janin-jules
Díky urgencím vysokoškolského pedagoga a znalce problematiky Martina Jirouška vydalo loni nakladatelství Volvox Globator poprvé česky pověstný frenetický text Julese Janina (1804-1874) Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1829). Jeho výjimečný autor byl synem francouzského lékaře, vystudoval práva a své nejproslulejší dílo o jednom oslu a jisté dámě původně tvořil coby pustou provokaci. Nebo, řekněme, hřích mládí. Vzniklo v jeho pětadvaceti a tento úspěch nikdy více nepřekonal.


Když začínal psát, mělo se jednat o parodii na gotický román i další literární a paraliterární stereotypy doby, ale svobodomyslný a zajištěný Janin se neovládl a všemi stereotypy zůstal okouzlen. Podlehl zkrátka a dobře sám tomu, co by jiný odbyl a zesměšnil, a stal se neplánovaně králem té frenezie, kterou chtěl parodovat.
Půvabné, byť místy morbidní dílo (jiný překlad jeho sekvence přineslo před lety číslo výtečného měsíčníku Plav) má devětadvacet kapitol s tituly jako Morgue, Galvanismus, Paměti oběšence, Nevěstinec či Pojednání o mravní ošklivosti a každá ze „scén“ je tu velmi stylově uvedena jednoduchým úslovím ve stylu „nic nového pod sluncem“. Anebo přiléhavými a jistě i méně přiléhavými motty. Zde jde o citáty vyňaté kupříkladu z Bible, Vergilia, Shakespeara, La Fontainových bajek, ale i z francouzského trestního zákoníku či (klidně) z díla brakového autora Fréderica Soulié (1800-1847), jenž se později proslavil osmisvazkovými Ďáblovými pamětmi (1837-1838).

Mezi těmihle úvody si ovšem všimněte i prostinké větičky z knihy klasika Charlese Nodiera, která nám ironicky říká:
„Skutečně nevinné dívky nejsou v tomto světě běžné.“

A Janinova knížka samotná? Ovšemže kupí stejně neběžně hrůzy; ale jak už v předmluvě upozorňuje Martin Jiroušek, není to hromadění ani zdaleka jen surreálné či pouze náhodné.
Přímo mistrným tahem se pak stal moment, díky němuž disponuje v příběhu tímtéž jménem (titulní) kat (titulní) hrdinky i její - v momentě popravy již dávno zabitý - osel.
Janinovo makabrózní dílko je dnes úvodem doplněno třemi předmluvami.
Jednak tou Jirouškovou (poutavou, i když snad poněkud eklektickou, neboť znalý autor nachází souvislosti téměř všude), jednak dvěma dnes bizarními a dobovými, přičemž jen poslední z nich pochází z pera autora samého, zatímco ta předposlední předcházela původně celým Janinovým Sebraným spisům.
Překlad od Jany Němcové bohužel nikdo nezbavil občasných překlepů.

Ve své době byl Janin možná nejvlivnějším divadelním kritikem a dokonce sepsal šestisvazkové Dějiny dramatické literatury (1853-1858); ale chodí to na světě zvláštně, takže Mrtvého osla a gilotinovanou ženu to skutečně nezastínilo.

Jules Janin / Mrtvý osel a gilotinovaná žena / Ilustrace Michaela Kukovičová / Překlad Jana Němcová / Předmluvou opatřil Martin Jiroušek.
Redakce Markéta Hofmeisterová. Obálka a grafická úprava Miloš Drtina. Vydal VOLVOX GLOBATOR jako 11. svazek edice Alrúna. Praha 2016. 168 stran. ISBN 978-80-7511-295-8

Barona Prášila (jen mírně) připomíná úryvek z patnácté kapitoly:

Motto: Nestoudní Turci mě napichují na rožeň. Rabelais: Gargantua a Pantagruel

„Možná, páni, nevíte, co je takový kůl.
Tenhle ostrý předmět je umístěn na vrcholku našich památek, a příliš se nepodobá těm hromosvodným tyčím, které jste vynalezli vy, jiní Evropané, jako byste chtěli každou chvíli vzdorovat osudu. Šlo o to narazit mě obkročmo na kůl, a abych si lépe uchoval rovnováhu, ke každé noze mi připevnili dvě železné koule. První bolest byla ukrutná. Železo se mi pomalu zanořovalo do těla, a drahé slunce, jehož stále silnější paprsky zasahovaly třpytivé kupole Konstantinopole, by mě v poledne pravděpodobně nezastihlo živého, kdyby se mi z každé nohy železné koule neuvolnily a s rachotem nespadly, a tak když se má muka stala snesitelnějšími, začal jsem doufat, že nezemřu. Moře Konstantinopole je krásné – je to široká bílá rovina, protkaná malými ostrůvky pokrytými zelení a brázděná ve všech směrech loděmi do Evropy.
Z výšky, kam jsem byl umístěn, jsem pochopil, že Konstantinopol je královnou měst. Nyní jsem se nad ní vznášel. U svých nohou jsem viděl její zářivé mešity, její římské paláce, její zahrady zavěšené ve vzduchu, její rozlehlé hřbitovy, tichá útočiště pijanů medoviny, a ve své vděčnosti jsem vzýval Boha věřících. Má modlitba byla bezpochyby vyslyšena, neboť jeden křesťanský kněz mě vysvobodil z nebezpečí těchto dní, unesl mě do své chýše a zachránil.
Sotva jsem byl vyléčen, vrátil jsem se do svého paláce, mí otroci mi padli k nohám. Nazítří jsem si koupil první ženy, které se mi představily. Znovu jsem si napěchoval svou dlouhou dýmku z mořské pěny, namočil ji do růžové vody, a pokud jsem někdy pomyslel na němé Jeho Výsosti a jejich hrdelní trest, bylo to proto, abych si připomněl, že je třeba kupovat ženy takové, jaké jsou, a především abych si s větší hrdostí vzpomněl, že Bůh je Bůh, Mohamed je jeho prorok a Stambul je perlou Orientu.“

Takto mluvil Turek.
Dlouhé vyprávění ho ale unavilo. Nenuceně klesl do polštářů lenošky a znovu zaujal požitkářský postoj dobrého věřícího, který kouří v poledne svou dýmku. V této pozici, kdybych byl malířem, bych vykreslil klid a štěstí. Podle mě nic tak nevyjádří odpočinek jako bohatý Osman položený na perském koberci, bez starosti, bez přání, beze snů, a v téhle šťastné ospalosti Orientu, která vás nenutí dokonce ani zavřít oči, jako by to již bylo pro smrtelníka příliš velké násilí.

Často jsem si povšiml, že zajímavý a přirozené vyprávěný příběh podivuhodně působí na lidi, vzájemně je sbližuje nevímjakou shodou počitků, a často mění nudnou tvář večera v zábavnou. Lidé jsou z něj stejně radostní jako z jídla bez pečeně, které paní de Maintenon nabízela svým hostům. Dobrý a dlouhý příběh často nahrazoval pečeni, která scházela. Takto, po poněkud lakonickém vyjádření Osmanově, získal večer novou tvář – přiblížili jsme se ještě více jeden druhému, a dokonce paní domu podlehla zřejmě proti své vůli všeobecné zábavě a... A řekla nám, abychom si rozdělali oheň...

Inspirující myšlenky...

Svět pro mne se začíná na mém psacím stole, a ne u zelené tabule ženevské konference; svět truhlářského tovaryše dole na dvorku je v prvé řadě zalidněn truhláři, prkny, kobylkou, jež přiváží prkna, a tak dále; náš svět, to jest náš skutečný, epický, morální svět sahá tak daleko, jak daleko sahá naše osobní zasahování myšlenkou nebo skutkem. Nuže, záleží zcela na nás, jakou hodnotu dáme této skutečnosti; do velké míry záleží na nás, co z tohoto světa uděláme.
Karel Čapek, studie z doby univerzitní