Image
Kocourek Štěstíčko se hrozně těší na prázdniny - jede totiž ke svému kocouřímu dědečkovi. Oba kluci, malý i velký, se v žádném případě nenudí - pořád je co vymýšlet a pořád se něco musí řešit, ať už to jsou nezvladatelné myši na půdě, zlomyslné straky v koruně stromu na dvoře či velkolepá rybářská výprava. I když prší, o dobrodružství není nouze! Dědečkův starý kamarád, obchodník Ofous, nad tím vším jen vrtí hlavou...


Půvabný příběh o letních velkých maličkostech, které se v dnešní uspěchané době z dětského světa bohužel začínají vytrácet. Moc hezký čtení pro celou rodinu.

Štěstíčko a kocouří dědeček | Jiří Kahoun | Vyd. Euromedia Group, 2009

UKÁZKA Z KNIHY

Kočičí obchod

Slunce se překulilo přes střechu domečku a zlatý proužek probudil kocourka. Otevřel oči, zamrkal a překvapeně se rozhlížel. Kde to jsem? Takhle to doma nevypadá. Aha, už si vzpomněl, je přece u dědy a včera s ním proháněl myši. Podíval se na jeho postel, byla ustlaná, a děda nikde. Kocourek vyběhl na dvorek, ale ani tady děda nebyl. Stál tu jen houpací kůň a lesklo se mu sedlo.
„Koníku, nevíš, kde je děda?“ naskočil na něj kocourek. „Nevíš, viď,“ a rychle se houpal. „A co straka? Berto, Berto, co vidíš, vem to!“ A bim! Dostal do zad červeným korálkem. Seskočil z koně, zvedl ho a povídá:? „Berto, nevíš, kde je děda?“
„Vím, vím, ale nepovím,“ skřehotala rozzlobená straka.
„Tak si to nech. Já si ho najdu sám,“ řekl kocourek a otevřel vrátka ve zdi. Kocour seděl na lavičce, mhouřil oči na řeku a pozoroval, jak po ní plavou bílé chomáčky pěny.
„Ahoj, dědo!“
„Ahoj, Štěstíčko!“ usmíval se kocour. „Tak co, ty kluku, jak ses vyspal?“
„Dobře,“ poskočil kocourek, „až na ty myši,“ a rozběhl se za žluťáskem. Chvilku ho honil a pak se posadil k dědovi na lavičku.
„Potřeboval bych poradit,“ otočil se k němu kocour.
„Já ti poradím, dědo, já umím radit. Co potřebuješ?“
„Musíme nějak zatočit s tou myší cháskou, aby nás každou noc nebudila. Ale nevím jak.“
„Lehce, dědo. Posadíme je na kolotoč a budou jezdit dokola. Pořád, pořád, až se jim z toho zatočí šišky. Až jim bude špatně.“
„Nojo, ale kde vzít kolotoč?“
„Uděláme ho. Najdeme něco takhle do kulata. Něco točícího, přitlučeme k tomu myší sedačky a bude to.“
„To by šlo,“ přikyvoval děda a upřeně pozoroval řeku. Najednou vyskočil, postavil se na lavičku a vzrušeně mával packou: „Viděls to?! Viděls ten kus? Heršvec, to byla ryba!“
„Kde?“ mňoukl kocourek.
„Támhle na té tůňce,“ ukazoval kocour, „tam, jak se dělají ty kruhy.“ A z vody vylétla do vzduchu placatá ryba. Zatřpytila se na slunci a plácla sebou zpátky. Hned za ní vyskočila zelená s červenými ploutvičkami. A hum, hup, hup! Skákala vesele nad hladinou, stříkala a dělala kroužky.
„Nojo, už ji vidím,“ postavil se vedle dědy kocourek. „A jaká je hezká zelená.“
„Ryby mají roupy,“ hladil si vousy kocour. „Myslí, že už jsem zahodil pruty a schválně mě dráždí. Jenže jsou holky na velkém omylu. My je všecky chytíme, viď, ty kluku ušatá,“ mrkl na kocourka a podrbal mu hlavu.
„To se ví, protože jsme dva rybáři.“
„Ty budeš chytat ty velký a já ty menší,“ pokračoval kocour.
„Já velký?“ podíval se na něj udiveně kocourek.
„Jasná zpráva. Jsi totiž můj rybářský nástupce.“
„Dědo, tak pojď chytat hned. Já vytáhnu tu největší.“
„Nejde to. Nemáme doma žádné rybářské náčiní. Zbyly mi jen dva holé pruty. Myši z nich všecko ukousaly a odnesly. Háčky, splávky, olůvka i silonové vlasce.“
„Hm,“ svěsil hlavu kocourek, „tak máme po chytání.“
„Hlavu vzhůru, kamaráde. Chytat se bude, kdyby na sůl nebylo,“ řekl kocour. „Zajdeme do obchůdku k Ofousovi a nakoupíme nové náčiní. Vezmu si hůl, tašku a můžeme vyrazit.“
„Dědo, tašku brát nemusíš. Já mám přece batůžek na záda,“ rozběhl se k domečku kocourek. Vysypal batoh na hromádku, navlékl popruhy na ramena a už vyšlapovali. Ptáci zpívali jeden přes druhého a oslavovali slunečný den. Kocourek poskakoval a rychle otáčel hlavu. Hledal, odkud a kdo to zpívá. Jenže těch hlásků bylo moc a brzy ho to přestalo bavit.
„Dědo, umíš tohle?“ chytil se za ocásek a skákal po jedné noze.
„Asi ne.“
„Zkus to, dědo, to nic není.“ Kocour zvedl jednu nohu, udělal dva skoky a málem upadl.
„No vidíš, jde ti to,“ pochválil ho kocourek. „A teď zkus tohle,“ naskakoval z jedné nohy na druhou.
„To nesvedu, kdybych se rozkrájel na kousky,“ povídá kocour. „Ale dovedu tohle,“ posadil se do trávy.
„Dědo, to nic není,“ přisedl si kocourek. „Sedět dovede každý trdlo.“
„A co ryba?“ zvedl hlavu kocour a podíval se na něj spatra.
„Nojo, ryba. Ryba neumí nic. Mluvit ani chodit.“
„Ale umí rychle plavat,“ řekl kocour.
„Nojo, plavat. Plavat umí, protože má ploutvičky,“ mhouřil oči kocourek. „Kdybych měl ploutvičky, tak bych uměl taky rychle plavat. Takhle dovedu jen pomalu. Dědo, a proč nemají ryby vlastně nohy?“
„Asi je nepotřebují,“ odpověděl kocour. „a když je nemají, nemůžou je bolet jako mě.“
„Hm. A dědo, jak se to tu vlastně jmenuje?“
„Myslíš údolí, kde stojí náš domeček?“
Kocourek přikývl. „Máma říkala, že si to vůbec nepamatuje.“
„To se divím,“ povídá kocour, „a přitom je to tak jednoduché. Mičkočinda předeves nadmlíčkovem umňoukles.“ Překvapený kocourek vykulil oči, sledoval dědovu pusu a pak spustil:
„Mičkošiška štěkápes nademlíkem mňoukámez.“ A oba se rozesmáli, až se za břicho popadali. „Dědo, pověz mi to ještě jednou, ale pomalu.“ Kocour to opakoval znovu, slovíčko po slovíčku. Kocourek pozorně poslouchal a nakonec řekl:
„Hm, máma měla pravdu. To se nedá nikdy naučit.“
„Ale dá,“ zvedl se děda, „než pro tebe přijede, tak to budeš umět líp než já.“ Pokračovali v cestě, až přišli k obchůdku s nápisem: VŠEHOCHUŤ – obchod pro kočky se všelijakým zbožím. Majitel a obchodník: Vratislav Ofous. Kocour otevřel dveře a nad hlavou se jim rozcinkal zvonek. Kocourkovi se to líbilo a několikrát zavřel a otevřel. Zvonek cinkal jako na poplach a prodavač nikde. Dlouhou dobu trvalo, než se rozhrnul závěs a objevil se vysoký, hubený kocour.
„Nazdar, Parmičko! Vítám tě v obchodě.“
„Buď zdráv, Ofousi!“ odpověděl děda.
„Jak se vede, Parmičko? Už jsi u nás dlouho nebyl,“ opřel se o pult Ofous. „A koukám, že máš s sebou dneska doprovod.“
„To je můj vnuk, Štěstíčko.“
„Dej pokoj,“ prohlížel si kocourka Ofous. „To to utíká. Nedávno jsme byli velký jako ten kluk a teď sotva lezem. A říkáš, že je to Štěstíčko? Ždibek štěstí bych potřeboval. V poslední době se mi z krámu někam vytratilo. A jestli mi ho ten tříbarevný kluk přinesl, to abych mu dal něco od cesty,“ rozhlížel se po policích. „Co bych mu tak dal?“ položil si packu na čelo. Pak otevřel zásuvku u pultu a vyndal píšťalku. Držel ji kocourkovi chvilku před očima, než mu ji podal a povídá: „To není ledajaká píšťalka. Tahle píská z obou stran a je kouzelná. Když na ni zapískáš z jedné strany, všecky myši vylezou a půjdou za tebou. Pošlapou všude, kam je povedeš, třeba na konec světa. Ale pozor!“ zvedl packu, „kdyby na ni zapískal z druhé strany myšák, půjdou za ním všechny kočky. Musíš být velmi opatrný, aby ti ji myši neukradly.“
Kocourek obracel píšťalku v tlapkách a všechno si probíral v hlavičce.
„A jak se říká?“ připomenul mu děda.
„Děkuju. Děkuju moc, pane prodavači.“
„Rádo se stalo, kloučku kočičí. Hlavně, aby ti dobře posloužila. A čím posloužím tobě, Parmičko?“ otočil se na kocoura.
„To není Parmička, pane prodavači. To je můj děda,“ řekl kocourek.
„Já vím, že je to děda. Jenže pro mě je to odjakživa Parmička. Viď, Parmičko?“
Děda přikývl a povídá: „Ofousi, potřebuju nějaké náčiní na ryby. Musím naučit kluka rybařit.“
„To ti schvaluju,“ přikývl prodavač, „líp ho to nikdo nenaučí,“ a začal rovnat na pult krabičky. Jednu s háčky, od nejmenších až po největší kotvy. Další s barevnými splávky, olůvky a umělými muškami. „Parmičko, všechno máme a každé přání zákazníků splníme,“ rozhazoval packama Ofous.
Kocour nakoupil plný batoh věcí a kocourek mňoukl:
„Dědo, já to ponesu. Já mám velkou sílu.“ Pak se rozloučili a vraceli se domů. Zašli za obchod a Štěstíčko začal vzdychat:
„To je tíha. Už to neunesu,“ a musel se posadit.
„Ukaž, já tě vystřídám,“ hodil si na záda batoh děda a pokračovali v cestě.

 


Pohádky pro děti – nové knihy

Ježibaba na koloběžce. Skvostné pohádky od Berounky Jiřího Kahouna s ilustracemi Lucie Dvořákové

Nedávno jsem nahlédli do výkladu s dětskými knihami a ejhle. Mezi různým brakem ležela jedna, která svítila. Kahounova Ježib...

Nejhezčích dvakrát sedm pohádek. Libozvučná čeština od Hrubína a jedinečné ilustrace Jiřího Trnky

  Známé pohádky přebásnil František Hrubín libozvučnou češtinou a vznikla půvabná knížka pro malé děti, jejíž k...

Pohádkové dárky Josefa Lady a Michala Černíka nejen k vánocům

Tento výbor z pohádkových ilustrací Josefa Lady, uspořádal a na motivy kreseb napsal texty (verše i pohádky) Michal Černík. K...

Kahounovo Štěstíčko a kocouří dědeček

Půvabný příběh o letních velkých maličkostech, které se v dnešní uspěchané době z dětského světa bohužel začínají ...

Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho patří ke skvostům české knížky pro děti

Jedna z nejkouzelnější knih pro děti, ve které se střetává pohádkový svět se světem skutečným. Knížka, která je psána...

Inspirující myšlenky...

Otevřený útlak má většinou velmi krátkou životnost. Když jsou všude postavena vězení a naplněna lidmi, revoluce začne být nevyhnutelná. Avšak útlak může pokračovat do nekonečna, pokud jsou vězení postavena někde, kde nejsou vidět; v myslích lidí. A to je naše školství.
Brett Veinotte