Často si připomínáme Ivu Hercíkovou, tuto všestranně talentovanou spisovatelku, jako autorku velmi povedených a oblíbených pohádek.
První vydání obrázkové knížky O štěňátku zachycuje roztomilé štěňátko ve zcela nových dobrodružstvích, např. Jak začal padat na dvorku sníh nebo Jak štěňátko navštívilo anděla. Kniha navazuje na legendární příběhy zvědavého štěňátka, které v roce 1960 proslavil animovaný film Zdeňka Millera Jak sluníčko vrátilo štěňátku vodu.

o_stenatku_hercikova

Nové příběhy zvědavého štěňátka
Zvědavé štěňátko, známé z animovaných filmů Zdeňka Milera, se spřátelilo se všemi zvířátky na dvorku domu, u kterého žilo. Stále je neobyčejně zvídavé. Začne padat sníh a štěňátko by rádo lyžovalo. Zkusí to, a hned se rozhodne, že uspořádá na dvorku lyžařské závody.
S příchodem jara pak s chutí připraví zvířátkům olympiádu. Štěňátko objeví také svého anděla strážného a ten ujistí podnikavého pejska o své náklonnosti. Talentovaná výtvarnice Magda Veverková je pokračovatelkou známého významného českého výtvarníka Zdeňka Milera.

Ideální pro první čtení.
V knize naleznete tyto pohádky:
JAK ZAČAL PADAT NA DVORKU SNÍH
JAK ŠTĚŇÁTKO POŘÁDALO LYŽAŘSKÉ ZÁVODY
JAK ŠTĚŇÁTKO NAVŠTÍVILO ANDĚLA
JAK ŠTĚŇÁTKO PŘIPRAVILO OLYMPIÁDU
JAK SE ŠTĚŇÁTKO VYDALO NA CESTY

hercikova iva knihy

Iva Hercíková (1935 - 2007)

je autorkou dvaadvaceti románů a novel, několika scénářů a televizních a rozhlasových her. Její prvotinu Pět holek na krku, přeloženou do řady jazyků, úspěšně převedl v roce 1967 na filmové plátno režisér Evald Schorm. Zfilmovány byly i další romány a povídky. Mnohé tituly se staly bestsellery, především Hester aneb O čem ženy sní či Pavouk, který kulhal, Vášeň, Touha, Klára, holub růžový, Lékař duší a zvířat a jiné. Iva Hercíková byla všestrannou autorkou, málokdo tuší, že se věnovala i psaní pohádek. V knize O štěňátku navázala na legendární příběhy o zvědavém štěňátku a napsala několik nových pokračování.

V roce 1986 spisovatelka z politických důvodů emigrovala s manželem do Spojených států, kde nejprve žili na Floridě a potom deset let na Manhattanu v New Yorku. Iva Hercíková dál psala česky a také se nikdy nevzdala českého občanství. Po roce 1989 žila vždy několik měsíců v Praze, ale kvůli manželově povolání se do České republiky vrátila definitivně až v roce 2000 a střídavě bydlela v Praze a v Harrachově. Zemřela v roce 2007.

Ukázky z knížky

JAK ZAČAL PADAT NA DVORKU SNÍH

Nastala zima, přišly plískanice, obloha byla stále zatažená, na dvorek nezasvítilo sluníčko, v noci nezazářil měsíček, ba ani hvězdička se nemihla. Štěňátko mělo mizernou náladu a každý na dvorku s ním. Co se dá dělat v takové slotě? Slepice nervózně pokvokávala, zrní jí padalo do bláta a kuřátka zlobila, protože nesměla běhat venku. Koza zadumaně koukala ven na rybník. Že se kachně a kačerovi chce namáčet! Telátko si hovělo ve chlévě pěkně v suchu a pozvalo k sobě spoustu ptáčků a dalších kamarádů, kteří měli v hnízdech či pelíšcích mokro. Smutně si pozpěvovali:

Ach kde jsi sluníčko
na zemi blátíčko
zebou nás nožičky
malí jsme maličcí…

Ale moc se jim do zpívání nechtělo, pospávali, a když se probrali, zajímali se jen, co kde slupnout.
I štěňátko se na ně přišlo podívat, ačkoliv mělo v boudičce sucho a teplo. Ale nudilo se. Běhat se nedalo, skákat se nedalo, jakou čertovinu vymyslet?
„Taková šeredná zima, to nikde jinde není,“  zakrákala vrána. „Všude ve světě padá bílý snížek, děti lyžují a zahazují rohlíky namazané máslem. Jen u nás doma je takovéhle psí počasí!“
„Opravdu nevím, proč tomu říkáš psí počasí,“ zamračilo se štěně. „Myslíš, že my pejsci z něj máme radost? Vždyť do takového počasí by ani psa nevyhnal! Tak proč psí počasí?“
„Co ty o tom víš, jsi ještě mrňous,“ hájila svou vrána. „Psí počasí, psí počasí!“
„Kozí počasí se určitě neříká, “ ozvala se koza a radostně zamečela. „Kozí nééé, kozí nééé, kozí nééé.“
„Jen se nevytahuj! Slepičí taky ne!“
A překřikovali se. Telecí ne, búúú, ptačí ne, cvrlik, cvrlik, holubí také ne, húú a húú, ba ani kočičí, mňau, mňau. Kdo to kdy slyšel, kočičí počasí?
Štěňátko bylo smutné. Přišlo si sem hrát, a oni se mu smějí. Venku se ještě víc zatáhlo, zvonilo poledne a obloha tmavla. Proč jen vrána začala s tím, že je všude jinde líp? Že ti do tlamičky padají rohlíky namazané máslem? Rohlík namazaný máslem – znáte něco lepšího? Možná ještě buřtík nebo řízeček… Ale dalo by všechny dobroty za to, kdyby mohlo běhat po trávě. Nebo aspoň půlku dobrot…
Podívalo se ven a strnulo. Co to je? Nějaké kouzlo? Kdo to udělal? Štěňátko ještě zimu nezažilo, a tak sníh znalo jen z vyprávění, představit si ho neumělo. Ale tohle pápěří, bílé a lehounké, to přece musí být sníh. Třpytí se, jiskří – a je hrozně studený!

Inspirující myšlenky...

Vždycky se najde někde balvan nebo břeh nebo pařez, který se nebojí brzdit povodeň kalné hlouposti. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci? Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích? Problém je totiž v tom, že kdo myslí jen na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne... Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.
Jan Werich (1905 – 1980)