gotlandLepší název knihy mohl autor těžko vymyslet. Polský reportér Mariusz Szczygieł svou knihu nazval Gottland. Neboť: "Svět bez Boha není možný, a tak v nejateističtější zemi světa, jakou je Česko, hraje příslušnou roli sedmašedesátiletá hvězda." Pohorší to čtenáře jako efekt příliš laciný? Po četbě knihy asi ne. Tuto knihu by si měl povinně přečíst každý Čech, který se chce dozvědět o životě v naší zemi v uplynulém století a o české povaze vůbec.

Témata, z nichž některá patří k "neuralgickým" bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih,
shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy. Kniha vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie (rodina Baťů, Lída Baarová, Jan Procházka, Marta Kubišová, Jaroslava Moserová), ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samými Čechy (sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci).

V roce 2007 byla kniha oceněna Cenou varšavských knihkupců a autor za ni byl rovněž nominován na nejprestižnější polskou literární Cenu Niké.

V roce 2009 autor obdržel Cenu Gratias Agit 2009 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí a v Bruselu mu byla udělena také Evropská knižní cena v kategorii beletrie.
Knihu doprovázejí fotografie známého fotografa Pavla Štechy. Již vyšla v německém, maďarském, francouzském, ruském a italském překladu. Vyjde také v ukrajinštině, španělštině, bulharštině a švédštině.

Kdo je žurnalista Mariusz Szczygieł ?
(nar. 1966)

Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, stal se reportérem listu Gazeta Wyborcza (od 1990), kde je dnes redaktorem přílohy Velký formát (od 2004). Na Varšavské univerzitě vede autorské semináře reportáže. Vydal sbírku textů o Polsku (Neděle, která se přihodila ve středu, 1996), v televizi Polsat vedl talk-show Na každé téma (1995-2001). Za reportáže o Československu a Čechách dostal Cenu Melchior 2004, kterou uděluje Polské rádio za největší přínos v oblasti literatury faktu. Mariusz Szczygieł žije ve Varšavě, ale duchem - jak říká - dlí v Praze. www.mariuszszczygiel.com.pl

Gottland | Szczygiel, Mariusz | Překladatel: Stachová, Helena | Vydalo Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, 2007


