zahuru jhProč psát další kuchařku, když už jich bylo tolik sestaveno a napsáno a jistě ještě bude. Každá nová kuchařská kniha se snaží zaujmout něčím zvláštním, co tu třeba ještě nebylo – příhody z cest, historky z natáčení, historické reminiscence, zajímavé fotografie, kresby nebo rady, jak se poprvé postavit ke sporáku.

Receptury chutné už při čtení vlastně provázejí kulinářské dějiny dvora jindřichohradecké růže, podzámčí i obcí. Jsou regionální, ale přitom v mnoha ohledech společné té či oné historické epoše celé české kotliny. Ingrediencemi autorčina textu jsou krásná čeština, schopnost na nevelké ploše čtivě včlenit spoustu zajímavých poznatků, její osobní laskavost a pel jemného humoru, který s ní sdílí talentovaný mladý výtvarník Tomáš Kadlec.

Je to libé čtení i podívaná. Takže „Žahúrům v Jindřichově Hradci“ přejeme, aby se po nich zaprášilo – a nejen v Jindřichově Hradci, kde při křtu v proslulé zámecké Černé kuchyni zmizely do jednoho. (Markéta Zinnerová)

Sabina Langerová: Žahúři v Jindřichově Hradci – regionální nakladatelství Qua Qua
kuchařka s historickými souvislostmi, všechna jídla jsou vegetariánská
Křest knihy probíhal v Černé kuchyni na zámku v Jindřichově Hradci.
Knihu možno objednat v Galerii Inspirace v Jindřichově Hradci https://www.langruv-dum.cz/

Ukázka z knihy:

Vládce pánů červené pětilisté růže ve stříbrném poli Vilém z Rožmberka se roku 1587 rozhodl po třetí oženit. Tehdy dvaapadesátiletý nejvyšší purkrabí zemský si bral dvacetiletou Polyxenu z Pernštejna a na svatební hostině rozhodně nešetřil.

Tehdejší zpravodaj pečlivě přepsal kuchyňský účet a tím nám zachoval tuto zajímavou informaci: při svatební hostině v Rožmberském paláci poblíž Pražského Hradu se snědlo 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 5800 kaprů, 11560 kvíčal a vypilo 150 sudů bílého piva a 70 věder rýnského vína.

Ke svatbě poslal ještě císař Rudolf jako velkou pochoutku tři kančí hlavy. Kromě masa se podávala ještě jedna delikatesa – pravý kaviár, kterého svatebčané snědli celé čtyři bečky. Hostina samozřejmě trvala předepsané tři dny a pečlivý zpravodaj neopomněl ještě připsat nasycení chudiny, aby si každý tu slavnou svatbu zapamatoval. Shovívavý rožmberský archivář Václav Březan k tomu napsal: „Nádherně a zbytečně hodováno. Samý přepych, nádhera a rozmařilost!“

Pekařům bylo úředně nařizováno, aby chleby mívali dobře vypečené; proto mistři rozkazovali svým tovaryšům, aby „chléb dělali krásný, těsta dobrá, čistá, aby k tomu brali dobré droždí, čistou vodu, aby v chlebu nebyla nalezena žádná nečistota, což by jim bylo k hanbě“. Proto také bylo ve statutu pekařského cechu stanoveno, že cechmistr má právo na stánku výrobky kontrolovat a rozkrajovat je. S cechmistry chodíval i rychtář. Zjišťovalo se také, je-li chléb pořádně upečený, není-li „nespravedlivý“, zřejmě menší než má být.

Trest dopadeného provinilce býval obyčejně peněžitý, ale opakovalo-li se to, hrozilo i vyloučení z cechu. Za „nehodný“ chléb se nejen platilo, ale také býval pekař vsazen do koše a držen nad vodou nebo v ní potupně máčen. Zvlášť zahanbující trest, který podle příkladu z Norimberku byl používán i v Čechách, byl ten, že hříšník si mohl vybrat: buď přeříznout provaz koše, ve kterém byl vyzdvižen nad louži a spadnout do ní nebo tam viset do omrzení. To byla ještě milosrdnější verze, horší bylo, když pekař visel v koši nad řekou a byl do ní potápěn, což byl trest běžný v 16. a 17. století.

Roku 1590 bylo v Praze nařízeno, aby „každému pekaři, který by malý chléb pekl, všechen byl sebrán a chudým do špitálu a žákům do škol dán.“ A když to udělal podruhé, pak byl v den konání trhu, kdy se sejde nejvíc lidí, „v koši vystaven, s kamenného mostu spuštěn a ve vodě potopen byl.“ Takový koš visel pro výstrahu na pražském mostě ještě v r. 1737, kdy byl pekař Jakub Svoboda „k výstraze jiným do koše strčen, chléb jeho mu na krk pověšen byl“ a ostatní pekaři, kteří také šidili na váze, alespoň kolem koše na mostě museli stát. 

Jídlo a zdraví – nové knihy

Vynikající indická kuchyně s mnoha příběhy indologa Vladimíra Miltnera

A tenkrát se mi v nitru vylíhla hmotařská myšlenka přivézt si s sebou domů kromě bádání a věd i nějaký ten „šmakovně...

Mlsné čenichání. Kuchářské variace dosud nevídané a šokující

Nevěřte této knize! Copak by někdo normální sypal do karbanátků skořici? Ale jinak labužnický nátěr o kterém se vám ani ...

Ovocné a zeleninové šťávy. Knihy Normana Walkera

Jestliže nejíme, zemřeme. Nejíme-li jídlo, které naše tělo vyživuje a pomáhá mu regenerovat, zemřeme předčasně a zbyteč...

Staročeské umění kuchařské i literární aneb překvapení roku

Kuchařsky i literárně vzácná kniha pokrmů, stará půl tiíciletí. Stovky a stovky receptů pro všechny zájemce o kuchyni naš...

Molekulární kuchyně. Kuchařka labužnické alchymie

Není to běžná kuchařka. Je to snadno srozumitelné vyprávění o chemických dějích probíhajících při vaření doplněné z...

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky