dickensovu vánoční povídku Mugbyho křižovatka (1866) - známou u nás díky pasáži Hlídač, anebo na Doylovu hříčku s (nejmenovaným) Sherlockem Holmesem v roli jednoho z luštitelů: Kam se poděl zvláštní vlak (1898).

Pouze o málo užší podmnožinou subžánru jsou „mašinkové“ knížky pro děti. Na Portálu už jsme psali o takřka klasických Pohádkách o mašinkách Pavla Naumana (1942) a Jiří Kahoun, i když ještě klasikem není, vydal nově v Albatrosu svébytné „pokračování“ té knihy. Hle, zrovna jako Nauman se nejspíš učil u Čapka a slyšme, co se tu například povídá o lokomotivě z Kozolup nazývané Princezna:

„Když nejezdí, ať je aspoň krásná na pohled,“ odpověděl smutně strojvůdce.
„Stejně je divné, že ji nikdo nedokázal rozběhnout,“ prohlížel si mašinku kominík Matásek.
„To je,“ přikývl strojvůdce, „záhada všech záhad.“


Netvrdím ovšem, že zrovna tohle je jasný ozvuk Karla Čapka (i když nejspíš ano), tak jako bych se nikdy neodvážil označit Kahounovy inspirace za literární. Naopak! Jeho krátké příběhy mají ze života odebraná jádra a já bych se vůbec nedivil, kdyby se mi jejich autor už zítra představil jako „průvodčí v důchodu“. Anebo snad výpravčí? Není teoretikem, to rozhodně ne, a takřka hrabalovská se zdá být jeho pohádka o průvodčím Strejčkovi, který baví děti pomocí dvou maňásků, ale vůbec si nevšimne, že na chlapcově sedadle již dávno zaujatě sleduje divadlo malý stařeček… Pointu neprozradím.

Kahounovy pohádky vyznačují se i poměrně přesnou lokalizací: Křivoklátsko, Posázaví, Šumava…, přičemž jsou nám tady pilně vyjmenovávány stanice, tak jak doopravdy následují, anebo jsme zkoušeni ze zapomenutých slovíček (šraňky, pešunk, šíny, glajzy), což zase připomíná podobnou scénu z Thielovy knihy Krásné léto v Orlím srubu (1966), kde se ovšem zkoušelo z terminologie námořnické.

Problém knihy O mašinkách ovšem nastává s párou. Ta totiž opravdu náleží spíš století devatenáctému a není dnes lehké skloubit moderní pohádku s vláčky na uhlí. A tak jsme třeba i účastníky retrojízdy pro výletníky-nostalgiky a teprve v závěru si autor neodpustí kapitolu Pendolino. Náleží ke slabším. Nutno však pochválit všeobecnou jazykovou hravost a vystižení „charakterů“ a zvuků parních lokomotiv (Sot-va le-zu! Se-no ve-zu!). Zlidšťování strojů přitom není přesmíru přeháněno a nehyneme v bažině přehnaného fantaskna, tedy snad s výjimkou příběhu o permonících. Pevně spíše stojíme ve světě dítěte, které si ještě umí spontánně skládat i nekonečnou písničku, a to jenom z námětů v krajině za oknem. Aniž si to uvědomuje. Právě pasáže působící jako odeslechnuté náleží v knize k nejsilnějším, osobně ale postrádám aspoň trochu strachu, takového, jaký jsem záměrně připomenul výběrem obou titulů už na začátku. Ani na skutečný problém skoro nenarazíme, natož pak na „problém dneška“, a idyličnost bezčasí následkem toho až ukolébává. I když co! Tak je to kniha na noc.

Některé kapitoly jsou ale až moc nevýrazné a chabý je už syžet. Taky úvod o posledním „ztraceném“ vagonku, který koresponduje se závěrem, je až moc snaživý a jako by ho vymyslila až odpovědná redaktorka Šárka Krejčová. Jistě, sympatická snaha po sepjetí celku, nicméně v autorském nedotažení postrádá hlubší smysl. Také závěrečná stránka věnovaná (náhle) vývoji železniční dopravy je trapně zkratkovitá a - zbytečná.

Jinak ale nelze nevnímat očividnou radost z vyprávění a cenit, kolik železničních aspektů autor mapuje na pár desítkách stran. Nechybí totiž ani mašinka z dolů (právě v nichž zmizel i Doylův zvláštní vlak), pobaví živý vláček stvořený rodinkou myšek, ke konci dojde na mašinku vánoční, Kahounova historka o dětské botičce ve výhybce, která zastavila vlak, jako by přilétla až odněkud z Černé sanitky Petra Janečka, a dramatická scéna se strojvůdcem Durdou, který mašinu nezajistil klínem, takže ta mu ujíždí z kopce a on ji musí pronásledovat druhým vlakem, nemůže dítě nechat klidným. Přesto chci - i se vzpomínkou na někdejší reálný masakr - zopakovat, že jsem se i při komedii Frigo na mašině bál víc! A co pak hlavně chybí, je důraznější apel na železničářskou zodpovědnost. Ta je totiž se stolu smetena větičkou: „Psst! Nekřič! To nesmíš, mašinko, nikomu říct.“

Dobrá. My ale snad můžeme říct, že tenhle nový přídavek k mašinkové literatuře zdaleka nadbytečným není.

O MAŠINKÁCH / Albatros, 2007 / ilustroval Jiří Fixl / 65 stran

Ze křtu knížky v Turnově na Slavnosti abecedy...
Slavnost abecedy a čtení má v Turnově od roku 1993 hezky dlouhou tradici. Každý rok je věnován jiné knížce, jinému autorovi. Slavnosti předchází pilné celoroční snažení, výtvarné nebo literární soutěže, pasování prvňáčků a další aktivity. V roce 2007 se malovaly pohádky o mašinkách, dokonce se mašinky také vyráběly a tak se tady křtilůa i knížka O mašinkách ...


mas2.jpg
Turnovské děcka jsou opravdu pro každou srandu ...

 

Foto: Radka Páleníková


Pohádky pro děti – nové knihy

Kahounovo Štěstíčko a kocouří dědeček

Půvabný příběh o letních velkých maličkostech, které se v dnešní uspěchané době z dětského světa bohužel začínají ...

Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho patří ke skvostům české knížky pro děti

Jedna z nejkouzelnější knih pro děti, ve které se střetává pohádkový svět se světem skutečným. Knížka, která je psána...

Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

Jedná o převyprávění známé pohádky Pinocchio od italského Carla Collodiho. ...

Jsem Karel. Chytrá pohádka o deštníku Magdalény Wágnerové

Mezi nejkreativnější spisovatelky dětské literatury patří už dlouhá léta Magdaléna Wágnerová. Nevydává knih mnoho, ale k...

Obrazy ze Staré Říše, velmi zajímavá pohádková kniha

Čtyři samostatná vyprávění, která spojuje společné místo děje – městečko Stará říše – napsal pro děti Václav Vok...

Inspirující myšlenky...

Ti, kdož chtějí mít jen co největší počet přívrženců a potřebují tudíž mnoho lidí, podobají se bláznovi, který má velkou nádobu a v ní málo vína. A tak ji naplní až po okraj vodou, aby měl vína více. Ale tím nezíská víc vína, nýbrž si jen zkazí to dobré, které v nádobě měl. Nikdy nebudete moci tvrdit, že ti, kteří byli k nějakému vyznání donuceni, je také ze srdce vyznávají. Kdyby jim byla ponechána svoboda, řekli by: Věřím ze srdce, že jste nespravedliví tyrani a že je bezcenné to, k čemu jste mě donutili. Špatné víno se nestane lepším, když lidi přimějeme, aby je pili.
Stefan Zweig: Castelliův zápas s Kalvínem