skritek nils lindgren vydrovaOsm neobyčejných a málo známých příběhů o dětech a jejich kamarádech z pohádkového světa. Astrid Lindgren píše o skřítkovi, který umí kohokoliv zvětšit či zmenšit, o nudící se princezně, kterou teprve malá holčicka naučí si hrát, nebo o Petrovi, který nevěří na lupiče, ale musí před nimi uhájit babiččin náhrdelník. Soubor dosud nevydaných nezapomenutelných dobrodružství od světové Astrid Lindgren.

Ukázka z knihy...

Vůbec to byla strašná otrava, být celé dlouhé dny doma sám a nemít si s kým povídat. Jistě, mohl jít na dvůr a hrát si tam, kdyby chtěl, ale teď na podzim bylo špatné počasí a žádné děti ven nechodily.
Jak se ten čas vleče! Bertil už nevěděl, co má dělat. Hračky ho dávno přestaly bavit. Ostatně neměl jich nijak moc. Všechny knížky si prohlédl od první do poslední stránky. Číst ještě neuměl. Bylo
mu teprve šest let.
V pokoji bylo chladno. Tatínek sice ráno zatopil v kachlových kamnech, ale teď odpoledne už vyhasla. Bertil se třásl zimou. V koutech pokoje byla tma, ale Bertilovi se nechtělo rozsvěcet. Stejně nemá co dělat. Všechno mu připadalo tak smutné, že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil.
Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela. Slzy se Bertilovi rozkutálely po tvářích, když si uvědomil, jak je teď sám.
V tu chvíli cosi zaslechl. Drobné krůčky pod postelí.
Copak tu straší, pomyslel si Bertil a nahnul se přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál – ano, stál tam maličký kluk. Nebyl větší než palec.
„Ahoj,“ řekl chlapeček.
„Ahoj,“ pozdravil Bertil zaraženě.
„Ahoj, ahoj,“ řekl znovu ten malý.
Potom nastalo ticho.
„Co jsi zač?“ zeptal se Bertil. „A co děláš pod mou postelí?“
„Jsem skřítek Nils Karlsson,“ odpověděl chlapeček.
„A bydlím tady. Tedy ne přímo pod tvou postelí, ale dole pod schody. Vchod mám tamhle v rohu.“ Ukázal k velké díře pod Bertilovou postelí.
„Už tu bydlíš dlouho?“ zeptal se ho Bertil.
„Ne, teprve dva dny,“ řekl drobeček. „Předtím jsem bydlel pod kořenem stromu v Konvalinkovém lese, ale to víš, když přijde podzim, člověk má najednou života v přírodě dost a radši se uchýlí
do města. Měl jsem štěstí, že mi tady u vás jedna myš pronajala pokoj. Přestěhovala se k sestře na nové sídliště v Södertälje*). Je totiž velká nouze o byty, to asi víš.“
Jistě, o tom Bertil slyšel.
„Samozřejmě si ho pronajímám nezařízený,“ vysvětloval skřítek. „Tak je to nejlepší. Tedy když má člověk vlastní nábytek,“ dodal smutně po krátké přestávce.
„A ty ho máš?“ zeptal se Bertil.
„Ne, to právě nemám,“ pravil skřítek a vypadal ustaraně.
Zachvěl se.
„Uf, mám dole takovou zimu,“ řekl. „Ale zdá se, že ty tady nahoře taky.“
„To mám, je tu už jako v ledničce.“
„Mám podobná kachlová kamna,“ pokračoval
skřítek, „ale nemám dřevo. Dřevo je teď moc drahé.“
Poplácal se po pažích, aby se trochu zahřál. Pak
se zadíval jasnýma očima na Bertila.
„Co děláš celé dny?“ zeptal se.
„No, ani nic. Vlastně vůbec nic.“
„Hm, já taky ne,“ řekl skřítek. „Být sám je trochu otrava, nemyslíš?“
„Strašná,“ souhlasil Bertil.
„Tak přijď někdy za mnou dolů,“ navrhl skřítek dychtivě.

Pohádky pro děti – nové knihy

Deoduši. Werichovy jedinečné pohádky a nedokončený Alibaba a čtyřicet loupežníků

Zajímavou knížku plnou bajek a pohádek Jana Wericha přichystalo nakladatelství Albatros pro všechny čtenáře, kteří milují ...

Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné ...

Duhové pohádky. O tom, jak a proč Sluníčko obarvilo svět pomocí Daniely Fisherové

Krátké pohádky Daniely Fischerové jsou hravé, inteligentní a nezvykle milé. Rozvíjejí v dětech právě fantazii hledáním ne...

Pohádky Miloše Macourka, které děti ještě neznají

Na humorných, absurdních pohádkových příbězích spisovatele Miloše Macourka (1926 – 2002) už vyrostlo několik generací če...

Exotické africké pohádky, kde nejsou hloupí Honzové, dobráčtí čerti ani šišlaví vodníci

Nevyskytují se tu hloupí Honzové, dobráčtí čerti, šišlaví vodníci, zřídka se dobývají srdce princezen. Podobně jako vš...

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii