muj zivot chagallJe zvláštní, když někdo píše své vzpomínky v pětatřiceti letech. Jako kdyby byl na konci cesty. Marc Chagall to udělal. Svou vzpomínkovou knížku Můj život napsal v roce 1922. Tehdy ještě nikdo, ani on sám, netušil, že se dožije dalších požehnaných třiašedesáti let, že na vzpomínky je opravdu času až až.

Otevřete-li Chagallovu knihu, dýchne na vás ve vyváženém poměru dávka nostalgie, tesknoty a barevného vnímání světa.
Píše, jako kdyby maloval. Skládá jednu informaci vedle druhé. Některé vzpomínky, glosy, postřehy překrývají jiné, vzájemně pak barevně a pocitově vždycky ladí. Často se zdá, že spolu tak úplně nesouvisejí, ale v konečném celku vytvářejícelistvý barevný dobře vypointovaný obraz.

Přestože vzpomínky napsal Chagall už v pětatřiceti letech, jsou zralé, vypovídají o hloubce jeho citu a velké míře lásky k vlastní rodině, k rodnému Rusku, k sladké Francii.
Vzpomíná, bilancuje, hodnotí. Laskavost z řádků jen vykvétá, smutek halí do nevinného úsměvu. Básnický jazyk koresponduje s jeho obrazy. Začíná pěkně popořádku od vlastního narození až po úspěchy, které svým uměním získal v Paříži.

Už první kapitola ukazuje, že na autorův styl je třeba si uvyknout.
Není jednoduchý: klopýtá, informace se překřikují, občas hádají, aby se umoudřily a vytvořily jednolitý proud příběhu malého židovského kluka, co chtěl malovat krásné obrazy po svém. Jakmile si ho osvojíme Chagallův jazyk a styl, přijmeme rytmus vyprávění, rozezní se všechny struny našeho nitra a v společné symfonii se ponoříme do života v uzavřeném židovském ghettu v litevském Vitebsku, do života Ruska a Francie na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zdá se, že spolu s ním tančíme jakýsi tanec, hrajeme zajímavou hru a sledujeme barevné tóny v šedavém městě, životě. A co je důležité: Chagall umí klást slovíčka vedle sebe tak, aby hladila a ladila, i když nehovoří zrovna o „bohatých“ časech. Všechny své vzpomínky pak umocňuje působivými perokresbami.

Můj život je deník, je knihou postřehů, nápadů, námětů. Je obrazem doby a lidí v ní žijících. Je sondou do duše člověka, který překypuje láskou k lidem, barvám, který je svobodný duchem uprostřed uzavřeného ghetta. Nenechal se zotročit nikým, nenechal se ovlivnit a vždy maloval po svém. Proto ho Rusko možná dlouho nepochopilo, proto se jeho barvy rozzářily až v Paříži, městě umělců.

Den za dnem, v létě v zimě, v šest hodin ráno táta vstával a odcházel do synagogy.
Tam se jako vždy pomodlil k nějakému mrtvému.
Když se vrátil, připravil samovar, napil se čaje a odcházel do práce.
Práce jako v pekle, jako na galejích.
Proč bych to tak neměl říkat? Jak jinak bych o něm měl vyprávět?
Žádnými slovy nelze ulehčit osud svého táty. (Jen vás prosím, hlavně žádnou soustrast, a už vůbec ne lítost!)
Na stole jsme vždycky měli dostatek másla a sýra.
Chléb s máslem coby věčný symbol z mých dětských ručiček nikdy nezmizel.
Kam jsem šel – na dvůr, na ulici, dokonce i na záchod – tam jsem si ho bral s sebou. Stejně jako ostatní členové mé rodiny, pořád jsem měl chleba s máslem v ruce.
Měli jsme hlad? Nikdy!
Bylo to jako svědění. Neustále jsme měli chuť k jídlu, snění, zívání a žvýkání.
Obzvláště rádi jsme se… vydělali. Večer u plotu.
Omlouvám se za svou vulgárnost. Připadám vám vulgární?
Je to přirozené, že za svitu měsíce, když má člověk strach jít příliš daleko… My děti jsme nebyly schopné se ani hnout. Nemohly jsme hýbat nohama.
Na druhý den ráno nás táta za takovou ohavnost proklínal. (strany 27, 28)

Marc Chagall v kostce
Narození: 7. července 1887 v židovském ghettu ve Vitebsku
Manželství: Bella Rosenfeldová. Roku 1916 se narodila dcera Ida. 2. září 1944 Bella zemřela. Druhá manželka Valentina Brodská.
Úmrtí: 28. března 1985. Pochován v Saint-Paul de Vence ve Francii.
Nejznámější díla:
Obrazy: Já a vesnice, 1911; Zelený houslista, 1923–1924; Samota, 1933
Nástěnné malby: Metropolitní opera v New Yorku a pařížská Opera
Knižní ilustrace: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše (Paříž, 1923–1927); Jean de La Fontaine: Bajky (Paříž 1927–1936); Bible (Paříž 1931–1936)

Marc Chagall: Ma vie/Můj život | Doslov Václav Vokolek | Překlad Jakub Volný | Metafora, 2013

Art, film, fotografie – nové knihy

Umění C.G. Junga. Kresby, knižní mlaby, obrazy, dřevěné i kamenné sochy

Bohatě ilustrovaný svazek shrnuje veškeré známé výtvarné dílo C. G. Junga – od kreseb přes knižní malby, obrazy až po d...

Velká kniha o dřevě Martina Patřičného je stále jediná svého druhu v Česku

Srovnávat podobnou knihu u nás není s čím. Při srovnání s publikacemi o dřevu ze zahraničí se Patřičného pojetí  li...

Světový Karel Vachek a Teorie hmoty o vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu

Esejistická kniha je filozoficko-uměnovědným počinem z pera režiséra filmů Moravská Hellas (1963), Spřízněni volbou (1969)...

Kieślowski o Kieślowském. Režisér fenomálních Tři barev a vlny morálního neklidu

Autobiografie představuje polského režiséra Krzysztofa Kieślowského (1941−1996), jednoho z tvůrců filmů tzv. vlny morálníh...

Mistři japonského filmu. Třináct zajímavých Límanových esejů

Číst Límana je požitek a  nejen co se týče jeho překladů japonských haiků. Tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13...

Inspirující myšlenky...

Není pochyb o tom, že naše zapomínání na mimolidskou přírodu je dnes udržováno způsoby mluvy, které jednoduše inteligenci ostatních druhů i přírody obecně popírají, stejně jako samotnými způsoby fungování naší civilizované existence - nepřetržitým hukotem motorů, který vylučuje možnost vnímat hlasy ptáků i větrů, elektrickým osvětlením, které zastiňuje nejen hvězdy, ale i samotnou noc, klimatizací, která stírá rozdíly ročních období...
David Abram, Kouzlo smyslů