Nakladatelství Albatros ještě před začátkem školního roku vydalo dvě „hrací“ knížky pro předškoláky. Nejedná se vlastně ani tak o knížky, jako spíš o pracovní sešity plné her a úkolů. První z nich je pracovní sešit Jiřího Žáčka Hrajeme si s pohádkou a druhý Pojď s koťaty do školy Ljuby Štíplové.

HRAJEME SI S POHÁDKOU
V Žáčkově knížce na děti čekají kvízy rébusy, křížovky, skrývačky, bludiště a spousta další zábavy na téma dvou známých pohádek. Sešit se známými vyprávěními o princezně Zlatovlásce a o Šípkové Růžence je vhodný jako zábavná i poučná pohádková hra na doma, na cesty či na chalupu.
Děti v něm najdou kromě dvou převyprávěných lidových pohádek spoustu her, papírové pohádkové postavy pro loutkové divadlo. A to vše s pěknými veselými obrázky Dagmar Ježkové, podle kterých si děti mohou pohádky samy převyprávět.

pohadky_zacek400_2.jpg

POJĎ S KOŤATY DO ŠKOLY
Druhou knížkou je sešit plný zábavných úkolů, kterým děti provázejí veselá koťátka Macourek, Camfourek a Pacička - koťata známá z večerníčků.  Hrací knížka pro předškoláky je vytvořena tak, aby se děti hravou formou připravily pro zápis do první třídy a ověřily si vědomosti nezbytné pro vstup na základní školu.
Společně s koťaty se tedy děti naučí spoustu věcí, které by měl umět každý prvňák. Naučí se třeba zavázat si tkaničky, vědět, které věci budou ve škole potřebovat, znát všechny barvy, spočítat vlaštovky a najít dva stejné motýly, znát zeleninu a koření, doplnit přirovnání a převyprávět pohádky podle obrázků. A dokonce se naučí vyrobit si veselá vajíčka ke svačině nebo bramborová tiskátka.

kotata400.jpg

pohadky_zacek_130.jpg

Jiří Žáček
HRAJEME SI S POHÁDKOU
Ilustrovala Dagmar Ježková
Praha : Albatros, 2007
32 stran


kotata130.jpg

Ljuba Štíplová
POJĎ S KOŤATY DO ŠKOLY
Praha : Albatros, 2007
Na motivy Josefa Váni ilustrovala Marcela Walterová
Nestr.

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka