biebl konstantin portert s knihou
Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.

Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun.
Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volně se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent.

Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků.
Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.
Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.

Také stopy matčiny výchovy jsou patrny.
Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.

Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník.
Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv.

Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji:
Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu.

V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda).

Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě.

V létě 1921 se seznamuje s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství.
V květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích".) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla.
Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž.

Cestovatel:
V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii.

Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou (zánět slinivky břišní); po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech.

Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.

Z knihy Zrcadlo času / Klub čtenářů, Odeon 1985
Vladimír Justl
Konstantin Biebl (26.2. 1898 - 12.11. 1951)

Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům.
Jan Pilař / Tvorba, asi 1981

V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme:

„Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost.
Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal.
Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros,
ale banda."

Nezval ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy:

„Vím, ze žádná noční můra
ti nehodila rozbušku.
Za oprátku pro MacArthura
si vybrali tě na mušku"...

... Na letišti v Bonnu, kam jsem Kryla dovezl, mi skoro v pozoru a slavnostně řekl, jak jsem si pak poznamenal: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze… Že umřu, aniž uvidím své publikum. Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi. Že budou moci stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi.“
Karel Hvížďala / Tigrid, Kryl, já a 17. listopad 1989