zakerne_kereKniha je psána pro nejmenší děti a předškoláky a seznámí je pomocí jednoduchého pohádkového příběhu s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí.

Zlý čaroděj Rulík Zlomocný postrádá ve svém zchátralém starém hradě přičinlivou ženskou ruku. (Sám totiž uklízí jen velmi nerad, a protože ho k tomu nikdo nenutí, neuklízí jednoduše nikdy.) Taky se trochu nudí. Když potom náhodou zahlédne půvabnou a čarokrásnou vílu Vincencii, je rozhodnuto. Protože Rulík ví, že dobrovolně vílu do služby nedostane, začaruje ji jedovatou mocí rostlin – věnečkem z větviček jedovatých keřů.

Ale víla Vincencie naštěstí není sama. Její sestry se okamžitě vydají na dalekou a nebezpečnou pouť, aby zlé kouzlo bídného čaroděje zlomily. Na cestě poznají spoustu keřových skřítků a dětští čtenáři se tak nenásilnou formou seznámí s nejběžnějšími jedovatými keři.
Příběh doprovázejí krásné, působivé a křehké ilustrace Evy Chupíkové.

Zákeřné keře  |  Daniela Krolupperová – ilustrace Eva Chupíková  | Vydal Portál, 2011


Ukázka z knihy:

Ale líp nebylo. Bylo hůř.   
Odkudsi z dálky se ozvalo strašlivé zamňoukání. Všichni okamžitě poznali Skulíka, víložravého kocoura. Ani se nestačili vyděsit a už slyšeli jeho tlapy. Měkce doskočil kousek od nich.
„Hele, svačinka za mnou přišla,“ prohlásil spokojeně. Nechutně a dost strašidelně zamlaskal. Vílám bylo úzko.
„No, teď jsem si pochutnal na přípotoční kryse, mám plné bříško,“ sděloval Skulík. „Takže si napřed na chvíli schrupnu a pak vás všechny slupnu!!“
Po těch slovech kocour vyskočil na nedaleký strom a na větvi spokojeně usnul.
Vyděšené víly se rozplakaly. Všechny, i ty nejstatečnější „Je s námi konec…“ naříkaly. To bylo žalu!
Skulík pochrupoval a ráno se kvapem blížilo. Už se zdálo, že je všechno ztraceno. Najednou se husté kapradiní pohnulo. Mezi listy se objevila úzká cestička.

chupikova

Inspirující myšlenky...

Dokumentární film o himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ty dokolečka omílané vyprázdněné, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou.
Misantrop, Reinlebensborn