puskin alexej portret poezie
Alexandr Puškin (1799—1837), i když zemřel v 36 letech, zanechal lidstvu mimořádné nadčasové dílo. Jak napsal Boris Cvek: "Puškinův verš je často zpěvný, ne však formálně dokonalý, jeho rým, resp. asonance působí lidově, bujaře a ukecaně... přitom ale najdeme ve světové literatuře jen málo básníků, již dokážou tak kvalitně rýmovat a jejichž rým opravdu a ihned padne vnitřnímu sluchu." Puškinova lyrika, nadčasové umění par excellence

Má svoboda
Práv ústavních si draze necením,
byť jiným snad se od nich mozek točil.
To vše jsou slova, slova, slova pouhá!
Práv jiných, lepších lačna jest má touha,
mně jiná, lepší nutna svoboda...
Buď vládu poslouchat, buď davy lidu –
toť jedno přec! Jeť lepší výhoda
krom sebe nemít pána, účty v klidu
jen sobě klást. Či pro panskou snad službu
bych krčil plece, svědomí a tužbu?
Ne! Po své vůli těkat kdekoliv,
jen božským krásám přírody se kořit
a v uměn dílo, v nadšenosti div
se v slastném vytržení mlčky nořit,
toť štěstí! To jsou práva!


Rozsévač
Jen paste se, ó národy!
Cti volání vás nevyruší.
Nač stádům dary svobody?
Jen řezat je neb stříhat sluší.
Jim za dědictví z rodu v rod
jho s rolničkou a bič jen vhod.


Volnost
Chci zpívat volnost posvátnou
a zdrtit podlost vladařskou.
Ó žel! kam zrak své světlo metá,
zří zákony jen zdeptané,
zří všude biče, pouta kletá
a robské slzy bezbranné.
Hle, všude křivdy vláda bludná,
tma předsudků, lži chmurný hnus
a robství hrozný génius
a k slávě vášeň přeosudná.
Ó, zlosyne ty samozvolný,
jak mám tě v zášti s rodem tvým!
Tvůj zmar, tvých dětí úmor bolný
já s krutou slastí pozdravím!
Znak prokletí, jež sleduje tě,
skvrnou přírody a potupou jsi v světě.


Pěvec
Stesk v reji rozkoší jej mrazí,
hluk davu zní mu cize již,
kde u noh modly lid se plazí,
on neskloní svou hlavu níž;
on plachý, přísný, prchá stranou
a zvuků, divů, vznětů pln
jde v lůno samot, k břehu vln,
kde šumných doubrav stíny vanou...


Venkovské zátiší
Buď vítán, útulný ty koutku poklidný,
kde křísí v samotách se nadšení a snaha,
kde potůček mých dnů se vine nevidný
v klín zapomenutí a blaha!
Jsem tvůj: teď zaměněn hluk zábav, hodokvasů,
dvůr carův zbujnělý, rej vratkých zblouzení
za doubrav jemný šum, za ticho polních klasů
a snivou svobodu, tu družku myšlení.
Jsem tvůj! Jak miluji těch sadů stinnou skrýši,
kde věje chlad a květy kývají,
ten pokosený luh, kde vonné kupy dýší
a jasné potůčky zpod houštin bublají.
Zde, zproštěn planých pout a svazků nezdravých,
se učím pro štěstí se v hloubku pravdy nořit,
jí duší svobodnou se jako božstvu kořit
a nedbat reptání tlup neprozíravých,
i nezávidět velikosti liché
všech lotrů, hlupců ve Štěstěny vleku.
Zde vás se táži, orákula věků!
Zde v samotě té velebné a tiché
zní blíž mně útěšný váš hlas.


Podzim / Překlad Petr Král
Do ovzduší se podzim vkrad
– Už zřídka zjasní sluncem sad…
Nade dnem zvítězila noc.

Hvozdů a křů šero tajemné
Nahé přijímá chvilky dne.

