bubacek mysoslapDo edice První čtení nám přibyla další knížka Daniely Krolupperové Bubáček a Myšošlap. Lukáš se svým kamarádem Bubáčkem tentokrát řeší záhadu ztrácejícího se kola!

Lukáš má báječného kamaráda. Není to kluk ani holčička, dokonce ani pes či kočička. Je to hodné strašidýlko Bubáček. Však už ho možná znáte z první knížky! Tentokrát oba kamarádi řeší záhadu ztracených jízdních kol. Bubáčkovi totiž každou noc zmizí krásné kolo, na kterém přes den drandí po Lukášově pokoji. Kdo krade kola? Na zloděje se musí nastražit past!
Volně navazuje na knížku Bubáček.

Bubáček a Myšošlap | Daniela Krolupperová | Ilustrace Lucie Dvořáková | Vydal Albatros, 2013

UKázka z knížky:

Ve věži
Lukáš neklidně pozoroval knihovnu. Bubáček sMyšošlapem byli pryč. Co když se nikdy nevrátí? napadlo Lukáše a zesmutněl.
Přiložil ucho ke knížce s pohádkou o zlém černokněžníkovi. Zprvu neslyšel nic.Ale když se chvíli soustředil, zaslechl v hloubce knihy tichounké krůčky. To se
asi Bubáček s Myšošlapem blížili k cíli.
Cesta mezi popsanými stránkami byla strašidelná. Trochu připomínala temnou jeskyni. Všude kolem se míhala písmenka, poutníci několikrát minuli obrázek.
Bubáček svíral v pravé ruce kouzelnou gumu, kterou mu do dlaně vtiskl Myšošlap.
Jakmile uvidí černokněžníka, okamžitě musí přiskočit a začít gumovat.
Hlavně se nesmí leknout. Nesmí se zastavit. Nesmí zpomalit. Na malého Bubáčka to byl velký úkol.
Najednou se Myšošlap zastavil a chytil Bubáčka za rameno.
„Jsme tu,“ oznámil mu šeptem. „Jakmile proklouzneme dovnitř, dej se doprava.
Nikam nekoukej a jen utíkej. Na konci komnaty bude stát černokněžník. Bleskurychle k němu přiskoč, odvrať od něj hlavu a gumuj! Gumuj ze všech sil!“
Bubáček se nadechl a přikývl. Potom s Myšošlapem proklouzli za poslední stránkou z knížky ven. Ocitli se v Zlomocné věži.
Bubáček se okamžitě rozběhl doprava.
Pádil ze všech sil. Koutkem oka zahlédl černého mužíčka s vysokým kloboukem.


Inspirující myšlenky...

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Lermontov, Hrdina naší doby