Ano, ano, Slabého pohádky nezklamou. Jsou jak dějově pestré, tak i jazykově mistrné. Neobyčejně vynalézavé, fantazijí překypující, překvapující... i vtipné. A připomeňme jen, že před čtyřmi roky vyšly také Slabého Nedokončené pohádky.

strasidelne_pohadky_slaby

Klasik české literatury pro děti a její teoretik PhDr. Z. K. Slabý navázal knihou Strašidelné pohádky na jinou knihu, nazvanou trochu krkolomněji O lelcích, Bychovi a muži v masce.
Zatímco tato předešlá práce sestává jen ze tří pohádek, v novější jich najdeme pět, a zatímco O lelcích lze vřadit bez problémů i do kategorie „fantasy“ a oslovují se zde dospělí, pokračování je notně pohádkovější.

Jinak mají knihy hodně společného, a to včetně vypravěče, který občas vstupuje o dějů jako autor sám, takže pokud jsme ve Velkém mravenčení (úvodu Lelků) potkali pohádkáře v pražském parku nad mraveništěm, načež záhadně usnul(?) a zmenšil se, zde mu v prvním příběhu Strašliví duchové v kukaních, ale taky dušínek dopomůže k cestě do imaginárních světů spiritistická seance situovaná anachronicky(?) do sousedčina bytu v tom strašnickém domě, kde skutečně žije Z. K. Slabý.

Už v druhé z pohádek (Vlk Alfons a Kakabus Usměvavý) autor strašidelnost úplně nedodržel, ale zvládl zato experiment s příběhem, jehož vznik sledujeme jen do chvíle, kdy je na pisatelově stole přehlušen příběhem jiným, přičemž prvému z obou „budiž počítač lehký“.

Třetí z pohádek Kratochvíle obra Velikáše aneb Zmýlená neplatí nás vede do Tróji (i nepokrytou pražskostí Slabý navázal na knihu předchozí), nikoli ale do zoo, nýbrž do tamní jeskyně obývané prý titulním obrem. Obr zajme malou, zvědavou holčičku Ninu a předvádí jí „Roseklův meč“ a „Probrustovo lože“ a nechá ji i spolknout velrybou, což trochu připomíná pohádky pánů Hughese i Trnky, ale třeba (a proč ne?) i Švandrlíkova a Nepraktova Seka a Zulu.

Už další próza, tentokrát i s pohádkově arabskými prvky, Hrad, kterému straší ve věži dělá opět jistou radost titulu knihy a zavede nás na strašidlácký Rumštajn.
Celou půvabnou publikaci ilustrovanou Eugene Ivanovem uzavře pak příběh Vodník Kropáček až z Prahy – je o pověstném zeleném hrdinovi ZPOD vyšehradské skály, který tu přebývá pět set deset let, a to rád. Žije v místech, která mu závidějí jak vodník Fadrhonc od Mánesa, tak i Raťafa z Kampy, a teprve díky tomu, že se doslechne o vzdáleném moři s (další) velrybou, pozná Kropáček i nádheru pražských střech pozorovaných z Hradu v nasvícení „slunečním reflektorem“. I na skutečné moře pak ovšem dojde, a to moře se žralokem i pannou.

Strašidelné pohádky | Zdeněk K. Slabý | ilustruje Eugen Ivanov | vydal Portál, 2011

slaby zdenek

Zdeněk K. Slabý je autorem na 30 knih pro děti, mnohé z nich byly přeloženy do několika světových jazyků. Byl dlouholetým redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj a dramaturgem dětského divadla. Roku 2010 mu byla udělena prestižní cena Albatrosu za celoživotní práci s dětskou knihou. V Portálu vyšly jeho Nedokončené pohádky (2007) a Strašidelné pohádky (2011).


Pohádky pro děti – nové knihy

Kahounovo Štěstíčko a kocouří dědeček

Půvabný příběh o letních velkých maličkostech, které se v dnešní uspěchané době z dětského světa bohužel začínají ...

Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho patří ke skvostům české knížky pro děti

Jedna z nejkouzelnější knih pro děti, ve které se střetává pohádkový svět se světem skutečným. Knížka, která je psána...

Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

Jedná o převyprávění známé pohádky Pinocchio od italského Carla Collodiho. ...

Jsem Karel. Chytrá pohádka o deštníku Magdalény Wágnerové

Mezi nejkreativnější spisovatelky dětské literatury patří už dlouhá léta Magdaléna Wágnerová. Nevydává knih mnoho, ale k...

Obrazy ze Staré Říše, velmi zajímavá pohádková kniha

Čtyři samostatná vyprávění, která spojuje společné místo děje – městečko Stará říše – napsal pro děti Václav Vok...

Inspirující myšlenky...

Politická karikatura se samozřejmě objevuje i po roce 1989: tentokráte už nejen jako kritika předchozího, ale také jako reflexe stávajícího. Humoristický časopis Dikobraz se po dobu své existence přizpůsoboval dobovému ovzduší. Byl založen v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a v období po roce 1948 jej zcela ovládla komunistická strana. Levicové zaměření časopisu bylo však citelné již v počátcích. V období po srpnu 1968 můžeme vnímat nesouhlas redakce s okupací Československa, avšak v následujícím období, během normalizace, má časopis blízko k většinovému proudu a ke kritice kapitalistického nepřítele. Po událostech v listopadu 1989 zaplavuje vlna optimismu také redakci Dikobrazu, jehož poslední číslo vyšlo bohužel již 14. března 1990.