bubacek mysoslapDo edice První čtení nám přibyla další knížka Daniely Krolupperové Bubáček a Myšošlap. Lukáš se svým kamarádem Bubáčkem tentokrát řeší záhadu ztrácejícího se kola!

Lukáš má báječného kamaráda. Není to kluk ani holčička, dokonce ani pes či kočička. Je to hodné strašidýlko Bubáček. Však už ho možná znáte z první knížky! Tentokrát oba kamarádi řeší záhadu ztracených jízdních kol. Bubáčkovi totiž každou noc zmizí krásné kolo, na kterém přes den drandí po Lukášově pokoji. Kdo krade kola? Na zloděje se musí nastražit past!
Volně navazuje na knížku Bubáček.

Bubáček a Myšošlap | Daniela Krolupperová | Ilustrace Lucie Dvořáková | Vydal Albatros, 2013

UKázka z knížky:

Ve věži
Lukáš neklidně pozoroval knihovnu. Bubáček sMyšošlapem byli pryč. Co když se nikdy nevrátí? napadlo Lukáše a zesmutněl.
Přiložil ucho ke knížce s pohádkou o zlém černokněžníkovi. Zprvu neslyšel nic.Ale když se chvíli soustředil, zaslechl v hloubce knihy tichounké krůčky. To se
asi Bubáček s Myšošlapem blížili k cíli.
Cesta mezi popsanými stránkami byla strašidelná. Trochu připomínala temnou jeskyni. Všude kolem se míhala písmenka, poutníci několikrát minuli obrázek.
Bubáček svíral v pravé ruce kouzelnou gumu, kterou mu do dlaně vtiskl Myšošlap.
Jakmile uvidí černokněžníka, okamžitě musí přiskočit a začít gumovat.
Hlavně se nesmí leknout. Nesmí se zastavit. Nesmí zpomalit. Na malého Bubáčka to byl velký úkol.
Najednou se Myšošlap zastavil a chytil Bubáčka za rameno.
„Jsme tu,“ oznámil mu šeptem. „Jakmile proklouzneme dovnitř, dej se doprava.
Nikam nekoukej a jen utíkej. Na konci komnaty bude stát černokněžník. Bleskurychle k němu přiskoč, odvrať od něj hlavu a gumuj! Gumuj ze všech sil!“
Bubáček se nadechl a přikývl. Potom s Myšošlapem proklouzli za poslední stránkou z knížky ven. Ocitli se v Zlomocné věži.
Bubáček se okamžitě rozběhl doprava.
Pádil ze všech sil. Koutkem oka zahlédl černého mužíčka s vysokým kloboukem.

Inspirující myšlenky...

Ja Bartolomej Boleráz bol som človekom azda slabým,azda i zbabelým, ale ja Boleráz, človek, robím si nárok, aby ľudia, moji súčasníci, po všetkých omyloch, po všetkom trápení, po všetkom márnom hryzovisku predsa len boli múdrejší a ľudskejší. Áno, opäť ľudskejší. O trošičku menej krutí. Kto si kladie za povinnosť hovoriť a hovoriť, prázdnymi slovami rozvirovať povetrie, nech si vraví. Ale vy, ľudia moji, nedajte sa mýliť: Pravdou našej spoločnosti nemôže byť to, čo zabíja, čo nás štve a dusí, čo nás vháňa do osamenia a blázincov, nech si ju vykladajú, ako chcú, vykladačis prideleným mozgom. Pravda je, môže byť iba to, v súhlases čím rastie a rozvíja sa naša ľudská prirodzenosť, z čoho rastú a rozvíjajú sa kmene, i malé, i najmenšie národy. To je pre mňa pravda našich čias. Za ňou som túžil celý svoj život. Za ňu, v jej mene prihlásil som sa o slovo, hoci až po smrti a neskoro.
Dominik Tatarka, Démon súhlasu