lada konkurs borovsky
Knihu ilustroval například František Gellner nebo výroční vydání z roku 1946 doprovodil svými ilustracemi Josef Lada. Viz obrázek.

Nejspíš to bylo v roce 1877, kdy báseň vyšla poprvé, přes dvacet let po smrti Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856).
Ten zmíněnou báseň bohužel nikdy nedokončil, ale jeho desátý Zpěv s názvem Konkurs vás pobaví i dnes. Vlastně celá jeho báseň stojí stále za čtení.

krest sv vladimira borovsky

O čem je báseň Křest sv. Vladimíra aneb velmi trefné nadčasové poučení o historii.
Za dávných časů sloužil ruskému carovi bůh Perun. Měl za úkol udržovat lid v poslušnosti a pokoře. Lidé se k němu modlili jak vzteklí, ale také ho žádali o kdejaký nesmysl. A Peruna to velmi rozčilovalo. Jednou ho car požádal, aby zahřměl na oslavu jeho svátku. Perun se naštval a odmítl to. Za urážku cara byl vlečen za koněm a následně utopen v Dněpru.

Tak se z maličké příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.

Od té chvíle si lidé dělali, co chtělí, protože se vypařila víra i strach. Církev na to doplatila nejvíc. Ztratila své věřící poddané a moc.

Ale církevní mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.

Vypíše proto konkurz na boha nového. Nabídky se hrnou odevšad. Od muslimů, křesťanů, židů,… Vše končí takzvaným pochodem do Říma, jinak řečeno jezuitským maršem, ve kterém se Havlíček vypořádává s jezuitským pokrytectvím v tzv makaronském verši, kdy střídá latinu a češtinu.

„Te Deum laudamus –
V Kyjově je rámus,
Dies irae dies illa –
Nastane tam naše víra.“
Konkurs

Věje vítr černomorský,
travou v stěpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Věje vítr od západu,
v Kyjově se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. –

Poslal papež dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

A carhradský patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co ancikrist píská.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcirkvovatější!“

A rabínské synedrium
„Šulem, šulem“ píše,
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější.“

Také mufti muhamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,  
uvěř v Muhameda!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

 V carském dvoru na Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!
Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily.

Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače,
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.

Protože jim v tom konkursu
obchody tak květly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.

Poezie klasická – nové knihy

Alexandr Sergejevič Puškin. Básně, které padnou vnitřnímu sluchu

Alexandr Puškin (1799—1837), i když zemřel v 36 letech, zanechal lidstvu mimořádné nadčasové dílo. ...

Ivan Blatný – Básník z pera Martina Reinera

Životní úděl Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným zp...

Li-Po. Geniální pijan vína a nejstarší legenda světové poezie

Chtěl zachytit odraz měsíce v řece a utopil se. Tak zemřel jeden z nejznámějších básníků světa Li-Po (701 – 10.11.762). ...

Egon Bondy 3x – Básnické spisy I – III

Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově ...

Robinson Jeffers, legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně

Když jsem jako student Gymnázia četl legendárního Robinsona Jefferse poprvé, okouzlil mě a zůstalo to tak celý život. V té d...

Inspirující myšlenky...

Svět pro mne se začíná na mém psacím stole, a ne u zelené tabule ženevské konference; svět truhlářského tovaryše dole na dvorku je v prvé řadě zalidněn truhláři, prkny, kobylkou, jež přiváží prkna, a tak dále; náš svět, to jest náš skutečný, epický, morální svět sahá tak daleko, jak daleko sahá naše osobní zasahování myšlenkou nebo skutkem. Nuže, záleží zcela na nás, jakou hodnotu dáme této skutečnosti; do velké míry záleží na nás, co z tohoto světa uděláme.
Karel Čapek, studie z doby univerzitní