Pohádky o zvířátkách děti vždycky potěší. A že zvířátka dovedou pomoci lidem, kteří je mají rádi, o tom vypráví pohádky z knížky Kouzelná zvířátka Martiny Drijverové.

kouzelna zviratka drijverova

Výtvarnice Helena Zmatlíková je ilustrátorkou, která takříkajíc prodá knihu jakéhokoli autora.
Její nezaměnitelný kresebný styl ale někdy uniká kýči jen o vlas. O jaký? Určitě také o jeden ze spousty zlatých vlasů, které halí bosou holčičku v bílé noční košili, která tak odvážně líbá husu na špičku zobáku, přičemž ji drží za krk opíraje se o druhou husu. Ale věnujme se vlastnímu textu.

Kniha se sestává z tuctu krátkých příběhů, které autorka napsala na motivy rozličných cizokrajných pohádek.
Jedna pohádka je ruská – o chudém Ivanovi, dvě lužickosrbské, hned čtyři jsou slovenské a nejvíc, pět pohádek připutovalo k Martině Drijverové z Polska. Pod slovy „napsat na motivy“ si můžeme představit mnohé. Třeba i využití pouhých několika původních detailů k rozvinutí zcela nového a fakticky původního příběhu. To se zde však nekoná, takže by se spíše hodilo za pohádkami uvádět „převyprávěno“.

To je ale jen detail. Zkušeností s převypravováním pohádek má totiž Martina Drijverová habaděj. Tak třeba v knize Posílám ti pohádku nosil malému Petříkovi poštovní holub den co den nový dopis, ve kterém kluk pokaždé objevil neznámý příběh z některé další evropské země. A v knížce Pohádky z celého světa byl těžební prostor ještě širší. Zatímco v Pohádkách z hor (2006) autorka naopak omezila působiště. Ku prospěchu věci! Nu, a ve dvanácti dalších pohádkách obsažených v knize Kouzelná píšťalka (2007) se začala věnovat tematice zvířat. Ta jsou u ní (a též u Heleny Zmatlíkové) vesměs dobrotivá. Přicházejí lidským hrdinům na pomoc – a kniha Kouzelná zvířátka, o kterých mluvíme, v tomhle do jisté míry pokračuje, a to mírně archaizujícím stylem.

Drijverová se přitom nejvíc přiblížila tradičnímu vyprávění Boženy Němcové, se kterou má nejednu zkušenost.
„Žili jednou muž a žena,“ začíná Drijverová psát tradičně svou pohádku, po čemž pokračuje ještě čtyřmi větami, aby (očekávatelně) přešla do přítomného času: „Jde po břehu a tu vidí, že se ve vlnách zmítá dřevěná truhlička…“ A hup zas do minula: „Hned skočil do vody.“ V tomto případě jde o variantu pohádky o Plaváčkovi a co se týká časopřechodů, typických právě pro staré klasické pohádky, bude k nim u Drijverové docházet i nadále, přičemž sama námi probíraná pohádka (Zlaté ptačí pero) pokračuje i takto: „Vyrůstal hoch u pěstounů, pěkně si vedl…“

Jinými slovy, opravdu tradice, a je-li tu jaká zvláštnost, pak autorkou opakovaná věta „K tomu není co dodávat!“ Vcelku však všechny pohádky formálně imitují volná a zatím nezapsaná vypravování a nelze nežli konstatovat, že také z toho důvodu jsou použitelné jako ideální „uspávací“ materiál „pro děti od 5 let“ (jak nám připomíná tiráž). Jsou to přímočaře podávané lidové báchorky, ale zároveň (též výběrem) snad až příliš v normě…

Martina Drijverová / KOUZELNÁ ZVÍŘÁTKA / Artur, 2008 / ilustrovala Helena Zmatlíková

kouzelna_zviratka400.jpg

Knížka obsahuje pohádky
Zlaté ptačí pero
Princ a rys
Král všech hadů
Dvanáct bratrů, dvanáct sester
Kouzelné truhličky
Hloupý princ a krásná princezna
Princezna od tří dubů
Pec, kocour a lev
Kůň se sluncem na čele
Kohoutkův zlatý prsten
Princ a sluha
Myška, rak a chrobák

UKÁZKA

Byli muž a žena, měli, na co pomysleli, jen jednoho se jim nedostávalo – a to byly děti. Chodili ti dva ke kořenářkám, lektvary pili, mastmi se mazali, ale nic nepomáhalo, dětský křik se v domě neozval. Až jednou muži někdo poradil, ať zajde ke stařence ve vzdálené vsi, ta prý umí i bez bylin léčit. Ona dlouho na světě pobývá, mnoho slyšela, mnoho ví, snad dá radu.
A to se také stalo! Povídá ta moudrá žena: „Zítra ráno se zeptej ženy, na co má chuť k obědu. Půjdeš na trh a koupíš to, u prvního kupce, kterého uvidíš. A smlouvat o ceně nebudeš! Až tvá žena to jídlo sní, přání se jí vyplní.“
Což, to není nic těžkého! Poděkoval muž stařence, odměnil ji za radu, jde domů. A druhý den se ženy ptá, copak by chtěla k obědu? Na co má chuť?
„Ani nevím,“ praví žena, „snad nějakou rybu, tu už jsme dlouho neměli.“
Vydal se muž na trh a co nevidí, hned zkraje stojí rybář! Ale koš má skoro prázdný, jen na dně se pár běliček mrská. Nechtělo se muži říci o jednu rybku, vždyť jsou tak maličké, jedné by se žena nenajedla. Vzal všechny, co tam byly.
A bylo jich zrovna dvanáct! Nesmlouval, zaplatil, ani si nevšiml, že se na něj rybář jaksi divně dívá.
Žena doma všechny ryby upekla a do jedné snědla. Když po čase zjistila, že …
(z pohádky Dvanáct bratrů, dvanáct sester)

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky