Literarizace "Věčného Žida" poetizovala jeho legendární stopy a proměnlivost jeho existence byla značná. Měl mnoho jmen i vlastností: "Věčný Žid", "Toulavý Žid", Ahasver, "Antichrist", falešný Mesiáš, vagabund, outsider, "Mlčenlivý", "Nepoznatelný tajemného původu", "živý mrtvý" aj. Jeho nesmrtelnost náležela k legendě, přesto ho nechali někteří umřít. V rakouských novinách "Tiroler Tageszeitung" se v roce 1954 objevil článek "Ahasver verstarb in Spanisch-Marokko" ("Ahasver umřel ve Španělském Maroku") a dokonce se rozvinula i diskuse o místě jeho hrobu.

mytus vecneho zida ahasver

„Přijde-li Ahasver, hrůza, stojí nedobro před domem, bouře a povodeň a dech požáru, hlad, mor a války též, konejte pokání, svých hříchů litujte.“

Ahasver se vynořuje z dějin
Legenda o „Věčném Židovi“ není složitá. Mezi Židy, kteří se posmívali Ježíšovi, když byl po svém odsouzení Pontským Pilátem v pátek asi 6. dubna roku 30 veden na Golgotu, byl jeden nelítostnější a spílal mu víc než ostatní. To byl Ahasver. Když vojáci pozdvihli k zemi klesajícího Ježíše, odmítl mu i krátký odpočinek před svým domem, udeřil ho a zvolal: „Vzhůru, jdi rychleji!“ Ježíš na něj upřeně pohleděl a pravil:“A ty budeš chodit, dokud se nevrátím“. Od té chvíle putuje Ahasver bez odpočinku světem. Stal se věčným poutníkem, jehož trýznivý osud skončí až v den posledního soudu. Vypuzen ze své domoviny je všude podezřelým cizincem. Báje o setkání Ježíše s Ahasverem byla časem obohacena, jednou dokonce s odvoláním na prý v Kumrámu nedávno nalezené biblické svitky. „Ježíš, učitel spravedlnosti, sklání hlavu a mlčí. Tu k němu promlouvá Ahasver, zvedni se a pryč odtud, jdi svou cestou, tady není pro takového, jako jsi ty, místo. Učitel spravedlnosti mu ale říká, syn člověka jde, jak psáno stojí dle slov prorokových, ty ale zůstaneš a budeš na mne čekat, až já přijdu...“.

Náš termín „Věčný Žid“ je převzat z němčiny: „Der ewige Jude“
(holandsky „de eeuwige Jood“ a méně častý anglický „eternal Jew“). Adjektivum „věčný“ se poprvé objevilo v roce 1694. „Putující Žid“ se ujal v angličtině („the wandering Jew“), ve francouzštině („Le Juif errant“), v holandštině („de wandelnde Jood“), v italštině („Ebreo errante“) a ve španělštině  („Judio errante“), zatímco latinský termín („Judaeus immortalis“ jako „nesmrtelný Žid“) nebyl běžný. O dalších Ahasverových jménech bude ještě řeč.

Ahasver je obdobnou mytologickou postavou jako Prométheus, Oidipus, Sisyfos, Tantalus, Odysseus, Wodan, Faust aj.
Ačkoliv je svět mýtů pro současníka cizí, rád se začte do krásných historek z minulosti, aniž by si nutně lámal hlavu jejich pravdivostí, ač ještě 19. století pokládalo některé mýty za věrohodné zdroje historické skutečnosti. Nebyly vždy pouhým výmyslem, krásným zdáním či zlou pověrou a některé vynášely na povrch cenné zkušenosti dřívějších věků. Jsou mýty užitečné a blahodárné, ale i škodlivé. I v mýtu „Věčného Žida“ nacházíme v různých podobách ideje mnoha generací. Britský dějepisec  P a u l  J o h n s o n  ve svých „Dějinách židovského národa“ soudí, že legenda vykrystalizovala v době vrcholící perzekuce Židů na Pyrenejském poloostrově v 15. století, ač se její první verze objevovaly už od 6.století v mnišských kronikách. Byzantský spisovatel a mnich J o h a n n e s  M o s c h o s  sepsal v 6. století skrovnou legendu o tomto „hříšníkovi“ ve spise „Leimonarion“.  

Ve třináctém století se legenda o tomto „Židovi“ objevila v Boloňské kronice z roku 1223.
Sepsal ji neznámý cisterciánský mnich. Odvolával se na svědectví arménských poutníků, kteří doputovali do italské Ferrary. V letech 1267, 1413 a 1415 byl Ahasver odhalen v několika italských městech (Forli, Mugello, Florencie) a také na poutní cestě ke svatému Jakubovi. Dosvědčil to italský astrolog a Dantův současník G u i d o  B o n a t i  z Forli. Tehdy Ahasvera pojmenovali Giovanni Bottadio nebo Buttadio, protože bil Boha a Francouzi mu říkali obdobně („Boutedieu“). Byla i jiná italská a španělská pojmenování: „Servo di dios“ (boží sluha nebo otrok), „Juan Espera-en-Dios“ aj. V Rusku ho pojmenovali Falas, Fanjas nebo Kalos.

