born chytrolini z hloupetina zacek
Knížka Chytrolíni z Hloupětína a je inspirovaná příběhy svérázných obyvatel pohádkového městečka Hloupětína, legračních popletů a trumberů, kteří uvěří každému nesmyslu a nechají se napálit kdejakým kuliferdou. Těm sečtělejším možná připomene legendární knihu Saltykova-Ščedrina: Kronika města Hloupětína, Odeon, Praha, 1990. Ale ta je určena dospělým. I když...

V knize Chytrolíni z Hloupětína se dizvíte, jak pěstovali koláče, jak pytlovali vítr pro případ bezvětří, jak stavěli most na kopci, jak slavili masopust s uprchlým medvědem, jak vynalezli ponorku, jakou medicínu užívali na zmoudření, jak si poradili s bezhlavým rytířem, jak si nechali prodloužit léto a zkrátit zimu, jak chovali v rybníku velryby, jak přemohli čerta, jak se dostalo prase do hloupětínského erbu, a prožijete s nimi řadu dalších dobrodružství.
Ale jak připomíná autor, čím víc bláhovostí provádějí hloupětínští sousedé, tím víc s těmi zoufalci začneme sympatizovat a nakonec nám jejich zápas se zlomyslným osudem začne tak trochu imponovat. Nejsme vlastně jejich potomci? Stačí se rozhlédnout, otevřít noviny nebo pustit televizor, abychom viděli, že i my žijeme v epoše bláznivin a pošetilostí. Máme se tím jen užírat a trápit? Raději se tomu upřímně zasmějme, ale také pochopíme proč takové pošetilosti ve světě vznikají.

zacek born chytrolini z hloupetina
Po Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky, Čarodějných pohádkách pro malé kouzelníky, Chytrých pohádkách pro malé rozumbrady a svazku Ezopových bajek přicházejí tak básník Jiří Žáček a malíř Adolf Born s další knihou pro malé čtenáře.

Ukázka z knihy / Pánbůh to má těžké

Hloupětínští byli lidé bohabojní, ale hašteřiví. Nejen že se hašteřili manželé s manželkami, děti s rodiči, soused se sousedem, ale oni se hašteřili se samotným Pánembohem.
Jednou se v kostelíčku sešel soused Křapáč se sousedem Střapáčem.
„Abys věděl, Panebože,“ modlí se Křapáč, který je vinařem, „když zařídíš, aby bylo tři neděle teplo a slunečno, hrozny budou pěkně zrát a sládnout, a já ti za to přispěju na kostelíček kulatou sumičkou.“
„Dobrotivý Bože,“ drmolí Střapáč, který sedlačí, „je strašný sucho, všechna zeleň usychá a vadne. Když na mý pole každej den sešleš vláhu nebeskou, budu mít pěknou úrodu a rád se ti za to odvděčím hromádkou zlatých.“
„Nenaslouchej mu, Panebože,“ volá Křapáč, „když bude pršet, přijdu na mizinu! A to bych se na tebe musel vážně zlobit!“
„A když bude sucho,“ kontroval Střapáč, „budu mít po úrodě já. Panebože, pořádně si rozmysli, komu pomáháš!“
Druhý den vypukla bouřka, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely. Navečer přišel do kostelíčka zamračený Křapáč, před oltářem si stáhl kalhoty, ukázal holou panimandu a zavrčel:
„Na kostelíček ať ti přispěje Střapáč! U mě máš utrum!“
Ano, v Hloupětíně to má Pánbůh těžké. Když vyhoví jedněm, zlobí se na něj druzí, a když se zavděčí druhým, hněvají se třetí. Ale ani Pánbůh není bez viny – kdo stvořil lidské pokolení, ten si nemá co stěžovat!

 


Pohádky pro děti – nové knihy

Kahounovo Štěstíčko a kocouří dědeček

Půvabný příběh o letních velkých maličkostech, které se v dnešní uspěchané době z dětského světa bohužel začínají ...

Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho patří ke skvostům české knížky pro děti

Jedna z nejkouzelnější knih pro děti, ve které se střetává pohádkový svět se světem skutečným. Knížka, která je psána...

Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

Jedná o převyprávění známé pohádky Pinocchio od italského Carla Collodiho. ...

Jsem Karel. Chytrá pohádka o deštníku Magdalény Wágnerové

Mezi nejkreativnější spisovatelky dětské literatury patří už dlouhá léta Magdaléna Wágnerová. Nevydává knih mnoho, ale k...

Obrazy ze Staré Říše, velmi zajímavá pohádková kniha

Čtyři samostatná vyprávění, která spojuje společné místo děje – městečko Stará říše – napsal pro děti Václav Vok...

Inspirující myšlenky...

Na tomto místě je vhodné zeptat se, co je to soucit. Mnozí jej totiž chválí jako ctnost a soucitného muže nazývají dobrým mužem. I to je duševní vada, protože člověk takto chybující se vzdaluje od pravdy. Soucit je vada malicherného ducha slábnoucího při pohledu na cizí zla. Soucit je proto běžný u těch nejhorších; jsou to stařeny a obyčejné ženské, koho dojímají slzy největších zločinců. Soucit je chorobný stav duše vyvolaný pohledem na cizí potíže nebo smutek z cizího neštěstí, o němž si člověk myslí, že je nezasloužené. Takový chorobný stav však mudrce nepostihuje. Mudrc tudíž necítí soucit, protože to není možné bez ubohosti duše. Soucit je blízký bídě, neboť z ní něco má a něco z ní bere. Soucit je chorobný stav duší příliš poděšených bídou.
Seneca, O laskavosti