kral petr basnik

Brokáty (čili Noření)

1
Vítr dávné slovo
a vtíravě přítomná skutečnost
Máme kamsi výhled
v křesle z kouře
brokáty vlhnou je podzim
(snad jen znovu ten z loňska
móda se ale mění)
brokáty mokvají rezavá kolej vede pod spadaným listím
ke zborceným mlýnkům z vlhké lepenky na konci aleje
se klobouček
rozšmaťchané matky sklání nad rozmáčenou hlávku
snad jenom hroudu
Pokud jde o hvězdy hvězdáři je už jak známo
vidí vyplouvat pouze z mlhy fotografií
i růže před letní hvězdárnou jsou možná jen rudé sálání
dávno vyhaslých planet
Teď je podzim čas vyhloubit brázdu pod salony
nořit se pod zmokvané brokáty

2
S podzimem se svět zas úlevně vrací
aspoň trochu ke konci devatenáctého století
mizí rozdíl mezi hřbitovy a parky každý farář je v ústí
aleje poněkud i primář
opadané stromy nedrží prořídlou klenbu bez podpory
dřevěných kiosků
a prolamovaných zábradlí
zatímco listí plní i dětské kočárky
Co se týče dam jejich nahota vyvstává laskavě z křoví
a z přívalu podzimních textilií s bělostí nenadálých soch
až posléze znovu splyne s hebkým leskem kolejí
prvních železnic
Obnovíme v těle chodby původních chtivých výprav
za lidským masem nebo do prázdných kanceláří
v nočním ministerstvu
než se necháme úlekem zavřít do sebe útlé dívčí herbáře
(Genitivní trochu zas i genitální metafora
se objeví až uprostřed další části)

3
Hlásím se zprostřed nejapné skládky předmětů
– malé vápno, cecky, příložník –
jíž je svět
Tužka jej obeplouvá a vrací se na místo
zatímco v těle se rozpadají kusy
zestárlého času jako led ve vypnuté ledničce
Dosud vzpomínáme na to jak v dějinách
postupně ubývalo Kennedyů
Někdy mám celou noc před očima jen svraštělou
prašnou kotletu
staré zdi
Zbývá jakž takž řídit provoz ve svých kapsách
Vzdor mátožným pádům očí šmátrání po nebi
K jízdě je napřed nutné nechat kolo
dorůst až k svému jezdci

4
Nahoře ve smíchovských vilách jsou rozlehlé ale tristní
mansardy
sinavě rozsvěceny v zimních večerech jen vychladlými
údy
napříště nemilovaných manželek
Není proč to popírat je to tak
jakože okolní stráně jsou prolezlé
tunely plnými tmy
Umět žít teď to víme
znamená protáhnout se přítmím dne
a bez poskvrny se z něj vyvléknout
Beru za kliku
z druhé strany dveří komusi
tiše padají zuby

5
Rusky si v kabelce nosí žárovku Němky které chtějí
zhubnout
zas tabulku dřevěné čokolády
Eva Klíčová má místo hyždí cihly
I po příjezdu na Jih jsme dál táhli k Jihu
Spolu s černou siluetou Sandmana na plakátech
vztyčeni ve své chůzi co klepadla
nehybně bušící na vrata obzoru
Jiní kolem rozdrnčeli své kufry na kolečkách
mají je za úlevu vlečou v nich ale jen ještě tristněji
svou kouli prachem světa
Všechno umlká až když v přítmí snu ospalé křehké
princezničce
stahuju střevíček z bílých řemínků vnitřní úplněk jehož
bylo všem zapotřebí
je tady ale netrvá Žijeme dál jenom z odlesků
ze světelných motýlů v řídkém stínu na květovaných
tapetách
z let normalizace
Taky Liberec dosud sedí na severu Čech

6
Dojímá nás vlastní já Ve štole času
černají kopulující teplouši táhlá hora poznání jen bez
konce odvrací temeno
ale léto dál přichází jakoby nic
s veselou nejapností tety ze zámoří
Ani na venkově nebude dovoleno se nudit
pod pohrůžkou že budeme vystaveni na pranýř
vprostřed návsi (hned vedle kontejneru na prázdné
láhve)
třídí se i pohledy oči Marijek modré rozinky mizí v těstě
nedělí
Samet těch hnědých se stáhl pod noční rampu
bez jména není-li jím zašlé slovo Broadway

7
Šero se měnilo ve vzdutou ženskou masu
a naopak Když se ohlédneš zpátky od své tekuté stužky
zjistíš že ten co tě přišel urazit už zas neexistuje
Měkké části ve tmě tlačily na tvrdé
až způsobily událost Noc
je usmířena mělo se za to
a noc sama nic nevyvracela
tiše navázala nit
než v sobě šla až do konce

8
„Tma v kuřeti osmdesát korun“ říkáš ze spaní
Vplouvám pak do tmy v tobě naštěstí završené aspoň
krátkým úsvitem
tvého křiku Zbývá nám proniknout spolu do noci
v tibetském Slonu
zatáhnout za Ústřední Střapec a rozhoupat červeň
vlněného Trůnu
až se mladým v budhistických čajovnách rozezní v uších
rolničky
Jiní si za každou soulož dělali křídou čárku
na prkna boudy jenže bez jména dotyčné
I lesy k tomu pouze mlčely
Město bylo jen kovadlina ticha vlhký racek který na ni
dosedl
nebyl anděl Strážník se narychlo docpával v automatu
jako by pak měl jít na kobereček rovnou k Pánubohu
Všichni přehlíželi jak pozorně černé linky špíny lemují
kovové lišty podél stěn
a je to tak pořád dej ať konečně zastaví své vodovody
a splachovadla
ach Pane nevidíš že to já jsem inženýr rána

9
Strom chutná po větru
těla Litevek jsou větrové bonbony
říká se – leda že by šlo o Lotyšky
I v přírodě hledej prázdný rám Jen
skrz ten je vidět nové jaro

Myšlenky z knih

Podíváme-li se kdekoli do historie veřejného školství a povinné školní docházky, najdeme u kořene ani ne tak mylný altruismus, jako spíše vědomou snahu vytvořit z lidí takovou masu, jakou si přály politické elity. Tvrdohlavé menšiny měly být donuceny splynout s většinovou masou. Všem občanům měly být neustále vštěpovány občanské povinnosti, které vždy zahrnovaly poslušnost státnímu aparátu. Ovšem, jestliže má být masa obyvatelstva vzdělávána ve státních školách, jak by se mohly státní školy nestat mocným nástrojem pro hlásání poslušnosti státním autoritám?
Murray N. Rothbard