Pole se přikryla oparem
Od husí pokřiku ztichla zem –
Odtáhly na jih, za teplem…

Stesk listopadu převzal moc.


Ó veta!
Zda hanba sžehne zem? zda vzejde zkáza světa? –
Leč pod portikem tam – kdo s čelem schýleným,
kdo s holí poutnickou a s pláštěm odraným
tím šumným zástupem se béře zasmušile?
Kam, moudrý Daméte, kam kráčíš, pravdomile?
„Kam? nevím sám; jen vím, co dávno mlčky vidím;
Řím navždy opustím, neb robství nenávidím.“


Múze satiry
Přijď, satirická Múzo mstící,
můj hlas tě vzývá, vyslyš jej!
Mně netřeba dnes lyry hřmící,
jen Juvenalův bič mi dej!
Ne napodobitelům chladným,
ne překladatelům jen hodným,
ne veršotepcům něžných dam
svým ostřím hrozí epigram!
Mír s vámi, krotcí básníci!
Mír s vámi, hlupci švitořiví,
vy nešťastní a neškodliví!
Však na vás, podlí lotříci,
na všecku vaši sběř se ženu,
ji ztrestám bez slitování,
a jestli koho zapomenu –
jen prosím, račte říci, páni!
Co lící bez ruměnce studu,
co měděných tu drzých čel,
v něž hanby pečeť tlačit budu,
by nikdo již ji nesetřel!


Pomník
Exegi monumentum
Svůj pomník buduji, ne ruk to dílo prosté.
Ne, neumru, to vím! Duch volný, věčně živý
v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví.
Dobrých citů vznět má lyra probudila,
v krutém věku svém jsem volnost uctíval.


Všední dav
Procul este profani
Mlč, bezduché ty robství v tlupě,
jež nádeničí pro zisk tupě!
Tvá nízkost ve mně budí hněv.
Jsouc červem, neznáš nebes dráhy,
znáš zisk jen, – ceníš jen dle váhy.
Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý
svých dum vám nedá na pospas!
Byť v neřesti jste zkameněli,
vás neoživí lyry hlas!
Jste duši protivny jak hroby.
Vy za svá hlupství, za své zloby
jste dosud měli k výběru
bič, káznici a sekeru;
dost, chátro, vám je toho k spáse!
Z měst vašich smetí vymetá se.


Básníku
Jsi carem – zůstaň sám. Jdi v pyšné ducha zbroji
svou dráhou svobodnou, kam svobodný chce um!


26. května 1828
Dare náhod, dare marný,
živote! nač byls mi dán?
Zač mě trestá Osud chmurný,
zač jsem k tobě ukován?
Kdo směl vůlí zlomyslnou
poklid nicoty mně vzít,
dát mi duši vášní plnou,
rozum pochybnostmi zrýt?...
Nezřím cíle před svým krokem,
pusto srdce, prázden um, –
znavil mě svým teskným tokem
jednozvučný žití šum.


Probuzení
Ó snění, snění,
ó znova počni!
Proč již tě není,
ty blaho noční?
Proč probuzen
jsem ochuzen?
Kdo vzal mi, kdože,
ten veselý
sen zmizelý?
Ó, lásko, slyš
mé prosby hlas:
ó sešli již
své sny mi zas!
A v spáče zrak
až jitro kmitne,
kéž umře pak,
leč neprocitne!


K moři
Buď s Bohem, živle zvůleplný!
Dnes naposledy před sebou
zřím modré tvé se valit viny
a hrdou blýskat velebou.

Jak druha mého repot rmutný,
jak jeho vzlyk v čas loučení,
tvůj zvavý šepot, šům tvůj smutný
teď naposled, v sluch mi zní.

Mé duše cíli, dávno ždaný!
jak častokráte k břehům tvým
jsem chodil tichý, zadumaný
svým záměrem svým skrývaným!

Jak rád jsem ozvěny tvé míval –
tvůj dutý hukot, bezdna hlas,
i ticho v podvečerní čas,
i svévolný tvých vzruchů příval.

Tvůj rozmar bere do ochrany
rybářský skromný člun: ten snáz:
a smělej klouže přes vln sráz:
leč ty se vzdaluješ, nezdolaný,
a hejno lodi tone v ráz!

Břeh nudný, pevný zůstaviti,
já neměl štěstí navždycky,
svým jásotem tě pozdraviti
a na tvých hřbetech oslaviti
svůj smělý rozlet básnický.

Tys ždal, tys zval... duch, v pouta zkován,
se marně vzpínal k rozběhu:
svou mocnou vášní očarován,
já zůstal jsem tam na břehu.

Proč tesknit ? Kde své putování
teď bez obavy skončil bych ?
jest předmět ve tvé pusté pláni.
jenž duši mou by steskem stih'.

Hrob slávy, jeden útes dálný...
Tam v chladný sen se ubíral
řad upomínek triumfálný:
tam Napoleon umíral.

Tam odpočal on umučený.
A za ním jako bouře šum
zas jiný opustil nás genij
a jiný vládce našich dum.

Již zmizel nám. Jej Volnost želí.
Svůj vavřín světu vrátil... Duj
a pěň se divě rozkypělý;
on byl, ó moře, pěvec tvůj.

V něm zpodoben byl vzdor tvůj burný:
on stvořen byl tvým duchem jen:
tak mocný, hluboký a chmurný
a jak ty ničím nezkrocen.

Svět spusť... Kde nyní meta leží,
k níž, oceáne, bys mě nes'?
Los lidský stejný jest, žij kde žij:
kde krůpěj štěstí, tam ji dnes
buď zvůle nebo tyran střeží.

Buď s Bohem, moře, nezabudu
čím hrdý půvab tvůj mi byl,
a dlouho, dlouho slýchat budu
tvůj hukot za večerních chvil.

V tiš lesů, v pouště mlčenlivé
chci nésti v duší, tebou pln,
tvé zálivy, tvé skály divé,
i lesk, i stín, i hovor vln.


Skotská píseň
Havran letí k havranu,
havran křičí havranu:
čím jen dnes se nasytíme?
havrane, jak o tom zvíme?

Havran havranu dí: vím,
čím a kde se nasytím:
pod rokytou v poli širém
ubitým tam bohatýrem.

Kdo však a proč ubil jej,
jenom sokola se ptej,
jenom jeho klisny vrané
a pak žínky milované.

Sokol k lesům dal se v let,
na klisnu si nedruh sed´;
žínka čeká na milého –
živého ne ubitého.


Zimní jitro
Mráz, slunce – jaké jitro dneska!
Ty ještě dřímáš, družko hezká;
má rozmilá, již čas je, vstaň:
s řas něhou semklých zapuď spaní
a severní vstříc zoři ranní
ty severní zas hvězdou vzplaň!

Víš, večer vyla bouře vzteklá,
tíha po smutném se nebi vlekla,
a jako bledé skvrny rys
se žlutal z černých mraků měsíc.
a ty jsi seděla, se děsíc –
a teď... jen k oknu jdi a viz:

Kobercem skvostným pláň i víska
se halí, sníh se v slunci blýská
pod modrým nebes pohledem;
šer průzračné teď lesy stíní,
smrk zelená se zespod jíní
a potok třpytá pod ledem.

Náš pokoj jantarovým leskem
je zalit. Dovádivým třeskem
slyš lupat rozehřátou pec.
Je sladko dumat na divaně.
Než, pověz: nemáme-li v saně
dát hnědku zapřáhnouti přec?

Po ranním sklouzajíce sněhu.
má družko, svěříme se běhu
netrpělivé kobyly.
a navštívíme lány pusté
a lesy, nedávno tak pusté
a břeh ten, mně tak přemilý.


Zimní cesta
Z pod oblaků bílé vlny
luny tvář se probírá,
na kraj zimní, smutkuplný
truchlou záři rozstírá.

Nudná cesta zimní: po ní
trojka letí zběsile,
pod obloukem zvonek zvoní
jednotvárně, unyle.

