zvirata_jsou_nasi_blizniPo dobu tisíce let, nebo ještě déle, čerpala většina křesťanských představ o zvířatech z mimo-vědeckých zdrojů, především z filozofických názorů Aristotela a sv. Tomáše Akvinského.

Podle Aristotela pouze lidé vládnou rozumem – jsou anima rationalis, ale jak lidé, tak zvířata mají schopnost cítit – anima sensitiva. Na tyto myšlenky navázal ve scholastické tradici sv. Tomáš Akvinský. Předtím vnesl sv. Augustin do křesťanského myšlení stoické pojetí, že lidé nemají vůči zvířatům odpovědnost.

Aristoteles a Tomáš Akvinský se domnívali, že zvířata nemají mysl ani rozum a vůbec žádný duševní život. Stvoření bez rozumu, mínil Tomáš, nemohou být bližními lidí. Lidé jim tudíž nemusejí přiznávat žádná práva a nenesou za ně žádnou odpovědnost.

Tyto názory hluboce a na dlouhou dobu ovlivnily křesťanský postoj, který zvířata odsouval až někam na okraj lidských zájmů. Skutečně ještě v polovině devatenáctého století papež Pius IX. dokonce zakázal otevřít v Římě úřad na ochranu zvířat s tím, že lidé mají povinnost pomáhat lidem, nikoli zvířatům. Jak jsme ale viděli, v protikladu k oficiální teologii církve mnoho středověkých lidových legend spojovalo svatost s laskavostí vůči zvířatům. Jeroným měl svého lvího přítele, stejně jako otrok Androkles. V tomto ohledu byl nejslavnější sv. František z Assisi, který pohlížel na všechny tvory jako na přátele, které je třeba milovat a chránit kvůli nim samým. Ptáky nazýval svými bratry a údajně krmil i vlky. V době osvícenství hlásali Voltaire a Rousseau soucit vůči zvířatům.

Na druhé straně Immanuel Kant tvrdil ve svých přednáškách z roku 1780, že zvířata nemají vědomí a existují jen jako prostředek k cílům člověka. Ve stejném roce napsal Jeremy Bentham slova, označovaná za definitivní odpověď Kantovi: „Otázkou není, zda mají rozum, ani jestli mohou mluvit, ale zda mohou trpět.“

Kdo byl Charles Birch (1918–2009),
významný australský biolog a genetik, vynikl též jako teolog svými pracemi spojujícími teologii a vědecké poznání. Díky svým četným publikacím o odpovědnosti křesťanů za budoucnost světa a všech jeho tvorů se stal jedním ze zakladatelů vědy ekologie. Světová rada církví, v níž profesor Birch pracoval po řadu let jako jeden z jejích hlavních představitelů, jej poctila cenou Templeton Prize za jeho celoživotní práci založenou na jeho učení o vnitřní hodnotě všeho stvoření. Zde je vybrána část z knihy Život se zvířaty: Společenství božích tvorů (Kalich, Praha, 2007). Z anglického originálu Living With the Animals: The Community of God's Creatures (Charles Birch, Lukas Vischer) přeložila Štěpánka Straková.

všechna zvířata získají práva, která jim mohla odepřít jedině „ruka tyranie“, a kdy příkrov humanity pokryje vše, co dýchá. Arthur Broome, který v roce 1824 založil první organizaci pro ochranu zvířat na světě, Společnost proti krutosti vůči zvířatům, tvrdil, že křesťanský soucit je třeba vztáhnout i na zvířata. Tato společnost se od počátku hlásila k tomu, že staví na křesťanských základech. Dějiny lidského chování vůči zvířatům jsou ovšem velmi deprimující, uvážíme-li, že lidem na Západě trvalo téměř dva tisíce let, než přišli na to, že krutost ke zvířatům je špatná.

Úzkost a utrpení zvířat
Čím více toho o zvířatech víme, tím podobnější se zdá být jejich fyziologie a biochemie té naší. Například psychofarmaka (benzodiazepiny) působí na zvířata podobně jako na nás. Senzorické receptory pro tyto chemikálie mají všichni obratlovci kromě žraloků. To znamená, že většina obratlovců pociťuje určitý druh utrpení, jenž se podobá úzkosti u lidí. Nervový systém a senzorické orgány mají všichni živočichové od medúzy po člověka, ale i jednobuněční živočichové, jako je améba, mají cit. Vše živé má schopnost vnímání. Patrně je to tak, že zvýšená schopnost vnímání souvisí s rostoucí složitostí nervového a senzorického systému daného organismu.

