to nejsou bohove prochazkovaSbírka politických úvah, projevů a rozhovorů, které autorka publikovala v období od jara 2014 do podzimu 2015 na nezávislých internetových serverech. Sama tvrdí, že pro tištěné deníky a časopisy jsou její texty příliš silné kafe.
předmluvě sbírky spisovatelka vysvětluje, proč místo dalšího románu píše aktuální texty reflektující současnou dobu a neváhá se účastnit i demonstrací.
Věří, že: „Spisovatel nemá být povýšen nad nic, čím jeho národ prochází, pokud nechce být považován za zbabělce.“

Lenka Procházková (*1951)
Publikovala své první prózy v osmdesátých letech v samizdatu a v exilových vydavatelstvích (Růžová dáma, Oční kapky, Smolná kniha, Jan Palach a povídkové sbírky: (Tři povídky, Přijeď ochutnat a Hlídač holubů). Od devadesátých let publikuje oficiálně (Pan ministr, Šťastné úmrtí Petra Zacha, Zvrhlé dny), Jak si stojej nebožtíci (fejetony, spoluautor Aleš Pejchal), Dopisy z Bamberka (fejetony), Beránek (historický román o Ježíši z Nazareta), Zavři oči (pohádky), Zpráva spolku Šalamoun (dokument o stavu justice v ČR), Narušitel (román z diplomatického prostředí), Slunce v úplňku (románově zpracovaný příběh Jana Palacha), Zvonek a pak chorál (knižní rozhovor vedený Ivou Pekárkovou), Za Fidelem na Kubu (cestopisný román ze současné Kuby). Autorka napsala i řadu rozhlasových, televizních a divadelních her. Její fejetony, komentáře a další aktuální politické texty vyšly ve sbírce Bílý klaun (2014).

Nejsou to bohové / Lenka Procházková / Epocha, 2016 / www.epocha.cz

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971