planouci zareAutobiografické vzpomínky významného tibetského učitele meditace Tulku Rinpočhe Urgyena (1920 - 13 února 1996), který byl buddhistický mistr Kagjü a Ňingma linie. Žil v poustevně Nagi Gompa v Nepálu, byl Urgyen rinpočhe považován za jednoho z největších mistrů dzogčhenových naší doby.

Ukázky z chystané knihy...

Až budete pozorovat ptáky, třeba v krásný den jako dnes, vzpomeňte si na 16. Karmapu:

V okolí Karmapy se dělo mnoho neobyčejných věcí. Karmapa například choval stovky ptáků a Karse Kongtrul mu daroval jednoho s nevídaně zpěvným hlasem. On si ho velmi oblíbil, a když pták později onemocněl, nechal ho umístit do samostatného pokoje. Jednoho dne mu někdo řekl, že pták umírá, a tak Karmapa požádal, aby mu ho přinesli.
Ptáka postavili před něj na stůl.
„Ten pták potřebuje zvláštní požehnání,“ řekl. Vzal malou nádobu s hořčičnými semínky, provedl tradiční rituál k odstranění překážek a několik semínek přitom hodil přímo na ptáka. Najednou řekl: „Nedá se už nic dělat – umírá. Žádné požehnání tomu nezabrání.“
Pak se obrátil ke mně: „Vezmi ho a drž ho v rukou.“
Pták byl dosud živý. Seděl jen tak v mé dlani a měl otevřené jedno oko. Brzy jsem viděl, jak mu poklesla hlava a následně i křídla. Pak se ale nečekaně zase narovnal a zůstal jednoduše sedět. Jeden z Karmapových pomocníků zašeptal: „Je v samádhi.“
Nechtěl jsem ptáka vyrušit, a tak jsem pomocníka požádal, aby ho položil na stůl. Vypadal, že je v zacházení s ptáky v tomto stavu zběhlý, protože ho při přenášení opravdu nevyrušil.
Trochu užasle jsem se k pomocníkovi naklonil: „To je pozoruhodné. Pták, který se hned po smrti posadí?!“
„To není nic výjimečného. Dělají to všichni,“ odpověděl suše.
Další pomocník se připojil: „Každý pták z Karmapovy voliéry se poté, co zemře, na chvíli posadí. Už jsme na to tak zvyklí, že nás to tolik neohromuje.“
„Když běžní ptáci zemřou,“ poznamenal jsem, „převrátí se a spadnou z větve na zem. Rozhodně nezůstávají sedět!“
„Jenže když je poblíž Karmapa, tak dělají přesně tohle,“ opáčil pomocník. „Ale máte pravdu – když je pryč, umírají běžným způsobem.“
V tom okamžiku už všichni dorazili na večeři a musel jsem si sednout, třebaže jsem během jídla nemohl z toho ptáka spustit oči. Přibližně uprostřed večeře mu pokleslo pravé křídlo a brzy nato i levé.
Pomocník zašeptal: „Klenote plnící přání, zdá se, že samádhi brzy skončí.“
Karmapa tomu nevěnoval pozornost a pokračoval v jídle, i když se pták nakonec převrátil. Pohlédl jsem na hodinky – uběhly zhruba tři hodiny. Nezávisle na tom, co mi pomocník řekl, jsem byl stále dost ohromený. Ptáka jsem viděl umřít ve své dlani. Většina lidí by tomu nejspíš neuvěřila, dokud by to neviděla na vlastní oči.
Karmapa také miloval psy a měl několik pekingských psíků, kteří jak mi bylo řečeno, rovněž zemřeli vsedě, s předníma nohama v souběžné poloze.
Krátce řečeno, Karmapa byl neuvěřitelný člověk.

Úryvek z knihy Planoucí záře, Vzpomínky Tulku Urgyen Rinpočheho (Blazing Splendor), vyjde na Losar 2014.

Inspirující myšlenky...

Dokumentární film o himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ty dokolečka omílané vyprázdněné, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou.
Misantrop, Reinlebensborn