mikulasek svlekani hadu
Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak se docelit, zúplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi, píše ve své sbírce Agogh Oldřich Mikulíšek a pokračuje:
Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidské, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytků celí? V jedné z metafor si trochu odpovídám:

„A jenom květ je celý ve svém kvítí,
když muškát v okně truchlí červení
nad chuchvalci krve marně prolité
a pohroužen v ní, ještě se jí sytí –
jak tato báseň.

A jenom květ je celý ve svém kvítí,
i když ne proto, že by nějak
chtěl sám sebou býti spasen.“

A co ten květ? Tanec je květ pohybu. Píseň – květ řeči. Láska – květ citu. A život – květ chladné geometrie vesmíru. Na vrcholcích stonků všeho vzpínání – je květ...

K tématu psaní poezie se Mikulášek vrací ve svých krátkých esejích a úvahách. Vybíráme dvě...

Poezie a technika

Občas je slyšet, že poezie je skoro anachronismus v dnešní době techniky, automatizace, kybernetiky, nervózy a shonu, a že dnešek lze postihnout, abych se vyjádřil názorně, spíš v rachotu výbušných motorů než ve verši. Zajisté je to hluboký omyl a rád bych se na věc podíval z několika stránek. Raduji se, a jistě nejsem sám, z veliké rychlosti a opájím se jako každý moderní člověk pocitem jisté suverenity při překonávání vzdáleností. Věřím, že lidé budou jednou létat na Venuši a na Mars. Vyřeší se tím však problémy člověka a lidského žití? Trysková letadla ani rakety nás neuchrání, abychom se v jiném smyslu nepohybovali jako potápěč v olověných botách. Rozvoj techniky se řady nejlidštějších sfér vůbec nedotkne. A tady právě nastává úkol pro básníka: překonávat skoro mezihvězdné vzdálenosti k člověku, který sedí metr ode mne.

Kdo by se neusmíval nad zázrakem automatu, který chrlí ze sebe barevné čepelky. Vytáčím s oblibou šestnáctku, abych se dověděl, kolik je hodin. Ženy jistě zbožní umělý vítr fén, který jim vysouší i rozdýchává vlas. Chci říci, že každý užitečný vynález nese v sobě samozřejmě prvky poezie, jako je nese v sobě objev vůbec. Divíme se a jsme okouzleni, proto však nevydědíme Homéra, Shakespeara ani Máchu. Ostatně každý ví, že i stroje se tvarují, plastikují, ba přímo vystrájejí, a to nejen z hlediska účelnosti. Jako by měly trochu komplex nedostatečnosti a chtěly jej překlenout líbivějším vzhledem a zároveň pochromovat sebevědomí i krasocit uživatelů.

Nikoli, technika nepohltí poezii, a ani to nechce. Kdo letí tisícikilometrovou rychlostí za oceán, neopouští ještě vlast a tím méně na ni zapomíná. Spíš se k ní vrací s prudší láskou, úměrnou oblouku, který cestou opsal. Vždyť podle oněch chybných předpokladů bychom měli s despektem míjet na motocyklu maratónce, hrdiny lidské síly a vůle, ale my to vůbec neděláme. Dál je obdivujeme, stejně jako zpěvákův živý hlas po vynalezení gramofonu, dál se skláníme před přesným výkonem lidského těla, dál nás vzněcuje obyčejný milenčin vzdech, velmi, velmi pomalé zastínění pohledu, dál sedíme nehnutě ve vzpomínce na něco neodvolatelně prchnuvšího s pocitem krásné lítosti i velkého hoře, tak velkého, že nás modeluje zevnitř do nové, lidštější podoby.

A konečně, neobjevuji nic nového, řeknu-li, že i v básni samé je mnoho z techniky, že verš má svou akceleraci, sloka dynamiku a skladba klenbu, kterou vykroužila raketa skvělé myšlenky. V básni je i mnoho matematiky, třebas ukryté jako chuť ve víně. A je-li to vskutku dobrá báseň, má i mnoho fyzičnosti, názorné hmatatelnosti, takže čtenář má dojem, že do něho vstupuje, zabírá v něm prázdná místa, obíhá v jeho krvi a vůbec se ho zmocňuje, že se jí poddává s pocity doslova fyzickými. Odtud ono pověstné zamrazení nebo zalyknutí někde mezi hrdlem a hrudí, neomylný důkaz, že jste byli zasaženi pravou poezií.

Technika tedy není nepřítel ani náhražka poezie. Je to nový příliv do skutečnosti našeho života a ten ji pojme do sebe, jako pojal do sebe zřícení dynastií, mory, převraty, nauky i bludy, aby vyvrhl, co se mu nehodí a ponechal si to, co mu prospívá a co potřebuje k svému růstu.


O básnickém poslání i řemesle

Každá báseň jinak působí na různé čtenáře a odlišně odeznívá v jejich nitru podle toho, jak jsou duševně ustrojeni, jakými životními zkušenostmi prošli a jak jsou vnímaví esteticky. A záleží nepochybně na autorově umění, na myšlenkové a smyslové síle, jakou své dílo nadal, aby se jeho záměr neminul s cílem. Setkají-li se tyto předpoklady z obou stran v žádoucí míře, nastává mezi čtenářem a autorem ono vzácné souznění, které sleduje poctivé usilování básnické. Třeba podotknout, že cestu k tomuto ideálu znesnadňuje látka a způsob jejího zpracování, a znesnadňuje ji tím více, čím náročnějšího úkolu se básník podjal tematicky i tvárně.

Spor pak zůstává o to, co „chtěl básník říci“, jestli svého čtenáře a případně i sebe „vykoupil“, nebo aspoň „vyléčil“. Setkáváme se s takovými náhražkovými definicemi o funkci umění. Ale umění přece není záležitost spasitelská (i když je básník dost často křižován), ani medicinální či hygienická. To bychom mohli rovnou zřídit ústav národního samaritánství či sanitérství pro trpící duše s nemocenským pojištěním a s básníky v bílých pláštích.

Básník dnes není velekněz, nýbrž občan, který zve ve své básni ostatní občany k společnému zápasu, neboť sám zápasí a nechce snad ostatní obci ve verších ukazovat jen svaly. Považuje-li život za věčné drama, považuje za drama a za dramatický zápas i samo básnění, a zápasiště hledá v konfliktnosti života, nikoli na kazatelnách a obvazištích. V neustálém sváru čestného a rovného postoje k světu (a dnes k ohroženému světu), jak se mu jeví a jaký by jej chtěl mít, prochází básník bolestmi a radostmi, zoufalstvím i nadějemi, nalézá život v jeho střetání s protichůdnými a nepřátelskými silami, uprostřed něhož stojí jako v palbě elektrických výbojů. Spáleniny jsou jeho kořist.

Je tu však i jiné pole válečné, pole stále nás obklopující lidské, každodenní přítomnosti, na kterém třeba probojovat přirozenou touhu člověka po plnějším pocitu života a po nalezení jeho smyslu. Úloha básníka ve společnosti je tedy nepřetržitá, souvislá a on se pokouší vyzbrojovat se k ní novými, účinnějšími zbraněmi, aby mohl útočit na nedobytá území ze všech stran. Není nebezpečné, nýbrž nutné užít černé tužky na vyznačení stezek v nezmapované části pouště Gobi. Není škodlivé, ale povinné, otřást člověkem, který může být snadno doveden životními okolnostmi k mechanickému pozřívání vyměřených dní, ne-li k neúčastné lhostejnosti a netečnosti mimo oblast nejužších, osobních zájmů.

Není ovšem snadné dostat člověka na svou stranu, vtáhnout ho do „děje“ své básně, aby v ní vystupoval jako aktér a necítil se jen jako pozorovatel, více méně zasvěcený a odborný. Proto báseň musí nést v sobě napětí, jako by se stále mělo něco stát, verš se má chvět jako nerv a čtenář musí být přesvědčen, že o něco závažného jde. Nárazy života přinucují člověka, že je stále vůči nim otužilejší. A je až nedotčený kdysi objevnými básnickými obrazy, které se staly běžnou jazykovou rekvizitou, součástí všední mluvy a frází nebo anonymním úslovím. Je to příspěvek poezie k obrazivějšímu dorozumívání, k obohacení obyčejné hovorové řeči a zároveň smrt, konec konců krásná smrt původní básně, jež se rozpustila v živých ústech potomstva. Jaký paradox! Básník sní, aby byl citován na každém rohu ulice, a netuší, že je to za cenu omšení, neboť ne všichni jsou Shakespeary, aby se jejich slova věky jen pyramidizovala.

Ale jaký další paradox, což uvádím jen jako příklad nekonečných možností poezie, že i frázemi lze působit, jestli se jich dobře použije. Jsou takové věty: I na smrt si zvykneš, nebo: takový už je život. Zajisté jsou to fráze, a jaké! Dostane-li je však básník do opozice, vytvoří z nich ironická drama s náležitou funkcí v kontextu. Záleží tedy na tom, postavit slova a verše do takové souvislosti, do takového sousedství a hádavého příbuzenství, že se samy poperou a že je čtenáři okamžitě zjevno, že tu není něco v pořádku, že se na něho útočí, na jeho rozum i srdce. Byl nalezen nový, nečekaný úhel v pohledu na skutečnost.

Nezvyklost metody básnické naráží zpočátku vždycky na nepochopení, ba i odpor. Jsme v podstatě konvenční, držíme se rádi zobecněných, bezpečných pravd a neradi se dáváme vyrušovat. Platí to i při přijímání básní. Neplatí to však pro básníka i za přechodnou cenu, že mu budou mávat před očima rudou muletou nesrozumitelnosti.

U boha! Do smrti neporozumím rotačce, noviny však budou vycházet.
Pro to, co chce básník vyslovit, nelze vždycky najít cestu nejschůdnější a čtenáři by ani lanovka nepomohla, protože by pak nezažil ono krásné dobrodružství výstupu až k nitru člověka, kde místo slepého magmatu odlévá bronz jeho neklidnou sochu.


Myšlenky z knih

Dospělí se domnívají, že stačí, když užijí při psaní dětem dětskou řeč. Není většího omylu. Celá obrazotvornost autora musí být obrazotvorností dítěte!
Hugh Walpole (1884-1941)