jeffers pastyrka putujici k dubu
Jeffersova Pastýřka putující k dubnu je příběh jednoduchý a přesto v něm cítíme závan starých řeckých tragédií jdoucí až na samou podstatu lidství. Jeho nadčasové, humanistické poselství je naprosto zřejmé a bude oslovovat a fascinovat čtenáře po mnoho staletí. Ne nadarmo ho lze zařadit k takovým velikánům jako byli Aischylos, Sofokles a Euripides...

Lindsay Jeffers, vnučka Robinsona Jefferse, o knize píše:

V tomto příběhu je svět Klárky Poutnice tím světem, který dědeček znal. Je možná dvacet nebo třicet let pryč, ale stále zůstává v paměti místních, kteří si vyprávěli příběhy, jež se staly zdroji jeho příběhů. I skalnatá pobřeží, lesy a lidé, se kterými se Klárka setkala, jsou založeny na výjevech, které znal a které sám objevoval. Dokonce i vrak lodi je skutečný.
Nedovolil bych si pomáhat čtenáři s pochopením toho, co tato báseň znamená, ale doufám, že přijme moje slova o tom, že sekvoje a kaňony, usedlosti a lidé od pobřeží Big Sur, které Klárka Poutnice potkala, jsou tak skutečně a důvěrně popsané, jak by to zřejmě nikdo nedokázal. V těchto verších je pravda a krása, která velmi dobře vystihuje dědečka, s nímž jsem vyrůstal.
Lindsay Jeffers, vnučka Robinsona Jefferse / Carmel, 2012

Herb Klein poznamenal v rozsáhlých pamětech svého přítele, publikovaných v Robinson Jeffers Newsletter #35 v květnu 1973, že Bednářova překladu Pastýřky putující k dubnu z r. 1961 se vyprodalo všech 5000 výtisků během několika dní.

„Skutečné měřítko tohoto počinu“, napsal Klein „se ukáže, pokud vezmeme v úvahu, že ve srovnatelných číslech to je to samé, jako by byl náklad 100 000 výtisků knihy poesie podobně rychle skoupen u nás ve Spojených státech!“.

Ve stejné době se knihy poesie se totiž považovaly ve Spojených státech za úspěšné, pokud se jich prodalo několik tisíc výtisků.
Robert Kafka v doslovu této knihy

Robinson Jeffers / Pastýřka putující k dubnu / Nové dvojjazyčné vydání básníka z Jestřábí věže vydal Dauphin, 2020 / https://www.dauphin.cz
/ Překlad Kamil Bednář / K vydání připravila Klára Pašková / Předmluva Lindsay Jeffers / Doslov Robert Kafka

Výpisky z  knihy, ke které se velmi rád vracím už celá desetiletí... v mistrovském překladu Kamila Bednáře

Z dveří malé jednotřídky obrostlé sekvojemi
vyrazil hlouček dětí,
právě když se po úzké cestě mezi hustými kmeny
blížila postava – (podle dlouhých světlých vlasů dívka,
jinak její děravý plášť mohl patřit také muži) –
a pospíchala směrem tam někam k severu,
doprovázena stádečkem ovcí. Mladá a útlá tvář
zářila oduševnělou radostí a byla až příliš
něžná na to, jak ji ošlehal vítr. Jak dívka šla,
vždy některá z cupitajících oveček pootočila hlavu,
chtějíc vzhlédnout k její tváři, zatímco se jiná
otřela o její nohu huňatou plecí.
...
Patriarchální beran
po dívčině boku nesl na hřbetě ušpiněný raneček,
připevněný provázkem ke zcuchanému kožichu;
jeden z darebů přiskočil, chňapl po ranečku
a strhl jej na zem. Klárka se shýbla, zvedla uzlíček z prachu
a slzy jí kanuly z očí. Ani se neohnala
pastaveckou holí z růžové madrony,
o kterou se opírala, jen si povzdechla: „To je svízel…,“
nevýbojná jako kterákoli její ovečka. Osmiletý žabec
zavřeštěl: „Pískněte na psy, ať ji ženou jak kočku!
...
Světla na paloučku náhle přibylo
a nápadně se změnilo, vrch
tam vysoko na východě začal zářit, zrůžověl v takoslnivém jasu,
že se každý trs yuky na holém svahu
podobal sršící hvězdě, kdežto na západě
špice gigantického lesa
se zdály nezvykle vysoké a výrazně temné proti rozlévajícím se barvám zimního
...
Hodinu za hodinou vedla Klárka ovce pod tichými hvězdami.
Jednou seběhly k zářícímu pobřeží, aby se vyhnuly stádu krav a mohutnému
býku; pak se vrátily a putovaly dál po okrajové nízké výspě,
kde řídká tráva zápasila o život uprostřed písčin navátých větrem.
Stádečko se mlčky páslo a pohybovalo se k severu,
šedá skupinka stínů mezi tichými steny třpytného moře
a temně mlčícími vrchy.
Nejvyšší z kopců zářil stejně zsinalým hvězdným svitem, jaký měla Klárka
vetkaný do vlasů. Před východem luny se pastýřka i ovečky stulily k sobě
v prázdné výduti staré duny, které se otvírala k moři, ale mohla chránit před
nočním vichrem i před pátravým zrakem úsvitu.

 


Myšlenky z knih

Teď nemám v úmyslu říci, že mýlit se je to samé jako být kreativní. Víme, že když nejste připraveni se mýlit, nikdy nepřijdete s ničím originálním. A v době, když děti dospívají, většina z nich tuto schopnost ztratila. Jsou vyděšeni možností vlastního omylu a takto to chodí ve firmách, stigmatizujeme chyby. A my dnes provozujeme národní vzdělávací systémy, kde to nejhorší, co můžete udělat, je chyba. Výsledkem je, že odnaučíme lidi jejich kreativitě. Picasso jednou řekl, že všechny děti se rodí jako umělci. Problém je zůstat umělcem během dospívání. Hluboce věřím tomu, že nedospíváme do kreativity, my ji dospíváním ztrácíme, nebo spíše, jsme jí odnaučeni.
Ken Robinson