Jamščikova táhlá píseň
čímsi rodným zaznívá:
tu z ní vane stesk a tíseň,
tu zas radost bláznivá.

Světel ni chat neviděti...
hluš a sníh... A proti mně
řada pruhovaných letí
cestných sloupů jedině.

Nudno, smutno... Zítra k Nině,
zítra k milé vrátím se.
u kamen si zasním líně.
hledě, nenahledím se.

Zvučně střelka hodin měří
cifernfku kruhopás;
dotěravce honíc z dveří.
půlnoc nerozloučí nás.

Nutká cesta; stesk mě rnučí;
jamščik spí – již nezpívá;
jednotvárně zvonek zvučí,
luna v mrak se ukrývá.


Zimní večer
Bouře mlhou nebe kryje.
honí sněhu chumáče:
tu jak lačný šakal vyje,
tu jak dítě zapláče;
tu zas slamným doškem třepe
o krov stářím shrbený,
tu zas na okno nám klepe
jako poutník zpožděný.

Potemněla naše chata,
jest jak smutkem zadychlá.
Proč jsi, stařenko má zlatá,
u okna tak utichla ?
Či snad rozběsněnou bouří,
družko má, jsi znavena,
či snad se ti oči mhouří
pod bzukotem vřetena ?

Družko všech mých radovánek
a mé smutné mladosti,
spláchnem hoře; kde je džbánek?
v srdce smích se zahostí.
Zpívej o té sýkořici,
za moře jež odlétla;
zazpívej mně o děvici,
pro vodu jak ráno šla.

Bouře mlnou nebe kryje.
honí sněhu chumáče:
tu jak lačný šakal vyje,
tu jak dítě zapláče.
Družko všech mých radovánek
a mé smutné mladosti,
spláchnem hoře; kde je džbánek?
v srdce smích se zahostí!


Nataše
Krásné léto vadne, vadne,
jasní dnové prchají;
vlhké mlhy v noci chladné
v hustý stín se sléhají;
osiřely travné nivy,
stydne potok dovádivý,
kučeravý proříd les,
blankyt vybled z podnebes.

Natašo, kde jsi, že venku
nestihne tě sluch ni vid ?
nechceš ani na chvílenku
s druhem srdce rozdělit?
Ani u jezerní tůně,
ani u lip plných vůně,
za šera ni svítání
není s tebou setkání.

Záhy sněhem vání zimné
háj i pole postele,
jasný oheň v chatce dymné
zablýskne se vesele;
nespatřím svou krásku více,
i jak čížek v těsné klícce
budu jen se soužiti,
po Nataše toužiti.


Okno
Kde svět, jenž dá mi, o čem snívám?
ten zdejši jest mi pustá sluj!
Já lhostejně se na vše dívám
a steskem nýt jest ůděl můj.
Ach, darmo pro mne v létě může
milovník hájů, luk a niv
si houpat květem plané růže,
ji s břehů stinných navštíviv.

Ach, darmo kmitá na obzoře
mně blýskavice noční tmou,
neb po oblacích hybkých zoře
se lije řekou plamennou,
neb den se šeří zrůžovělý
a zvolna tmí se nebes týn,
a klen se stříbří v lunné běli,
k vod modrých břehu nakloním.

Onehdy v podvečerním čase.
když luna, sirá poutnice,
svou mlžnou stezkou kulila se.
já vidím: sedí děvice
u okna – skráň si podepírá
a bázní se jí ňadra dmou,
a ona s nepokojem zírá
na temnou cestu pod horou.

Zde, zde jsem! rychle šeptem děla;
a děva v chvějném rozpaku
a strachu okno otevřela.
Srp luny skryl se ve mraku...
Ty šťastlivče! – dím teskně k sobě –
ty potěšit se s milou jdeš,
Kdy, lásko, V podvečerní době
i mně své okno otevřeš?


Myšlenky z knih

Vědomosti získané na základě donucení se neudrží na mysli.
Platón