birliban jagr

Birlibán je divné jméno pro malého kluka. Však knížka taky začíná: "Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat."

S Birlibánem totiž prožijeme podivná dobrodružství.
Kdo z vás se například dostal do Bonbónovic, Neposluch nebo do Lenošindy. Birlibán rozhodně není vzorný, naopak dost zlobí. Rozhodně však není zlý, chce pomoci svému maňáskovi, zajíčkovi Janečkovi, chce ho chránit před mlsnou liškou a na svém putování objeví i další nové kamarády. Nakonec i porozumí, které věci by mohl udělat i jinak.

Birlibán patří k těm jedinečným dětským knihám, které nikdy z knihovny nevyřadíte.
Nejen díky vytříbené Petiškově češtině a neobyčejně povedeným Jágrovým ilustracím. Knížka je také výchovná. Birlibán učí děti, že musí dojíst snídani, že lenost je velmi hloupá vlastnost a že do hraček se nekope, ale chová se k nim stejně hezky jako k motýlům.

Knížka je vhodná před předškolní děti na předčítání, ale i mírně pokročilejší čtenáři si ji pak mohou přečíst sami.  

Birlibán | Eduard Petiška | Ilustrace Miloslav Jágr
Vydání sedmé, v Euromedia Group – Knižní klub, v nové grafické úpravě 1. vydání

birliban jagr petiska



UKÁZKA Z KNÍŽKY:

„Janečku, nespi,“ zatřásl Birlibán zajícem maňáskem.
Maminka otevřela dveře:
„Dobré jitro, synáčku, vstávej!“
A hned zase běžela do kuchyně, kde něco na plotně zasyčelo.
Birlibán by byl rád vstal, ale místo vstávání si jen vzdychl. Když vstane, bude se musit obléknout, a když se oblékne, bude se musit obout, a když se obuje, bude se musit umýt, a když se umyje, bude si musit čistit zuby, a když si vyčistí zuby, bude se musit učesat. Ach ouvej – tolik práce a hned po ránu, to se to na mě valí, myslil si Birlibán a zůstal ještě ležet a maminku neposlechl.
„Janečku,“ řekl maňáskovi, „vstávej, oblékni se, umyj se, a nezapomeň si učesat ouška.“
Janeček nic, ležel a nehýbal se. Birlibán se na Janečka rozzlobil a shodil ho z postýlky.
„To máš za to, že nechceš poslouchat,“ řekl Birlibán. Ale sám zůstal ležet v postýlce.
„Tak rychle, rychle,“ zavolala maminka, „už ať jsi z postýlky venku.“
Birlibán se zamračil a pomalu, pomaličku vstával a pomaličku, pomalu se oblékal. Jak je to špatně zařízeno, přemýšlel. Kdybych mohl, rozkázal bych šatičkám a botkám a šaty by se na mě samy navlékly, botky by se samy obouvaly a zavázaly. Hned by bylo celé ráno veselejší. Ale takhle?
A Birlibán se šel umýt do koupelny. Hodně vody vystříkal z umývadla na dlaždičky a jen málo si namočil obličej. „Zoubky by se měly také čistit samy a vlasy samy česat,“ bručel si. „Jak by to bylo hezké a na hraní by zbylo víc času.“

birliban450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii