birliban jagr

Birlibán je divné jméno pro malého kluka. Však knížka taky začíná: "Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat."

S Birlibánem totiž prožijeme podivná dobrodružství.
Kdo z vás se například dostal do Bonbónovic, Neposluch nebo do Lenošindy. Birlibán rozhodně není vzorný, naopak dost zlobí. Rozhodně však není zlý, chce pomoci svému maňáskovi, zajíčkovi Janečkovi, chce ho chránit před mlsnou liškou a na svém putování objeví i další nové kamarády. Nakonec i porozumí, které věci by mohl udělat i jinak.

Birlibán patří k těm jedinečným dětským knihám, které nikdy z knihovny nevyřadíte.
Nejen díky vytříbené Petiškově češtině a neobyčejně povedeným Jágrovým ilustracím. Knížka je také výchovná. Birlibán učí děti, že musí dojíst snídani, že lenost je velmi hloupá vlastnost a že do hraček se nekope, ale chová se k nim stejně hezky jako k motýlům.

Knížka je vhodná před předškolní děti na předčítání, ale i mírně pokročilejší čtenáři si ji pak mohou přečíst sami.  

Birlibán | Eduard Petiška | Ilustrace Miloslav Jágr
Vydání sedmé, v Euromedia Group – Knižní klub, v nové grafické úpravě 1. vydání

birliban jagr petiska



UKÁZKA Z KNÍŽKY:

„Janečku, nespi,“ zatřásl Birlibán zajícem maňáskem.
Maminka otevřela dveře:
„Dobré jitro, synáčku, vstávej!“
A hned zase běžela do kuchyně, kde něco na plotně zasyčelo.
Birlibán by byl rád vstal, ale místo vstávání si jen vzdychl. Když vstane, bude se musit obléknout, a když se oblékne, bude se musit obout, a když se obuje, bude se musit umýt, a když se umyje, bude si musit čistit zuby, a když si vyčistí zuby, bude se musit učesat. Ach ouvej – tolik práce a hned po ránu, to se to na mě valí, myslil si Birlibán a zůstal ještě ležet a maminku neposlechl.
„Janečku,“ řekl maňáskovi, „vstávej, oblékni se, umyj se, a nezapomeň si učesat ouška.“
Janeček nic, ležel a nehýbal se. Birlibán se na Janečka rozzlobil a shodil ho z postýlky.
„To máš za to, že nechceš poslouchat,“ řekl Birlibán. Ale sám zůstal ležet v postýlce.
„Tak rychle, rychle,“ zavolala maminka, „už ať jsi z postýlky venku.“
Birlibán se zamračil a pomalu, pomaličku vstával a pomaličku, pomalu se oblékal. Jak je to špatně zařízeno, přemýšlel. Kdybych mohl, rozkázal bych šatičkám a botkám a šaty by se na mě samy navlékly, botky by se samy obouvaly a zavázaly. Hned by bylo celé ráno veselejší. Ale takhle?
A Birlibán se šel umýt do koupelny. Hodně vody vystříkal z umývadla na dlaždičky a jen málo si namočil obličej. „Zoubky by se měly také čistit samy a vlasy samy česat,“ bručel si. „Jak by to bylo hezké a na hraní by zbylo víc času.“

birliban450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

Mohli byste předpokládat, že lidmi určenými k vykonávání té řezničiny se opovrhuje! Ne. Zahrnují se poctami! Oblékají se do látek zářivých barev a zdobí se zlatem; na hlavě nosí chocholy z peří, na prsou ozdoby; a udělují jim vyznamenání, odměny a tituly všeho druhu. Jsou hrdí, vážení, ženy je milují, dav je oslavuje jen proto, že jejich posláním je prolévat lidskou krev! Nosí po ulicích své smrtící nástroje a chodci v občanských tmavých šatech se na ně závistivě dívají. Poněvadž zabíjet, to je zákon, který příroda uložila do srdcí lidí! Nic není tak krásné a úctyhodné jako zabíjení!
Guy de Maupassant, Šílenec