obrazy ze stare riseČtyři samostatná vyprávění, která spojuje společné místo děje – městečko Stará Říše – napsal pro děti Václav Vokolek a vydalo nakladatelství Mladá fronta pod názvem Obrazy ze Staré Říše. Příběhy doprovodila ilustracemi Eva Sýkorová-Pekárková.

U první pohádky se v závěru ukáže, že všechno bylo sen. Jenže co když právě sen je pravdou? Jak říká autor: „Ale zdá se vůbec někomu něco? Je snad život sen? Nebo sen život?“

V druhé pohádce kluk Vítek chce přijít na to, jak namalovat Starou Říši a celý den mluví po řadě s lidmi, kteří se o to už pokusili a mohli by mu poradit. Na samém konci Vítkův tatínek řekne synovi, že celý den psal příběh o tom, jak obrazy malovat – náznak, že jsme možná celou dobu četli text psaný tatínkem.

V třetím vyprávění Vojtíšek vejde do pohádky, a v jejím rámci vejde ještě jednou do další pohádky a, pokud by se na radu pohádkového dědečka v závěru nevyhnul třetí lípě u cesty, by teoretický mohl dál vcházet z pohádky do pohádky do nekonečna…

„Děkuju ti, Vojtíku, za doprovod. Musíš se vrátit. (…) A ať mi nezabloudíš do další pohádky. Třetí lípě na kraji aleje se vyhni.“
„A to, co jsme spolu zažili, byla pohádka? (…)
„Byla, nebyla. Víš, jak to v pohádkách chodí.“ (…)
„A to o Neděli (druhá, podřízená pohádka – pozn. moje) byla pohádka nebo pravda?“ (…)
„Kdo ví?“

Autor sám formuluje princip toho balancování v podtitulku Dovětku slovy: „Zahrávání s pravdou a skutečností“.

Z celkové knižní produkce pro děti za rok 2008 se titul vyjímá a stojí za povšimnutí, protože  má zajímavý a nápaditý text, jehož nejpodstatnějším rysem je balancování na hraně mezi iluzí a skutečností. Rovněž nadstandardní ilustrace Evy Sýkorové-Pekárkové stojí rozhodně za pozornost.

sykorova obrazy stare rise 1

V Dovětku autora navštíví v jeho pracovně postavy z knihy a dožadují se, aby jim prozradil, kdo z nich existuje a kdo je vymyšlený. Až jejich překřikování se přeroste v zmatek, autor nevidí jinou záchranu, než přestat psát. V tu ránu všechny postavy mizí a tím autor jakoby oznamoval, že šlo jenom o svět stvořený ze slov, který se každou chvíli může buď změnit nebo zmizet úplně. Jenže nakonec snad není pravda ani to, protože z posledních řádků Dovětku se dozvídáme, že papír před spisovatelem je úplně bílý, není na něm ani slovo, ani jediné písmeno – tedy, že snad autor nepsal ani když ho postavy navštívily.

Se záměrným vyhýbáním se určení, co je pravda a co iluze souvisí i mnohonásobná zobrazení Staré Říše v pohádce Jak namalovat Starou Říši.
Obraz městečka se v ní odráží skrz vidění různých jednotlivců, lomený přes specifický ráz jejich osobností. Také způsoby zobrazení Staré Říše jsou pokaždé jiné – tahy štětcem, slovy, asociacemi, vyjádřením pocitů z ní a k ní aj. Městečko totiž nemá jen jednu pevně danou podobu, ale jeví se každému jinak. V následující pohádce Čas z Neděle se objevuje ještě jeden další způsob, jak ho zobrazit – vyřezávaný betlém dědečka Michaela: „Skoro celá Stará Říše tam je a každý se hned pozná.“

