tajemstvi_zlateho_kvetuStarý esoterický text čínského taoismu, ovlivněného buddhismem, konfucianismem a snad i nestoriánským křesťanstvím, přeložil sinolog Richard Wilhelm z čínštiny do němčiny, opatřil odborným komentářem a požádal svého přítele , slavného psychologa C. G. Junga o psychologický komentář. Text totiž obsahuje praktický návod k meditačním cvičením, umožňujícím čínskému adeptovi vymanit se z pout světa, dosáhnout zdraví a především zrození "zlaté květiny", to jest duchovního znovuzrození. Dějiny nauky která je stará snad 4 000 let.

Kdo byl Carl Gustav Jung (1875 -1961)
Pravděpodobně jeden z největších myslitelů 20. století a zároveň jeden z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka.
Jungovo dílo je často nepochopeno, stejně jako autor sám. Považovat Junga jen za Freudova někdejšího spojence a později odpadlíka je jedním z rozšířených omylů.
Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat s ideálem materialistické přírodovědné filozofie 19. století s její pozitivistickou metodologií, Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je – vypracováním postupů enantiodromické amplifikační analýzy a syntézy – k noetickým vrcholům.

Způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému, jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř, odhalováním vztahů mezi personou a jástvím, mezi různými úrovněmi vědomí a nevědomí, vztahu k animovi či animě, mezi stínem a sebereflexí atd. Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce, jako pro psychology. V oblasti psychopatologie Jung zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické.

Skutečné v oboru psychologie je to, co působí, to, co vyvolává účinky, a pro takto pojatou subjektivní realitu navrhuje Jung metodu s kontrolovatelnými postupy.
Jung je zakladatelem a průkopníkem autentické psychologické cesty zkoumání psýché, cesty, která neodbočuje ani do fyziologického redukcionismu, ani do abstrakcí matematického modelování.

Kdo je Richard Wilhelm (1873-1930)

Narodil se ve Stuttgartu 10. května 1873. Měl široké kulturní zájmy a hlubokou lásku k dílu velkého německého básníka Johana Wolfganga Goetha. Byl od přírody hluboce duchovní osoba a jeho studia přirozeně směřovala k teologii. Mladý Richard byl idealista a toužil po poznání a dobrodružství. Ve věku 26 let se připojil k Allgemein Protestantischer Missionsverein a rozhodl se sloužit jako misionář v Číně v německém koloniálním městě Tsingtao.

Stal se zaníceným badatelem čínských náboženských textů. Studoval na univerzitě v Tsingtao a Pekingu, kde se setkal s mnoha z kulturních vůdců Číny té doby.
Byl badatel, který pronikl do opravdových hlubin čínského duchovna bez ztráty jeho evropského souřadného systému.
Žil v Číně více než dvacet let a viděl z první ruky ohromné kulturní a duchovní rozdíly mezi Východem a Západem.
Richard Wilhelm věnoval deset let studiu a překladům knize I-ťing (Kniha proměn), sbírce věšteckých prohlášení, jež snad pochází z druhého tisíciletí před Kristem.

Tajemství zlatého květu -- Čínská kniha života
Carl Gustav Jung, Richard Wilhelm

Z německého originálu Das Geheimnis der Goldenen Blüte — Ein chinesisches Lebensbuch,
vydaného nakladatelstvím Walter-Verlag AG Olten roku 1992 (12. vydání)
přeložili Karel Škoda, Jan Spousta a Jan J. Škoda.
Nakladatelství Vyšehrad, 2004

Ukázka z knihy:

VZNIK KNIHY

Kniha pochází z okruhu čínských esoteriků. Její text byl dlouho tradován ústně, teprve později v rukopise. Vytištěna byla prvně za dynastie Čchien-lung (v 18. století). Naposledy nově vyšla v r. 1920 ve společném svazku s knihou Chuej-ming-ťing v tisíci exemplářích. Podělil se o ně úzký okruh lidí, u kterých vydavatel předpokládal, že porozumějí otázkám, o nichž se v knize pojednává. Díky tomu se mi podařilo jeden výtisk získat. Podnět k tomuto novému vydání a šíření knížky byl vyvolán novým oživením jistých náboženských proudů za krizových politických a hospodářských poměrů v Číně.

Vznikla řada tajných sekt snažících se cvičením ve starých tajných praktikách dostat do psychického stavu, ve kterém by člověk překonal bídu života. Metodou byla kromě mediálních seancí, v Číně značně rozšířených, při kterých se přímé mediální spojení navazuje planšetou (poletujícím „štětcem duchů“, jak zní čínský výraz)1, magie písma, modlitba, oběť. Vedle toho se rozvinul esoterický směr, přiklánějící se energicky k psychologické metodě, k meditaci, případně k józe. Jeho stoupenci — na rozdíl od evropských „jogínů“, pro něž jsou tyto orientální cviky pouhým sportem — dospívali téměř vždy ke kýženému centrálnímu zážitku, takže lze říci, že tu jde o dokonale osvědčenou metodu, jak čínská mentalita (která je, jak správně ukazuje C. G. Jung, až do nejnovější doby v některých základních směrech podstatně odlišná od mentality evropské) dosahuje určitých duchovních prožitků. Nejen že se člověk vymaní z pout vnějšího zmateného světa, ale různé sekty si kladou i mnohé jiné cíle a usilují o ně. Nejvyšším stupněm je úsilí dospět tímto vysvobozením buď buddhistické nirvány anebo, jako např. podle spisu, kterým se zabýváme, spojením duchovního principu v člověku s přidruženými psychickými silami získat možnost žít dále po smrti ne pouze jako vágní pokleslá stínová bytost, nýbrž jako vědomý duch. Mimo to a často spolu s tím působí směry, které se snaží takovouto meditací ovlivnit jisté vegetativně animální životní procesy (po evropsku bychom tu
mohli mluvit o funkci endokrinních žláz) posílením, omlazením a normalizováním životních pochodů, čímž se překoná i smrt, takže se připojí k procesu života jako jeho harmonické zakončení:
Duchovní princip (schopný dále samostatně žít jako duchovní tělo vytvořené vlastními silami) opustí pozemské tělo, a to pak zbude jako vyschlá slupka, asi jako kukla po vylíhlé cikádě. V nižších úrovních těchto sekt chtějí lidé takovýmto způsobem nabýt čarodějné moci, schopnosti zažehnávat zlé duchy a nemoci, při čemž hrají roli i talismany, kouzelné průpovědi a nápisy. Může při tom někdy vypuknout i davová psychóza, jež se vybíjí v náboženských nebo politických nepokojích (jako bylo např. povstání boxerů).

V poslední době se synkretický sklon k taoismu, který ostatně existoval vždy, projevuje tím, že jsou do svazků sekt přijímáni příslušníci všech pěti světových náboženství (konfucianismu, taoismu, buddhismu, islámu, křesťanství, někdy jsou zvlášť připomínáni i židé), a nemusí ani vystoupit ze svých náboženských společenství.

---------------

NEBESKÉ VĚDOMÍ (SRDCE)


Mistr Lü-cu pravil: Je něco, co existuje samo sebou; říkáme tomu smysl (tao). Smysl nemá jméno ani tvar. Je to jediné bytí, jediný prvotní duch. Bytí a život nemůžeme vidět. Jsou obsaženy ve světle nebe. Světlo nebe nemůžeme vidět, máme je obsaženo ve dvou očích. Dnes chci být vaším průvodcem a odhalit vám tajemství zlaté květiny Velké jednoty, a z ní pak vyložit vše další.
Velkou jednotou myslíme to, co nemá nic víc než sebe sama. Tajemství magického života spočívá v tom, že jednáme, abychom mohli nejednat, nelze totiž vše přeskočit a chtít do toho útočiště vniknout rovnou. Řiďme se tedy dávnou zásadou a dejme se do práce na Bytí. Přitom jde o to nesejít na scestí.
Zlatá květina je světlo. Jako barvu má světlo? Zlatou květinu berme jako přirovnání. Je to pravá síla transcendentní Velké jednoty. K ní poukazují slova: „Olovo dodává širým vodám všude stejnou chuť.“

V Knize proměn se to říká takto:
„Nebe Jednotou vytváří vodu.“ Právě v tom je skutečná síla Velké jednoty.
Dosáhne-li člověk této Jednoty, bude živ, ztratí-li ji, zemře. Avšak ačkoli člověk žije v síle (jíž je vzduch, prana), sílu (vzduch) nevidí, právě tak jako ryby žijí ve vodě, vodu však nevidí. Člověk umírá, nemá-li k životu vzduch, právě tak jako ryby bez vody hynou. Proto zasvěcení učili lidi, aby se drželi nejzákladnějšího a sledovali jediné, oběh světla a zachovávání jeho centra.

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti