ekonomie prirodnich naroduSvětově ojedinělá výpravná kniha o hospodaření  u "přírodních národů"  odkud můžeme odvozovat  i základy ekonomik dneška. A také kniha o tom jakým epochálním vynálezem je kuchyně a také o tom jak dar se stal  zbožím a  proč vznikly sociální nerovnosti a nekončící války. Od domácností bratří Neandrtálců přes domácnosti Austrálců, Indiánů obou Amerik, Melanésanů či Afričanů k domácnostem našich pradědů na počátku novověku. A o konci přirozeného světa a věčné touze po něm.

Každá kapitola této knihy představuje samostatný esej jako pokus o novou interpretaci.
V každém eseji budu společně se čtenářem hledat odpovědi na vyřčené otázky; půjde o jednotlivé dialogy, na jejichž konci bude zase nová otázka k zamyšlení. Protože málo platné: To, o co půjde v této práci především, bude přimět čtenáře, aby začal přemýšlet nad úlohou přírody a kultury v našem každodenním životě jinak. Úkolem antropologie je pouze dodat nám pro tento cíl slovní zásobu a zbytek lze nejlépe ukázat právě v esejích.
Zdeněk Justoň

„Zapomeňte na ekonomickou antropologii. To, co potřebujeme, je antropologická ekonomie.“
Marshall Sahlins
Přírodní národy je poetické označení etnických skupin, které se ještě nedávno živily převážně jako sběrači a lovci. Přestože se dnes tento způsob života zdá být dávnou minulostí, vypráví tato kniha o tom, jak právě u těchto národů můžeme vystopovat základní prvky ekonomického chování i dnešních lidí. Autor pro to hledá vysvětlení v jejich sociálním životě; zkoumá, jak vytvářely sociální skupiny, kde platila pro všechny jejich členy pravidla kooperace, solidarity a reciprocity, jak dělba práce podle pohlaví a věku vedla k vytváření domácností, kde ženy svou aktivitou zajišťovaly hlavní část zdrojů obživy, zatímco pro muže byla ekonomická činnost pouze součástí jejich bojové přípravy. Při popisu jejich každodenního života ukazuje, proč byl vznik kuchyně epochálním kulturním vynálezem, jenž vedl už od počátků lidstva k převaze kultury nad přírodou, což se v ekonomické oblasti projevovalo různými formami rozdělování společně vytvořeného bohatství.

Aby toto vyprávění mělo širší smysl, ukazuje autor na analogii pravěkých a recentních přírodních národů, neboť také my jsme kdysi byli sběrači a lovci, když jsme vytvářeli na počátku holocénu dodnes funkční sídelní strukturu v našich zemích.
A na nedávné historii prérijních Indiánů si pak můžeme ověřit, jak probíhal přechod od výměny statků ve formě daru k oběhu zboží na regionálních trzích, jak tento proces vedl k sociální nerovnosti, permanentnímu válečnému stavu a zániku tamních přírodních národů. A jak i u nás obdobné děje pokračovaly v různých kulturních variacích až do novověku. Od té doby nová osvícenská ideologie práce rozmetala dosavadní přirozený stav, zvítězila antická idea města jako ideálního uspořádání světa a s nárůstem městské populace se vydala ekologie i ekonomie lidstva zcela novým směrem.

Zdeněk Justoň ( 1942)
studoval ekonomii v Praze, Nancy a Compiègne, ale posledních čtyřicet let se zabývá sociální a kulturní antropologií. V roce 1981 napsal pro Jazzovou sekci knihu Hudba přírodních národů, kde inovativním způsobem popsal úlohu hudby a tance v hrách, obřadech a mýtech původních obyvatel Afriky, Austrálie a Ameriky (druhé vydání vyšlo v nakladatelství Dauphin 1996). Od devadesátých let minulého století publikoval řadu antropologických esejů v kulturní revue Analogon, z nichž některé rovněž vyšly knižně (Setkání Lévi-Strausse s Tolkienem, Dauphin 1997). Má pravidelnou rubriku Skryté zkušenosti v Magazínu UNI, kde vyšlo více než šedesát antropologických portrétů různých osobností spojených s touto vědou. Deset let učil ekonomickou antropologii a kurz Svět očima Lévi-Strausse na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Zdeněk Justoň | Ekonomie přírodních národů | Dauphin, 2013

Ukázka z knihy:

Přestože přírodní národy neznaly „výrobu pro směnu“, docházelo u nich k rozsáhlým výměnám produktů, a to i tehdy, jestliže všechny domácnosti vyráběly prakticky totéž. Už jsme si všimli, že bylo běžné vyměňovat si nejen potraviny, ale také hotová jídla. Celý tento oběh produkce domácností v lokálních skupinách se řídil jednoduchým pravidlem give and take, „dát a vzít si“. Každý, kdo dal, si mohl být jist, že dostane. Byl v tom jistě kus filantropie, spočívající ve vysokém stupni solidarity, jež byla vedle bezpečnosti důležitým důvodem pro vznik a existenci lokálních skupin. Dar byl tedy institucí, jež všechny chránila před nedostatkem. Neboť praxí daru bylo dary dávat, přijímat a opětovat. Ale na Trobriandských ostrovech jsme viděli, že dary se předávaly v celých cyklech a způsobem, jenž velice sofistikovaně řetězil celou komunitu do jednoho celku.

Podobně tomu bylo u Kwakiutlů, kde velké množství běžných statků měnilo majitele při hře zvané potlach, jejíž režie vzbuzovala dojem nahodilosti, ale ve svých důsledcích šlo o promyšlený systém oběhu statků, jenž překračoval hranice vesnic, podobně jako trobriandské mušle putovaly mezi ostrovy celého archipelagu při hře zvané kula. V obou případech se míchaly dohromady běžné produkty (ryby nebo jamy) se symbolickými artefakty (měděné štíty nebo mušle), ale obě kategorie darů měly své oddělené cykly. A tak se nelze zbavit dojmu, že tato výměna darů měla jiný důvod než nahrazovat u přírodních národů takovou instituci, jakou je v tržním prostředí směna. Materiální výměny byly totiž časově omezenými akty v jinak nepřetržitých sociálních vztazích. Diskontinuita běžných i symbolických darů pouze potvrzovala kontinuitu lidské společnosti.

Proto bylo fungování daru podřízeno takovým morálním normám, jakými byla pravidla solidarity, spolupráce a reciprocity. Toky statků ve formě výměny darů samozřejmě vždy podléhaly místním vzorcům chování, jejichž každodenními projevy bylo příbuzenství, přátelství a sousedství. Dar byl kategorií sociální, morální i ekonomickou, byl „totálním společenským jevem“. Byl to způsob, jak spolu žít. A u Kwakiutlů jsme si mohli ověřit, že to nemohla fatálně ovlivnit ani schopnost těchto lidí vyrábět nadvýrobek, který sice ve svých rukách mohli dočasně kumulovat příslušníci indiánské „šlechty“, ale morálně byli nuceni jej dávat, utrácet a ničit. Dárce se obohacoval tím, že se jej zřekl, že ukázal svou velkorysost. Skutečným přepychem nakonec bylo dokonalé pohrdání bohatstvím.

Přírodní národy byly v příznivém přírodním prostředí, jakým byly v našem případě Trobriandské ostrovy nebo severozápadní pobřeží Ameriky, schopny vyrábět nadvýrobek. Což může být překvapující. Znamená to, že i tito lidé vydávali na své obohacení onu „prokletou část“ energie, kterou k zajištění své existence vlastně vůbec nepotřebovali.37 Ale i neomezený pohyb energie má své meze, jež jsou vlastní člověku. Viděli jsme, že tou mezí v případě trobriandských ostrovanů nebo indiánských Kwakiutlů byl způsob rozdělování tohoto nadvýrobku. Šlo sice o proces plýtvání, ale jediné, co si mohl dárce přivlastnit, byla morální prestiž, nikoliv materiální zisk. Darující musel přede všemi ukázat, že není lakomý. Dar umožňoval, aby materiální ztráta byla vyměněna za sociální prospěch, protože postavení jedince v komunitě bylo důležitější než majetek.

Byli tedy bohatí a chudí?

Přírodní národy vytvářely malé skupiny, kde osobní prestiž byla víc než materiální zisk. Úspěšný africký lovec nebyl v materiálním smyslu bohatší než ostatní, ale všichni si ho nesmírně vážili. Barujský vlastník soli byl vážená osobnost, protože všem pořídil pláště nutné pro přežití v horském prostředí. Trobriandský vítěz soutěže v pěstování jamů dosáhl nejen prestižního postavení, ale dostal také dar v podobě nějaké cennosti, jež měla „pouze“ symbolickou hodnotu. A kwakiutlský „šlechtic“, který rozdal celý majetek, když se jeho syn ženil, byl ověnčen tituly, které představovaly v očích Indiánů nesmírnou prestiž. To vše vypovídá o vysoké inteligenci těchto lidí, kteří přitom ještě nedávno žili ve světě pravěku. Za bohaté se nakonec považovali všichni. To, co tyto národy skutečně shromažďovaly, byl symbolický kapitál.

Inspirující myšlenky...

Naprosto mě nepohoršuje pohled na právníka, kapsáře, plukovníka, hlupáka, velmože, karbaníka, státníka, kurevníka, poliotika, lékaře, svědka, úplatce, návladního, věrolomníka a podobné; tak to už na světě chodí: ale když vidím, jak se hromádka mrzáctví, tělesných i duševních chorob nadýmá pýchou, přejde mě rázem trpělivost; a nikdy nepochopím, jak se takový tvor shoduje s takovou neřestí.
Jonathan Swift: Gulliverovy cesty