Nejenom obraz Staré Říše se transponuje do různých rovin a odlišných způsobů vyjádření.
V pohádce Čas z Neděle autor transponuje a rozvíjí i fragment z vyprávění. V první pohádce, do které zabloudí malý Vojtíšek, se čas v poledne zastaví a lenoši na krátkou dobu zažijí něco jako „ráj bezčasí“, protože jim stále trvá polední volno. Když Vojtíšek znovu zahne kolem třetí lípy, dostane se tím do další pohádky, která je vystavěná právě kolem motivu o „ráji bezčasí“ z nadřazeného příběhu. Jenomže tentokrát vložená pohádka je vlastně autorským mýtem, který Václav Vokolek vytváří pomocí námětů a obrazů z mytologie a na způsob mýtů. Čas v ní je cyklický – věčné jaro se střídá s věčným létem. Městečko Neděle je typologický shodné s Rájem, a černý pták – s hadem pokušitelem. V Neděli nikdo nestárne, květiny neodkvétají, stromy neopadávají, dřevo netrouchniví a nic se nekazí, protože neplyne čas, panuje bezčasí. Poznání času je stejné jako vyhnání z Ráje. A stát se ztělesněním času je stejné jako být odsouzen se toulat světem navždy a nikde nemít stání – zde je využit pro změnu mýtus o věčném poutníkovi.

Do roviny mýtů se převádí i skutečná osobnost Josefa Floriána.
V první pohádce je umístěn do mytického času (píše se o něm v kronikách) a prezentován jako kulturní hrdina, který kdysi přinesl do Staré Říše knihy, a s nimi také moudrost. V Staré Říši a okolí je pak Floriánů jako máku, a v každé rodině Floriánů mají po deseti dětech.

sykorova obrazy stare rise 2

Velmi příznačné pro text je zhmotňování metafor, frazeologismů a slovních hříček:
„Došla až k hradbám a zděšeně uskočila. (…) cestu spolkla dokořán rozevřená brána.“ Toto zhmotnění se projevuje i na dějové úrovni. Děj čtvrté pohádky s názvem To byl ale cirkus! je projekcí slovní hříčky na základě původního a přeneseného významu slova „cirkus“. Do městečka přijede skutečný cirkus, ale jeho manéž se stane jevištěm pro místní obyvatele, aby se předvedli ve vší své grotesknosti a ubohosti. Zde se znovu a naplno projeví touha staroříšských se zviditelnit a přetrumfnout ostatní, o které se vypráví už v pohádce první.

„CIRKUS STARÁ ŘÍŠE
Tak to někdo připsal na poutač s nápisem vítejte ve Staré Říši. Musel to být někdo místní, někdo, kdo dobře věděl, co se ve městě děje.
Takový cirkus!“

Špatné lidské vlastnosti jsou dovedeny ke karikatuře a z Vokolkova vyprávění je soustavně cítit výsměch nedokonalosti lidské povahy.
Bohužel je také občas slyšet i poučný tón a některé z vět znějí jako moudra, například následující: „Jenomže v každém konci se ukrývá začátek. Čeho? Všeho.“

I přesto ale se bez mučení přiznám, že text Václava Vokolka mě zaujal a že bych si přála, aby autor píšící s takovou invencí se zdržel na poli knih pro děti na delší dobu.

sykorova obrazy stare rise 3

Obrazy ze Staré říše / Václav Vokolek / ilustruje Eva Sýkorová-Pekárková / vázaná s přebalem | 152 stran | 190 x 255 mm / vydala Mladá Fronta 2008

Pohádky pro děti – nové knihy

Deoduši. Werichovy jedinečné pohádky a nedokončený Alibaba a čtyřicet loupežníků

Zajímavou knížku plnou bajek a pohádek Jana Wericha přichystalo nakladatelství Albatros pro všechny čtenáře, kteří milují ...

Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné ...

Duhové pohádky. O tom, jak a proč Sluníčko obarvilo svět pomocí Daniely Fisherové

Krátké pohádky Daniely Fischerové jsou hravé, inteligentní a nezvykle milé. Rozvíjejí v dětech právě fantazii hledáním ne...

Pohádky Miloše Macourka, které děti ještě neznají

Na humorných, absurdních pohádkových příbězích spisovatele Miloše Macourka (1926 – 2002) už vyrostlo několik generací če...

Exotické africké pohádky, kde nejsou hloupí Honzové, dobráčtí čerti ani šišlaví vodníci

Nevyskytují se tu hloupí Honzové, dobráčtí čerti, šišlaví vodníci, zřídka se dobývají srdce princezen. Podobně jako vš...

Inspirující myšlenky...

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory, je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky: udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat. Tomu se ovšem říká fušerská práce.
Karel Čapek