nauc me poznavat zviratkaPavel Pecina je mimo jiné znám coby autor čtyřlístovského seriálu Příhody Alfína a Žužu, který dosáhl po čtyřech letech (od roku 2010) už více než šedesáti pokračování. Pro ještě menší děti napsal a nakreslil encyklopedii více než 180 zvířat, která předtím rozehnal na území jedenácti kapitol:
Moře, Póly, Savana, Prales, Poušť, Buš, Hory, Les, Louka, Voda a Venkov.

Jak už lze vydedukovat z názvů, nejvíc doma se děti ocitnou až díky posledním čtyřem kapitolám, takže svazek upřednostňuje exotiku a připomíná celkem báječného průvodce zoologickou zahradou, ačkoli zůstane u připomínání: živočichové jsou totiž zobrazeni vesměs na svobodě a navíc často stylizovaně.
Tato stylizace je možná někdy přehnaná (delfín s kytarou), ale děti se jí nepochybně baví a povětšinou má uměřený charakter (narval se třemi barevnými kroužky na narvalím rohu). Konečně je tu dlouhá řada ilustrací, které jsou stylizovány tak nápaditě, že na výhrady zapomene i ten nejpedantičtější „zpytec“.
Nemyslím si ale, že stačí tyto efekty vylíčit: tyto efekty je nutno rovnou vidět, a tak knihu doporučuji k pamalému prolistování i dospělým.
Prozradím pouze to, že vlastní encyklopedická část začíná velrybou a končí koněm: „Je silným a vytrvalým pomocníkem člověka. V minulosti pomáhal hlavně při přepravě nákladů i lidí, ale taká tahal pluh nebo vozil bojovníky do válek a na turnaje. I dnes se ještě zapřahá ke kočárům a vláčí klády z těžko přístupných míst v lese, jinak ale s lidmi hlavně sportuje, běhá v dostizích nebo vozí rekreační jezdce, Samici se říká klisna či kobyla a mláděti hříbě.“

Vedle obdobně koncipovaných hesel obsahuje každý oddíl ještě řadu otázek následujícího typu:
Kterému zvířeti se přezdívá koráb pouště? Poznáš, o kterých ze svých příbuzných z pralesa si čte orangutan v časopise? Kdo se schoval před tuleněm pod kámen? Který brouk si na písku zapomněl oběd? Tyto otázky jsou pak zodpovídány v klíči na předposlední a poslední stránce v rámci obsahu publikace, nicméně kniha přináší i mezifázi, jíž jsou nápovědi či prostě odpovědi „ukryté“ uvnitř té které kapitoly.

pecina zviretnik

Jestliže mluvíme o heslech, je však nutno zdůraznit, že se ilustrační doprovod neomezuje pouze na zvířata, ale častokrát zachycuje i vlastní jim prostředí a domovinu.
Mraveniště, tůň v rybníce i s typickým doutníkem (tady neprozradíme, čím připomene obrazy Kamila Lhotáka), kaktus, kru, ztrouchnivělý pařez plný hmyzu (teprve mezi ním najdeme probíranou světlušku), maják i se svým strážcem atd. Knížka je zakončena rejstříkem všech zvířat, který má výše zmiňovaných 180 položek, nicméně včetně shrnujících odkazů typu „mořští plži a mlži“, které se vztahují k více bytostem (zde k ostrance, homolici, slávce, perlotvorce, přílepce, plážovce a tzv. španělské tanečnici), takže ono je tady těch obrázků vlastně o dost víc.

Více Pavel Pecina: https://www.ilustrovani.cz/

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román