Jak moc zvířata trpí?
Pro měření míry utrpení nejsou k dispozici žádné jednoduché nástroje, ale máme alespoň nějaká vodítka. Jedním ze zdrojů utrpení u zvířat je stres. Ovce, kterou ohrožuje pes nebo kterou zavřeli do ohrádky, vykazuje první stránku stresu – vyděšení. Spustí se sekrece stresových hormonů z nadledvinek, které dávají pokyn k útěku nebo k boji. Zvyšuje se tepová a dechová frekvence. U zvířat v divočině, jako je třeba zebra, kterou ohrožuje lev, je to stadium, kdy zvíře buď utíká, nebo útočí. Jestliže stres neustává, jak je tomu u zvířete zavřeného v malém prostoru, začnou se vylučovat další hormony z podvěsku mozkového. Nastupuje druhá fáze, známá jako fáze rezistence. Tělo nyní dostává další zdroj energie, například cukr. Nakonec může zvíře upadnout do poslední fáze stresu, kterou je vyčerpání. Zvíře zpomalí, obranyschopnost vůči chorobám se snižuje, zhoršuje se trávení a mohou se objevit žaludeční vředy.

Tyto symptomy se zpravidla objevují, když jsou zvířata namačkána v klecích nebo převážena za krutých podmínek. Z toho lze vyvodit, že tato zvířata trpí. Co jen musí zakusit ovce, když jsou po tisících převáženy v malých ohrádkách na lodích z Austrálie na Střední východ! V polovině roku 1996 začala loď se sedmdesáti tisíci ovcemi na jedné z takových dlouhých cest v Indickém oceánu hořet. Posádka opustila loď v záchranných člunech, ale sálající loď se potápěla, až klesla ke dnu se všemi ovcemi na palubě, které buď uhořely, nebo se utopily.

Na základě podobnosti ve fyziologii mezi lidmi a zvířaty rozeznává Americká veterinářská asociace následující typy utrpení u zvířat:
Bolest: nepříjemná smyslová a emoční zkušenost spojená s poškozením části těla.
Tíseň: stav, kdy zvíře není schopné přizpůsobit se změněnému prostředí nebo změněnému vnitřnímu stavu.
Neklid: stav, kdy se zvíře nedokáže přizpůsobit novému prostředí – například při transportu nebo je-li odebráno od svého stáda.
Úzkost: stav zvýšené bdělosti a ostražitosti, vyvolaný neznámým nebezpečím.
Strach: odpověď na přítomnost známého nebezpečí (např. predátor v bezprostřední blízkosti).


Vnitřní hodnota
Hnutí za práva zvířat vzniklo ze starosti o utrpení, jemuž člověk vystavuje zvířata, především zvířata domácí. Tento zájem má přímou souvislost s hnutím za lidská práva. Nejzákladnějším lidským právem je právo každého člověka na život. Zabíjet lidi je špatné. Argumentem pro takové morální tvrzení je to, že každý člověk má hodnotu sám o sobě a vůči Bohu, bez ohledu na to, zda je užitečný pro ostatní. Tomuto přesvědčení, že lidé nejsou pouze prostředky k pragmatickým cílům, ale mají cíl sami o sobě, se říká vnitřní hodnota každého člověka. Teologicky je zakotveno v pojmu imago Dei, totiž že lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu.

Křesťané mají tendenci pokládat respekt vůči životu za výlučné lidské právo a ostře zde rozlišují mezi lidmi a zvířaty.
Ale je toto právo výlučně lidským vlastnictvím? Na zvířata pohlížíme téměř výhradně jako na tvory, kteří mají pro nás instrumentální hodnotu. Jsou pro nás cenná jako zdroj jídla a kožešin, jako pracovní síla a společníci. Ale je to jejich jediná hodnota? Promyšlená odpověď musí nyní znít tak, že zvířata mají svou vlastní vnitřní hodnotu, stejně jako lidé. Mají hodnotu sama o sobě, vůči sobě a vůči Bohu. Mají vrozenou touhu žít, která vyjadřuje, jakou hodnotu má pro ně jejich vlastní život. Navíc zvěst o stvoření v knize Genesis je docela jasná – před lidmi tu byla zvířata a Bůh prohlásil, že je to dobré. Měla pro Boha hodnotu zcela nezávislou na jakékoliv hodnotě, kterou by později mohla mít pro lidi.

Křesťané zdůrazňují, že imago Dei z knihy Genesis se vztahuje výlučně na lidi.
Je pravda, že biblické svědectví vyzdvihuje lidi jako bytosti, o něž jde Bohu především. Ale důraz, který na to křesťané kladou, odráží neobhajitelnou aroganci, jejímž zdrojem je nevyvážené čtení biblického příběhu. Příběh o stvoření v knize Genesis se soustředí na to, že celé stvoření je dobré. Bůh prohlásil, že celé stvoření je „velmi dobré“. To jistě nemůže znamenat nic jiného, než že ostatní bytosti mají svoji vlastní vnitřní hodnotu pro sebe a vůči Bohu.

Nyní můžeme upřesnit, co dává každé lidské bytosti a každému žijícímu tvoru vnitřní hodnotu. Stoly, auta a počítače jsou užitečné předměty. Jsou to prostředky k našim cílům. Mají pro nás instrumentální hodnotu. Ale jsou to jen objekty a nikoliv subjekty, a proto nemají vnitřní hodnotu samy o sobě. Pouze subjekty mají vnitřní hodnotu. Vnitřní hodnotu jim dává to, že cítí. Pouze pocity dodávají vnitřní hodnotu. Avšak svět nepociťují jenom lidé. Vnímají jej i všechna cítící zvířata. Vnímají patrně jinak než my, ale vnímají.

Rozdíl mezi zvířaty a lidmi spočívá v tom, co bychom mohli nazvat bohatství zkušenosti. Bohatství zkušenosti krávy na pastvě může být pro ni dostačující. Ale pokud by to bylo celkové množství našich zkušeností, cítili bychom se velmi ochuzeni. Jay McDaniel rozlišuje dvě složky bohatství naší životní zkušenosti. První z nich je harmonie neboli pocit souladu se sebou samým, s druhými lidmi a s Bohem. Druhou složkou je radost, kterou také můžeme nazývat energie, vitalita, nadšení nebo soucit.

I mezi lidmi jsou rozdíly v bohatství zkušenosti, které se liší od člověka k člověku a od jednoho okamžiku k druhému. Lidská zkušenost zahrnuje všechny hodnotové zkušenosti a zkušenost Boha. Někteří by možná zašli ještě dále a řekli, že každá hodnotová zkušenost je zkušeností Boha, protože Bůh je zdrojem všech hodnot. Pokud nejsem v kůži krávy nebo komára, mohu těžko vypovídat o tom, co představuje bohatství jejich zážitků, ačkoliv bychom jistě mohli říci, že nepřítomnost utrpení a dosažení harmonie je pro ně žádoucím zážitkem. S trochou fantazie můžeme tatáž kritéria uplatnit i na ostatní zvířata. Konrád Lorenz, který studoval chování zvířat, řekl, že nikdo nemůže hodnotit duševní kvality psa, pokud ho nějaký pes neměl rád. A dodal, že podle něj to platí i v případě kavek, papoušků, hus a opic.

V předchozí kapitole jsme zmínili, že někdo by tento způsob myšlení mohl odmítnout proto, že je antropomorfní – že popisuje zvířata v lidských kategoriích. Těžko však můžeme myslet jinak. Každý z nás si uvědomuje bolest a radost a mnoho dalších pocitů, ale nikdo z nás nemá pocity někoho jiného. Můžeme pouze ve své fantazii odvozovat, že ostatní mají podobné pocity jako my. Moje vlastní vědomí je moje výsadní cesta k posuzování pocitů druhých lidí. Tentýž princip platí i v případě našich méně kompetentních znalostí o zvířatech. V moderním světě potřebujeme více, nikoliv méně, tohoto „antropomorfního“ myšlení o ostatních tvorech, jestliže jim máme rozumět a jestliže si máme vážit jejich světa.

Práva zvířat
Proč mají druzí lidé význam? Protože si jich vážíme. Ale na jakém základě je naše úcta k nim postavena? Věříme, že si musíme jiných lidí vážit, protože tím respektujeme vnitřní hodnotu, kterou mají sami v sobě a před Bohem, ať už to vyjádříme jakkoli. Tak můžeme třeba říci, že lidé mají cíl sami v sobě, že nejsou pouhými předměty k jiným cílům. Podobně bychom měli respektovat životy zvířat, protože i ona mají svou vnitřní hodnotu.

Tato tvrzení lze také vyjádřit jazykem práva. Říkáme, že lidé mají kromě jiných práv také právo na život. Tento výrok vyjadřuje mínění, že na všechny lidi bychom se měli dívat a zacházet s nimi určitým způsobem a ne jen podle našich osobních chutí nebo zálib. Lidé mají určité vnitřní rysy, které tento názor odůvodňují a vyžadují. Tak tvrdíme, že vražda nevinného je vždy špatná, že znásilnění je vždy špatné, že zneužívání dětí je vždy špatné, že sexuální a rasová diskriminace je vždy špatná. Kdykoliv mám vůči druhému nějakou povinnost, tedy kdykoli mám jednat s druhým určitým způsobem kvůli němu samému, mohu totéž vyjádřit slovy, že druhý má právo, abychom se k němu takto chovali. Tak také můžeme říci, že zvířata mají právo na život, stejně jako jiná práva, například právo nebýt vystaven zbytečnému utrpení. To zavazuje každého z nás, aby uznal jisté povinnosti vůči zvířatům. Tento argument, který racionálně zakládá práva lidí, zakládá také práva zvířat. Oba druhy práv pocházejí z téhož morálního základu.

Jak absolutní je právo zvířat na život?
Tuto otázku můžeme zodpovědět jen tehdy, připustíme-li, že v království zvířat existuje určité odstupňování vnitřní hodnoty zvířat, která závisí na jejich schopnosti pociťovat. Tato schopnost je vlastní všem tvorům, od nejnižších až po ty nejvyšší, od améby až k velkým lidoopům a lidem. Podle toho jsme také odstupňovali práva zvířat.

Práva zvířat zahrnují víc než jen právo na život.
Zvířata mají také právo na to, aby zbytečně netrpěla. Jestliže nějaké zvíře cítí bolest, pak na této bolesti záleží, stejně jako záleží na bolesti někoho z nás. Bolest je bolest, ať už ji zakouší jakékoliv zvíře. Jestliže prase zakouší bolest, která je srovnatelná s tou, kterou zakoušíme my, pak by se nás to mělo týkat stejnou měrou. Toto „jestliže“ je v této větě důležité. Nemůžeme nikdy přesně říci, jakou bolest vlastně prase zakouší, ale můžeme si to zkusit představit. Když moje kočka trpí ledvinovou kolikou a zdá se, že je v agónii, mám tušení, o co se jedná, protože jsem také trpěl ledvinovou kolikou. A dotýká se mě to.

Z křesťanského hlediska existuje také Boží pohled na celý život.
Jeho součástí je Boží pohled na lidstvo i na zvířata, který zahrnuje i život posledního vrabce. Z toho plyne, že každý tvor přispívá svým specifickým způsobem k božskému životu. Bůh zažívá chuťové potěšení lidí, kteří pojídají telecí; Bůh také zažívá celoživotní strádání telat, určených k produkci masa. Prvně jmenovaná zkušenost nemůže vyvážit tu druhou. Miliony, dokonce miliardy tvorů budou nadále zbytečně trpět, dokud neporozumíme tomu, že utrpení je zlé samo o sobě a působí utrpení také Bohu.


Knížka „Zvířata jsou naši bližní” je soubor krátkých kapitol vybraných z děl známých humanistů, filozofů a křesťanských myslitelů. Svým námětem je to kniha na našem knižním trhu nejen do značné míry jedinečná, ale nadmíru potřebná. Nutí čtenáře k vážnému zamyšlení nad životem zvířat v dnešní materialisticky zaměřené společnosti, nad jejich osudem a bezohledném využívání v různých odvětvích lidského konání, a to zvláště v soudobém systému živočišné výroby. Knížka je výzvou ke změně našeho vztahu k mimolidským stvořením, k soucitu s jejich utrpením a k odpovědnosti za jejich ochranu.
Jan Čejka, autor tohoto souboru, po dlouhá léta pracuje v ochraně zvířat ve Spojených státech, věnuje se humánnímu vzdělávání na školách a svými články přispívá ke všeobecné nápravě vztahu člověka k přírodě a jejím tvorům.

Zvířata jsou naši bližní
Výbor z děl světových humanistů a křesťanských myslitelů
Sestavil Jan Čejka
200 stran A5, vázáno s přebalem

Inspirující myšlenky...

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?
Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita