dva- ve fraku cechuraVíte, kdo chodí celý život ve fraku? A víte, kdo je autorem příběhů Maxipsa Fíka? Jestli ano, máte už určitě jasno, o čem dnešní povídání bude. O knížce Dva ve fraku, kterou napsal Rudolf Čechura. A kdybyste to náhodou neuhádli, odpověď na první otázku zní: tučňáci!

A právě dva zatoulaní tučňáci, tučňáčice Alfa a tučňák Bet, jsou hlavními hrdiny téhle veselé knížky.
Alfa a Bet se vydali na výlet a zatoulali se do teplých krajin. To se jim samozřejmě moc nelíbí, protože jsou zvyklí spíš na chlad a mráz. Ochlazují se tedy kde mohou, využívají k tomu všechny lednice, kašny, řeky a rybníky, které potkají a snaží se dostat na sever, protože se dozvěděli, že tam je nejchladněji.

Černý fráček jim však cestou způsobí nejednu svízel. Nejprve si je spletou s hudebníky z orchestru, pak zase musí pracovat jako číšníci. Jindy se připletou mezi tanečníky na plese či krasobruslaře na ledě. Ale tučňáci pořád touží po jediném – dostat se do krajů, kde je pořádná zima. A tak dál putují na sever a cestou zažívají jedno dobrodružství za druhým, protože tučňáci doplují tak maximálně k rovníku.

Ale možná, že tučňáci na severu vůbec nežijí … nebo ano? A dostanou se tam naši tučňáci nakonec? Ať to je jak chce, užijete si s nimi spoustu legrace.

Rudolf Čechura / DVA VE FRAKU / Ilustroval Michal Švec / V edici Sluníčko vydala Mladá fronta 2005

Knížka vznikla podle oblíbeného Večerníčku a ilustroval ji Michal Švec.

dvavefraku400.jpg

Inspirující myšlenky...

Touha zjistit přesně, jakou dobu potřebuje strom v lese, aby se přeměnil na noviny, podnítila jednoho majitele papírny v Harzu k zajímavému experimentu. V sedm hodin třicet pět minut dal v lese sousedícím s továrnou porazit tři stromy, u nich dal oloupat kůru a poté dopravit do celulózky. Přeměna tří kmenů na tekutou dřevěnou hmotu proběhla tak rychle, že už v devět třicet odjížděla z továrny první role tiskárenského papíru. Tu roli dopravil automobil neprodleně do tiskárny jednoho deníku vzdálené čtyři kilometry a už v jedenáct hodin se noviny prodávaly na ulici. Tudíž trvalo pouze tři hodiny a dvacet pět minut, než se čtenáři dozvídali nejnovější zprávy na materiálu pocházejícím ze stromů, na jejichž větvích ptáci ještě zrána pěli své písně.
Karl Kraus, Poslední dnové lidstva