tresen kvet
Jaro / Jan Zahradníček


Němá proroctví pupenců se šmahem vyplňují
Proti všemu očekávání zoufale přešlapujících
jaro přichází
Tak samozřejmě
jako by se všechno dělo v nejlepším pořádku
a každá bolest věděla o své nevýslovné ceně
zeleným lupínkem pokladnice vůní se otvírají
čerstvý nátěr trávníků osýchá v slunci
Začlo to prostořekostí kosů
a teď už ani konvalinky se nedají přehlušit
dechem modřínů a třešně mají tak zrovna čas
svléci se ze své úplňkové bělosti šílených
aby udělaly místo jabloním a hlohům
Mají přijít ještě akáty a také růže a lípy
řeknou ještě letos své slovo
ale bojím se
že jim nebude dobře rozuměno
Zem žena Pilátova
nadarmo vypravuje své jasnozřivé sny
nadarmo se trápí svými klíčícími předtuchami
sdělujíc je s laskáním svému pověrčivému muži
který v roztržitosti poslouchá její zelené výstrahy
aby neměl nic se smrtí Spravedlivého
ale myslí přitom na své hodnosti a řády
a má strach
Ten strach
když se náhle lupení třese jak kroniky naveskrz
popsané nespravedlností a záštím
ten strach, že zlaté hřeby pampelišek v trávě
a hvězd na obloze neudrží už pohromadě
co se ustavičně od sebe odděluje
zrovna mezi květy pod kroky i v dálce
trhliny se rozestupují mrazivě táhne z nich...


Studené jaro / Jaroslav Seifert

Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.


Přišlo jaro / J. V. Sládek

Zakukala žežulička z doubravy:
„Přišlo jaro, kdo je se mnou pozdraví?
Přišlo, jak by z nebe spadlo, samý květ,
pospěšte si, chcete-li je uvidět!“
„My bychom je pozdravili, ale jak?
My kukati neumíme jako pták.
Ale přec se půjdem na ně podívat;
nekukáme, můžem mu však zazpívat.“


Co všechno musí dělat jaro / František Halas

Vytáhnout trávu z hlíny
a nazeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci nahé stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.


Jaro, sbohem / Jaroslav Seifert

Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.


Tráva / Jan Noha

Zjara ona první vstává,
sníh si z hlavy setřepává,
v létě pod kosou se skloní
a až k hvězdám sladce voní,
na podzim, když vítr skučí,
bere zemi do náručí,
v zimě v polích, na zahradě,
peřinu přitáhne k bradě,
aby zjara první vstala,
sníh si z hlavy setřepala.


Beruška / Jiří Žáček

Beruško,
půjč mi jednu tečku!
Třeba tu,
co máš na zadečku.
Musím ji napsat
za větou,
ať se mi slova
nepletou.


Čmelák na dvoře / František Hrubín

Hleďme, hleďme bručila,
kdopak ho sem posílá?
Bručí, bručí, je to bručil,
zatím se víc nenaučil.
Pročpak nejsi v jeteli?

– Včely mě tam nechtěly,
že prý mají málo medu,
tak sem letím na besedu

– Vrr, vrr, haf, haf, bručile,
to je trochu zpozdilé,
dej si pozor na slepici,
sní tě jako kukuřici!

Zob, zob a máš po slávě!
Ať vyletíš jedna dvě...
...a tak bručil zase letí.
Slyšíte, jak bručí, děti?


Přilétlo jaro zdaleka / Vitězslav Hálek

Přilétlo jaro zdaleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách přesládlou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven a ptáčkům z hrdla lásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém —
tam klíčí poupě lásky.


Jaro / J.V. Sládek

Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.

Kučeravé kadeře
zářily jak slunce,
rosu jako démanty
mělo na korunce.

Na ramenech motýlí
křídla dvě se třpytí,
roucho světle zelené
v rybníku jak sítí.

Kolem roucha z šípkových
poupat mělo pásek,
nad ním, zrovna u srdce,
zpíval sedmihlásek.


Jaro / Vitězslav Nezval

Slunce hrá na andělské trouby
jak starý kejklíř mandelince
Dřevění husaři troubí
v podvečer na milence
Noc lampiony rozsvítí
Jarní noc Bruneta
V mém srdci začne vřískati
jak dětská trumpeta
Kočičky pláčou Kraslice
barevné jako promenáda
a srdce touží po lásce
a láska se do srdcí vkrádá

Jarní / Jaroslav Seifert

Když svatý Josef otvírá,
tu zima kvílí:Ouha!
Tesařská ostrá sekyra,
zpod pláště světci čouhá.

Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápně špínu sněhu,
a vše co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu.

Kéž vlaštovky už zavolá,
jež byly s námi loni.
Fialka,skrytá dopola,
pod keřem prudce voní.

Rozepne kvítek spanilý,
strom celý rázem zbělá,
a kde se vezme-za chvíli,
bude na kvítku včela.

Sedne si vprostřed do medu,
aby ji slunce hřálo,
a to je vše,co dovedu,
já vím,že je to málo.


Jaro v městě / S.K. Neumann

Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramvají,
jaro směšné, hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Však i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
cos frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé srdce lidské!...


Březen / Karel Toman

Na naší studni ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.


Jaro / Jiří Wolker

První květiny jarní v ulicích rozkvetou,
první květiny jarní v očích dívek jsou
a oči ty modré, černé a kovové
jsou z daleka hbití a větrní poslové,
aby jsi věděl, že za městem,
za tvýma rukama sevřenýma
leží veliká zem
a taje.

Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, sněhových mraků rám,
ale náhle, ty železná drůzo mezi kameny,
jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,
pod kyticí pohledů jako bys rozkvétal, oblázku holý,
čím krásnější dívka jde okolo,
tím více to bolí.

V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,
s nekrasším utéci na konec světa
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnět na všechnu bídu v černé ulici
a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu,
si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.

Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozřízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí růst,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávají,
ucítíš polární smutek rodných svých krají,
do kterých zarůstáš kořeny.
O plakát tančírny opřený
octneš se v předměstských činžácích,
v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odvěký sníh.

Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce březnové ni v červnu nepropálí,
a z rukou, z haluzí v nebe se deroucích,
střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvílí zjih,
ztvrdneš, - zpřísníš, - zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež čeká teprv své vybojování,
neb jeho květiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mečů,
na stvolech z ocele.

Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v člověku pokvete svět.
Na rohu ulice,
na ostří štěstí a běd
poznal jsem nejhlubší znamení tvá,
ó jaro roku


Jarní / Jan Neruda

I.

Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid -
ta příroda v kámen spoutána,
zněmělý všechen, všechen lid.

Ach zas je po všem! Pojednou
vejskly si větry, zvlhnul vzduch,
a po kraji dříve tichounkém
šílený víří jarní ruch.

Nevrle hledím oknem ven -
nechte mně led můj, nechte sníh -
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ta vřava, spěch a smích!

Do větrů, dešťů šlehavých
obrací člověk smavou líc,
i vrána té bouři stříkavé
s jásáním křídly bije víc!

II.

Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.

Vždyť je to všechno zas navlas tak
jako před čtyřiceti lety -
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!

Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.

Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem -
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!

Bojím se,tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!

Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.

III.

Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že vskutku jsem ještě živ -
já zapomněl umřít kdysi.

Však vypadám! Na sklo ať nedýchám
a jak chci je hedvábem stírám -
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.

Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,
to po jara, to po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.

Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl splašil,
a kdybych se potkal - já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.

IV.

Já zanevřel na svět a v samotu
hor zanesl šedou svou chmúru.
Však jaro svou dcerušku navedlo:
"Jdi pomalu k němu vzhůru!"

A dceruška Zeleň hned šla a šla,
a žebroní s slzičkou v oku -
co dělat, s tím nevinným dítětem,
jdu - po jeho jdu už boku.

Kde který je strom, honem setřásá
mně na ruce květy své svěží,
kde které je žitečko na poli,
mně radostně v ústrety běží.

Kde který je ve větvích zpěvný pták,
mně nad hlavou písničku zvoní,
kde který si povídá šumný les,
hned tichne a mně se kloní.

Jsem pohnut. "No víte, ta srdečnost
- to musím říc - ta je vám ku cti!
Kdo miluje člověka řádného,
tou láskou i sebe uctí.

Já v prsa si zkoumavě nahlédám
a šedou tu chmúru v nich plaším -
no víte co - já se vám podávám:
jsem tedy zas letos vaším!"

Jak pahrbek vedlé to uslyšel,
hned radostí na nebe ječí:
"Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,
ať sláva je ještě větší!"

V.

Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo, a co slzí zakanulo!

A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: "Kde jsi - kde, ty moje štěstí!"


Myšlenky z knih

Pevně věřím, že sebevzdělávání je jediný druh vzdělávání, který existuje.
Isaac Asimov