Zevrubnější zprávy o Ahasverovi se objevily počátkem středověku v anglických kronikách.   
V roce 1228 to byla kronika „Květy historie“ („Flores Historiarum“) mnicha benediktinského kláštera v jihoanglickém St. Albansu  R o g e r a  z   W e n d o w e r u  a zanedlouho i „Velká kronika“ („Chronica Maior“) jeho žáka    M a t o u š e  P a ř í ž s k é h o. V roce 1228 navštívil klášter ve St. Albansu arménský arcibiskup. Mniši se ho vyptávali na biblického Josefa z Arimatie, jenž sejmul Kristovo tělo z kříže a uložil ho do skalního hrobu.

Proč byli mniši tak zvědaví zrovna na Josefa z Arimatie?
Je jednou z nejzáhadnějších postav v historii křesťanství. Nejspíš tajný Kristův stoupenec byl váženým členem sedmdesátičlenného židovského sanhedrinu, ale s Ježíšovým odsouzením nesouhlasil. Po Ježíšově odsouzení na rozdíl od Ježíšových učedníků neutekl a vyžádal si od Piláta svolení, aby směl Ježíše sejmout z kříže a pochovat ho ve svém vlastním hrobě, který ve skále vytesal. Možná, že ho k tomu vedl jako radního respekt před zákony. Tělo ukřižovaného nesmělo na kříži zůstat přes noc, tím spíše, že dalšího dne byl sabat. Po Ježíšově zmrtvýchvstání našla Maří Magdaléna prázdný hrob a i u toho měl Josef z Arimatie být.

Některé legendy vyprávějí o tom, že Josef  také zachytil Kristovu krev při ukřižování do kalichu z poslední večeře Páně a oné nádobě s Kristovou krví se říkalo „svatý grál“.
 Nádobku prý dle jedné verze vzal sebou do Antiochie, dle jiné až na britský ostrov Avalon. Zemřel dle jedné pověsti někde ve Francii, kde měl působit jako misionář anebo umřel v Antiochii, kde nádobku uložili s ním do hrobu.Ve třetím století ji prý vykopali a svatý grál se dostal později do rukou křižáků. Josef z Arimatie byl v 16. století  prohlášen svatým. Tak lze pochopit, proč se angličtí mniši arménského arcibiskupa vyptávali právě na něj. Řekl jim, že ho zná a že s ním před nedávnem večeřel. Takže sice „věčný“, nikoliv však „putující“. I tento „arménský Josef z Arimatie“ tvrdil, že byl osobně přítomen při Kristově ukřižování. Byl prý dveřníkem u Pontského Piláta a jmenoval se Cartaphilus.(„Všemi milovaný“).

Uvažujme: dveřník u Piláta mohl být spíš jeruzalémský policista. Nějakou vlastní policii Židé jistě měli. Cartaphilus byl prý nejspíše Řek a pohan. Jeho jméno  nalézáme v mnišských kronikách ze 13. století. Snad bylo odvozeno od termínu „Cartophylax“, což počátkem středověku znamenalo „archivář“, jak na to v roce 1929 poukázal kodaňský rabín  D a v i d  S i m o n s e n. Tak se prý ve 4. století označovali Židé, jelikož se při uchovávání bible projevovali jako archiváři. Cartaphilus však nebyl ani archivářem, ani poutníkem a nebyl ani Žid. Ztotožňování Cartaphila s Židem  Josefem z Arimatie je nesmyslné, ačkoliv se tu a tam ujalo.Arménský arcibiskup o něm říkal, že žije mezi arménskými biskupy a preláty a pobývá i v jiných zemích orientu. Prý to byl právě Cartaphilus, jenž pobídl Ježíše, aby šel rychleji a udeřil ho. Ježíš měl odvětit: „Já už jdu, ale ty budeš otálet, dokud nepřijdu“. Kajícníka Cartaphila prý pokřtil dle jedné verze už svatý Pavel, dle jiné verze Ananiáš a Cartaphilus přijal jméno Josef. Vedl prostý život asketického svatého a každému věřícímu vyprávěl o svém zločinu. Hřešil prý nevědomky. Církev se prý pokoušela z něj vskutku svatého udělat, on však zůstal Židem a jako Žid Ahasver bloudil světem.

Verzi Rogera z Wendoweru Matouš Pařížský ve své „Velké kronice“ z roku 1243 převzal.
Píše se v ní, že Ahasver vždy po devadesáti či stu létech těžce onemocní, rozvine se kataleptická ztuhlost s krátkým spánkem, přesto se opět probouzí k životu jako asi třicetiletý muž. Pramenů legendy o Ahasverovi bylo samozřejmě mnohem víc. F r a n c e s c o  d i  A n d r e a  z italského San Lorenza v roce 1411 Ahasvera potkal:“Mohl jen tři dny v jedné provincii zůstat a musel spěchat pryč, viditelný i neviditelný...“. Španělský básník V i l l a l ó n napsal v roce 1557 satiru „Crotalon“. Jedné z postav, přemoudřelému kuchařovi, vložil do úst tvrzení, že Ahasver byl švec a že udeřil Ježíše botou.

text z knihy nakladatelství Dauphin:
Mýtus věčného Žida, Jaroslav Vacek, 188 stran, původní ilustrace,  Dauphin, 2012
Více o knihách : www.dauphin.cz

 


Inspirující myšlenky...

Vždycky se najde někde balvan nebo břeh nebo pařez, který se nebojí brzdit povodeň kalné hlouposti. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci? Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích? Problém je totiž v tom, že kdo myslí jen na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne... Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.
Jan Werich (1905 – 1980)