Mariusz Szczygieł:  GOTTLAND - ukázka z knihy

KAFKÁRNA


Do Prahy přijíždí Joy Buchananová, stipendistka, která chce poznat Kafkův svět. Píše o něm práci. Mluví česky, chodí po Starém Městě a všem lidem klade stejnou otázku: „Četl(a) jste Kafku?“
Lidé neodpovídají. Píše se rok 1985, a tak na ní hned chtějí vědět, jestli má písemné povolení.
„Na co?“
„Máte nějaký papír, že máte vůbec právo klást takové otázky?“
Slečna Buchananová (tak jí říkají na Karlově univerzitě) začne chodit s českou tlumočnicí a magnetofonem. Má jí to dodat na věrohodnosti. Kafku nikdo nečetl, ale chodci se často záhadně usmívají a říkají: „Aha, to je nějaká kafkárna!“ A její tlumočnice to slovo nikdy nepřekládá.
Nakonec se stipendistka zeptá, co je to vlastně kafkárna.
„Ale taková hloupost,“ říká tlumočnice a odmlčí se. Buchananová je však neodbytná. „No, to slovo by se vlastně nemělo používat,“ vysvětluje nakonec Češka.
„Vy máte slova, která nelze používat?“
„Ne, nemáme žádná zakázaná slova, to tedy ne. Ale tohle slovo se prostě nikde nevyskytuje.“
„Ale lidé ho používají!“
„Kdybyste ho hledala v psané podobě, tak ho nenajdete. A u nás to, co není napsané, vlastně neexistuje. A řeknu vám upřímně, že to všem lidem vyhovuje.“
Kavárna je místo, kde se vaří káva – uvažuje Američanka. Vodárna je místo, kde se čistí voda. V octárně se dělá ocet. Takže kafkárna je zřejmě nějaké místo, kde se něco dělá s Kafkou.
Joy Buchananová se vyptává na vlastní pěst. Její kolega z fakulty říká, že kafkárna je něco, o čem všichni vědí, ale současně také vědí, že se s tím nedá nic dělat. Především není třeba se tomu divit. Je spíš lepší to přijmout.
„Ale co?“
„Je to cosi podvědomého v myslích našich lidí. Až tady budete žít nějakou dobu, pochopíte to. A sama najednou řeknete: No to je kafkárna!“
Lidé na Staroměstském náměstí odpovídají různě. „Je to sranda, a kdyby to člověk nebral jako srandu, tak nevím, co by bylo.“ Nebo: „Je to něco hrozně hloupého, ale něco, co musí být.“ Nebo: „To si, slečno, určitě pletete se švejkárnou, ale to je špatně, takové slovo neexistuje. Existuje slovo švejkovina, to znamená chovat se jako Švejk. Ale to je něco docela jiného než kafkárna.“
Joy si povšimla, že v Československu lidé často srovnávají něco konkrétního s něčím, o čem tvrdí, že to vůbec neexistuje nebo že to vůbec neznají.
Jeden z dotazovaných, úředník, jí uvádí jako příklad toto: „Představte si, že jste muž, jdete do obchodu a ptáte se po froté ponožkách. A prodavačka vám odpoví: ‚Máme dámské, dětské nemáme.‘ V tom je naprosto nesmyslná logika, ale funguje.“
„V tom je logika?“
„Ano, protože se předpokládá, že ten pán ví nebo by měl vědět, že pánské froté ponožky už nejsou k dostání půl roku a asi ani nebudou. Po jakých ponožkách se tedy ten pán může ptát? Je jasné, že jedině po dámských nebo dětských.“
Joy dostala na svou otázku přes stovku odpovědí, ale žádnou konkrétní definici.
Pracovníci Karlovy univerzity, kteří s ní jsou ve styku, jsou opatrní. Když se na recepci uspořádané na její počest víc a víc lidí dozvídá, o čem chce psát, všichni si ji přehazují jako horký brambor.
Odvážnější než vědci jsou jejich manželky. Žena ředitele Ústavu pro českou literaturu se slečně Buchananové svěřuje, že se její manžel snaží si něco z toho Kafky přečíst, ale zatím mu to nejde. Začal, ale není schopen to dočíst do konce. „Představte si, že se pokoušel číst o tom člověku, co se proměnil v brouka. To je něco nepřirozeného, něco hrozného! Je to jako z té vaší americké literatury, vy tam máte tu sajns fikšn, že?“
„To máme.“
„Jenže v tradici české literatury nejsou takové odchylky obvyklé.“
Manželka jiného pracovníka, archivářka ústavu, by ráda americkou stipendistku provdala za svého syna, který ovšem nemá o Kafkovi ani ponětí. Matka se rozhodla přečíst si Proces a vyprávět synovi stručný obsah, aby mohl svou příští snoubenku nějak zaujmout. Ale zakrátko si zoufá. Pořád se vrací na začátek knihy, protože má pocit, že jí uniklo, z čeho byl Josef K. obžalován. Pak si myslí, že se to dozví na konci knihy, ale zase nic. Potom dospěje k názoru, že vysvětlení skryl spisovatel mezi řádky. Ne, neskryl.
A tak nakonec vybuchne: „Je to prostě podvod, synku! Není se čeho chytit! Pokud jde o žánr, je ta kniha vlastně horor, ale člověk má přece právo dozvědět se v hororu po tolika stranách, co bylo příčinou té hrůzy!“
Dva měsíce nato vstupují do pokoje slečny Buchananové dva estébáci. Státní bezpečnost chce vědět, jestli chodci, kteří náhodně odpovídali na její průzkum, nebyli náhodou zbaveni vlastní vůle. Jestli neodpovídali na její otázky v takovém stavu.
Jeden z profesorů Američance radí, aby ve své práci o Kafkovi Kafkovo jméno vůbec neuváděla.
Přesvědčuje ji, že v Československu se lidé moc dobře dovedou vyhnout nejistému terénu. „Po celé roky se přece mluví o první předválečné Československé republice a občas se řekne, že tehdejší prezident udělal to či ono. A všichni vědí, o koho jde, přestože jméno Masaryk nepadne. A tak je to zcela v pořádku.“

Inspirující myšlenky...

Člověk, který si váží sám sebe, je velmi silný, i když fyzicky je slabý, neunese třeba ani kufr. Ten, kdo má sebeúctu, je stejně silný jako stovka zabijáků. A žádný člověk, který si sám sebe skutečně váží, by nelhal, nekradl, nedělal bordel, nikomu by neubližoval. Co by nedělal sobě, nedělal by ani jiným.
Henry Rollins, Rozhovory