misa130.jpgPůjdete také letos poprvé do školy jako malý Míša? Tak to vás jistě budou zajímat jeho malá i velká dobrodružství. Kdo je to vlastně tajemný Brehule - strašidlo, nebo něco docela jiného?

Co se přihodilo na výstavě starých hraček v muzeu?
A kdo upustil do sněhu cínového vojáčka na koni?
Je to všechno pořádně zamotané, ale naštěstí je tu Míšova babička, a ta si ví rady vždycky!

KNIHA JAK VYŠITÁ PRO PRVNÍ ČTENÍ

Eduard Petiška | Míšovo tajemství | Ilustrovala Helena Zmatlíková
vyd. Eudromedia Group – Knižní klub, 2008 (2. vyd., 1. vyd. 1984 Albatros

UKÁZKA Z KNIHY

misa300.jpgAlenka dopsala úkol a odešla k Barborce. Barborka půjde letos také poprvé do školy. Jako Míša. Maminka je na nákupu. Míša by mohl jít k Přemkovi. Přemek je jeho kamarád. Ale raději zůstane s babičkou doma.
„Tak jsme sami,“ řekne babičce a má z toho radost. S babičkou si má Míša vždycky co vyprávět.
„Povídej, Míšo, co je nového?“ zeptá se babička.
„Přemek potkal na ulici psa, pohladil ho, a pes ho kousnul,“ řekne Míša.
Chvíli si s babičkou povídají o psech. O hodných i o těch, co koušou. Jenže nikdy nevíš, který je hodný a který kousne.
„A Břehule se pořád schovává…“
Hrát si na medvěda je tajemství, ale Břehule je ještě větší tajemství.-
Tohle tajemství se týká domu, kde nikdo nebydlí. Opravdu nikdo? Ve starém domě je krám a má přes výkladní skříň staženou rezavou roletu. Vedle výkladní skříně jsou dveře do krámu a před nimi je mříž. Na rezavé roletě se dá přečíst oprýskaný nápis:

Josef Brehule

Co je na roletě napsáno, vědí ti, kdo umějí číst, i ti, kdo se číst ještě nenaučili.
Okolo krámu chodívá do školky Míša s maminkou.
„Mami, počkej,“ prosí Míša. Dívá se mříží do krámu. Sklo ve dveřích za mříží je rozbité a uvnitř v krámě je tma. V té tmě je schovaný Brehule. Váša prý ho viděl.
„A jak vypadal?“
„Jak? Jako strašidlo,“ povídal Váša.
„Může se strašidlo jmenovat Brehule?“ zeptá se Míša babičky.
„Proč ne? Ale pan Brehule nevypadal jako strašidlo. Už jsem ti říkala, že jsem ho znala.“
„Povídej mi o něm.“ Když babička přijede na návštěvu, musí znovu a znovu vyprávět. Jak pan Brehule vypadal, jaké měl na bradě vousy a co v krámě prodával. Hřebíky, šroubky, kleště, roury ke kamnům, ale také hračky, malé panenky a pistolky.
„A co ještě?“
„Co ještě?“ vzpomíná babička, „hrábě a konve.“
„A ještě.“
„Ještě kuličky,“ řekne babička.
Tak a teď je to všechno.
„Třeba tam v krámě něco zůstalo,“ zatouží Míša.
„I nezůstalo. Ledaže tam běhají myši.“
To snad ani není možné, aby tam nic nezůstalo, myslí si Míša. V té tmě musí něco být.

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik