ImageO umění a nutnosti dělat toho v práci co nejméně. Lenosti... buď pozdravena! je elegantní a trefné pojednání o absurditě světa firem, zábavná a inteligentní kritika psaných i nepsaných pravidel, kterými se firma – a koneckonců dnešní svět vůbec – řídí a kterým důvěřuje stále méně lidí. Vyzývá k nenápadné revoltě ve světě, pro který nemá smysl se obětovat a který nám beztak neskýtá žádné jistoty.

Literatura faktu – nové knihy

Metafory, kterými žijeme. Jak lidé rozummějí svému jazyku a své zkuššenosti

Přelomová kniha v pohledu na metaforu, jakož i jedno ze zakládajících děl tzv. kognitivní vědy. Poprvé vyšla v roce 1980 a o...

Světový ilustrátor Josef Lada. Nezbedné komiksy

Vyslovení jména Josefa Lady okamžitě navodí představu idylické venkovské krajiny, vodníka sedícího na vykotlané vrbě nebo ...

Martin Patřičný, sochař a spisovatel a jeho knihy o dřevě, které má duši

Martin Patřičný pracuje se dřevem, které člověka provází od jeho kořenů. Strom se objevuje v náboženstvích snad všech ku...

Čítanka. Jedinečná kniha knihomila Martina Patřičného o knížkách

„Možná nejlepší bude, když začnete číst od začátku a budete postupně pokračovat až do konce. To někteří lidé dělaj...

Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury

Kniha s názvem Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury zachycuje nejrůznější zvyky související s oslavou Vánoc. Tematick...

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)