Kniha psychiatra Jaroslava Vacka je kniha o duši, o nemocech duše a o genialitě od biblického starověku až po současnost neboť géniové jsou vzácným kořením lidského pokolení po celý jeho čas. Jejich kreativita překračuje obvyklé hranice. A právě to vyvolává nedůvěru. Jak je možné, že někdo v umění, vědě či technice dospěl až k vrcholům? Kde se v něm vzala jeho mimořádná vynalézavost? Že by zvláštní přízeň bohů? Nejsou v pozadí jeho kreativity nějaké tajuplné vlohy? Může být géniem obyčejný člověk, jehož duševní funkce nevybočují z populační normy?

o dusi genialite silenstvi


MUDr. Jaroslav Vacek
nar. 1931 v Poděbradech) je absolventem Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Po praxi na psychiatrii, neurologii a úrazové chirurgii působil v letech 1961–1970 jako primář psychiatrického oddělení nemocnice v Karlových Varech. V roce 1981 emigroval do SRN, kde působí jako soudní a vězeňský psychiatr.    

O duši, genialitě a šílenství | Jaroslav Vacek | Vydáva nakladatelství Dauphin 2012, www.dauphin.cz    

Ukázka

Pozoruhodné výklady geniality se objevily před koncem renesance v Anglii. V „alžbětinské době“ (královna Alžběta I. vládla v letech 1558 až 1603) převládalo mínění, že géniovi propůjčená mimořádná kreativní fantazie souvisí s božskou inspirací. Tvůrce anglické dvorské prózy, básník a diplomat sir Philip Sidney (1554–1586), „anglický Petrarca“, odmítl ve své Apologii básnictví puritánský názor, že by génius vděčil za svou kreativitu jen prosté rozumové dovednosti. Jde o „boží tvůrčí sílu“. Obdobně se vyjádřil i mořeplavec, lékař a spisovatel Thomas Lodge (1558–1625): Génius vděčí za svůj um „božskému instinktu z nebes“. Básník, dramatik a první překladatel Homéra do angličtiny George Chapman (asi 1559–1634) vysvětloval dílo génia jako výsledek duševní exaltovanosti šílenství, jež bylo oplodněno boží inspirací.

Byly i výjimky. Shakespearův předchůdce i současník, básník a dramatik Ben Jonson (asi 1572–1637), výstřední žertéř, občasný vězeň Jejího Veličenstva a „psychopat“ („nejlepší z básníků, nejhorší z lidí“), dal průchod zdravému rozumu a životním zkušenostem. Kreativita géniů vyrůstá z jejich přirozené fantazie. Hledat v tom cokoliv iracionálního je pošetilost. Hodek (1971) o něm napsal, že to byl „zbrklý studiósus devatera řemesel“ a že psal divadelní hry z důsledně „vědeckého“ hlediska a postavy ve svých dílech charakterizoval podle směsi tělesných šťáv: krve, žluči, flegmatu a melancholie. Různé šťávy, jejich nevyváženost – a z toho různé letory a šílenství.

Anglický filozof a představitel tzv. morální filozofie Anthony Ashley Cooper, třetí Earl of Shaftesbury (1671–1713), o němž Drtina napsal, že „jeho filozofie je obrazem jeho osobnosti, a tak slyšíme pečlivě vychovaného lorda, jemuž se jemné zásady dávno staly samozřejmostí“, se vrátil k platónskému „nadšení“ géniů v romantizující představě jejich optimistického entuziasmu. Spatřoval v něm jakousi přírodní sílu a zdroj lyrického prožitku „světové harmonie“. Soudil, že „genialita je projevem všudypřítomného ducha a představuje druhé božství“. Básnické dílo musí vykazovat jakousi specifickou celistvost (a whole). Tu nelze nijak racionálně konstruovat. Je čímsi apriorním díky „plastické schopnosti“ geniálního básníka, kterou Shaftesbury nazývá inward form a kterou později Goethe pojmenoval jako innere Form („vnitřní forma“). Jeho výklady arci nejsou příliš jasné.

Publicista, divadelní kritik, spisovatel a politik Joseph Addison (1672–1719) vydal v roce 1709 v periodiku The Spectator svou esej o géniích, pokládanou někdy za jakousi velkou chartu hnutí géniů. Great genius tvoří „without any assistance of art or learning“, a to je génius „přirozený“ (great natural genius). Za všechno vděčí jen přírodě a nikdy se nepodroboval zavedeným pravidlům. Jiní jsou jen „naučení“. Jenže právě ti „přirození“ stojí nezřídka „mimo normu“ a po duševní stránce docela v pořádku nejsou. Básník a libertinista Charles Le Marquetel de Saint-Denis, seigneur de Saint-Évremond (1610–1703), původně maršál armády krále Ludvíka XIV. žijící mnoho let v anglickém a holandském exilu, soudil, že básnická tvorba nemá co činit se zdravým rozumem. „Je to někdy řeč boží, jindy řeč bláznů.“ Dočetl jsem se, že i jistý Janovan jménem Tesauros vydal v roce 1654 knížku s tvrzením, že básník musí být šílený: „Šílení (i matti) jsou mimořádně schopni vytvářet ve své fantazii třpytivé metafory a bystré symboly (...) nejsubtilnější géniové, básníci a matematici mají největší sklon k šílenství.“
    
Narozdíl od jiných oborů lékařství (anatomie, fyziologie, embryologie) renesance do psychopatologie nepřinesla mnoho nového, a tak i představy o nemocech duše zůstávaly ještě dlouho v zajetí pověr a religiózních, realitě na hony vzdálených metafyzických spekulací. Šedivec (2007) píše, že i v renesanci zastávali lékaři názor, že kromě přirozených duševních nemocí existují i jiné, způsobené posedlostí démony. Od středověku existovala démonologie netoliko v pověrách, nýbrž i v představách teologů a filozofů, a představa nadpřirozeného původu šílenství (trest boží) v naší židovsko-křesťanské kultuře existovala odjakživa. Mnoho o posedlosti ďáblem přináší Nový zákon. O tom, jak Ježíš osvobozoval posedlé osoby z ďáblovy moci bylo již řečeno dost ve stati o judaismu. V 10. kapitole Skutků svatých apoštolů říká svatý Petr v Cesareji důstojníku Korneliovi, že Ježíš „uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově“. A svatý Pavel? Nahlédněme do 1. epištoly ke Korintským (10. kapitola): „To, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. (...) Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.“ Exorcismy (vymítání ďábla) udělovali všichni apoštolové. Traduje se, že v prvních třech stoletích po Kristu bylo ve světě i v samotném Římě mnoho posedlých v péči mágů. Úspěchy křesťanských exorcistů potvrzoval Tertullianus i Origenés.


Myšlenky z knih

Moje zkušenost s akademickým vzděláním je, že jsem se musel mnohem více soustředit na to, abych se zavděčil určitým lidem, než na to, abych udělal dobrou práci... Okolo 80% úkolů a projektů, které jsem musel na cestě k získání diplomu splnit, nemělo žádnou trvalou hodnotu a soudě podle toho, co denně poslouchám od jiných studentů, si nemyslím, že by moje zkušenost byla ojedinělá.
Chris Guillebeau