mikulasek biografie sbirka

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře. Oldřich Mikulášek (1910 – 1985) byl pan Básník, kterého osud spojil s Brnem, jižní Moravou a vínem.

Velké básníkovo jubileum bylo připomenuto reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška". Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení" o více než padesátiletém vývoji tohoto autora.

Ctižádostí antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost.

Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává: „Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty - v dané chvíli - největší: permanentně ‚antologizuje‘ dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci.
Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů - ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen."

Ztracený v poezii, Výbor z básnického díla | Oldřich Mikulášek | vydal Host, 2010

S básní sám
Odněkud slétne sova
Valná schůze ticha
na větvi.

Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

STARÉ STŘÍBRO

Ještě foukáme do hasnoucích citů.
Kouří se však z nich jenom trochu
jako ze spálenišť.
A saze rozmazaná slzou
je drahá k ústům,
už jen mlčícím.

A je lhostejno,
jestli se zaleskne šedý vlas
na tmavé kdysi skráni,
anebo hřeben stříbrný
zachází trýzní
laskat se s tvou hlavou
a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.

Jezy se češou nazad
a proti proudu slepnou
rybím steskem.

Prší tak, že v uších prší.
Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen -
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

Prší tak, že koni mému
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Starým vinohradníkům
Tož pojďte, chlapci, upijem ten žal,
že dívky se už po nás neohlédnou,
že hlavy nám už jako psí srst šednou
a na pec teploučkou, kde hřejem kosti svoje,
jen kocour za námi by ještě dolézal.
Tož pojďte, chlapci! a napijem se vstoje! –
Křivý je vinný kmen – ale jak vyrušen by stál
šik vojáků – tak stojí – i ten náš vinohrádek.
A vlastně proč bychom upíjeli svůj žal?
I vinohrad je stár; však rodí víno mladé!

Vinohrad u moře
Moře jako mléko. –
Nevím, kdo je pije.
Moře jako pruhované zvíře. –
Nevím, koho žere.
Moře – opál,
z něhož se dá hádat,
jak je dlouho leklá velká, leklá ryba
s břichem jako moře,
moře vyvržené
ze žraločích žaber,
pusté moře, moře zelené
jak tvůj zrazený zrak,
s krůpějí slanou ještě na řasách,
stínících příliš jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde moře končí nebo začíná
neviditelným křídlem racka.
Vinohrad nad pláží
má pouze šíři listu
révového keře.
A má i prsty v tom,
že teď držím číšku proti slunci
a piju na věci tak malé,
jako je zrnko písku,
tvá šlépěj v písku z těch zrn
a voda tonoucí zas v šlépěji
ze zrn toho písku,
který je pamětí tvé chůze
i přesýpá tvůj krok,
tak drobný jako věci, na něž právě piju
tváří v tvář moři
– a každý doušek mne vrhá
na břeh ještě menší básně
po písku sypké,
a ta je pro mne jen,
nic víc,
nic méně,
ať naslouchá ji sotva
jedním uchem škeble.
Hrozen byl uzavřený vždycky.
I jeho bobulka.
A zrnko v ní si myslí své
a je v tom celé moře:
moře nářku, jež se samo zpíjí
a bije sebou o zem,
osud v sudu,
tom tympánu bohů,
když se nahnul život přespříliš,
moře temné, když se bleskem svezl
z očí na nůž, z nože do hrudi –
a jak se potom srdce probudí,
srdce koral, barvy korálové? –
moře ticha, dechem vyvanutý pohár,
jenž se tříští v křišťálovém sále,
a pak už jen moře sinavé
v opuštěné slze na poslední z řas,
stínící to místo, jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde láska končí, nebo začíná
neslyšitelným křikem racka.

 

 

Podobné články

Poezie klasická – nové knihy

Sonety temné lásky - Federico García Lorca

V české premiéře vychází intimní dílo z pozůstalosti největšího španělského básníka uplynulého století, jež rodina ...

Ať polaská, či trnem zraní. Mimořádná poezie Ladislava Stehlíka

Panu Stehlíkovi by bylo v roce 2018 110 let. Je znám především svou ikonickou Zemí zamyšlenou, půvabnými obrázky z cest, ale ...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Sergej Jesenin, rozbité zrcadlo duše talentovaného básníka

Jesenin, talentovaný básník, který je dodnes symbolem tragiromantického vzepjetí ducha a proto jeho křehká a bohémská poezie ...

Karel Kryl. Rýmované komentáře nejen o politických podrazech

Na konci osmdesátých let a na začátku let devadesátých, tedy na přelomu dvou historických epoch, běžel čas veřejného živo...

Inspirující myšlenky...

Politická karikatura se samozřejmě objevuje i po roce 1989: tentokráte už nejen jako kritika předchozího, ale také jako reflexe stávajícího. Humoristický časopis Dikobraz se po dobu své existence přizpůsoboval dobovému ovzduší. Byl založen v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a v období po roce 1948 jej zcela ovládla komunistická strana. Levicové zaměření časopisu bylo však citelné již v počátcích. V období po srpnu 1968 můžeme vnímat nesouhlas redakce s okupací Československa, avšak v následujícím období, během normalizace, má časopis blízko k většinovému proudu a ke kritice kapitalistického nepřítele. Po událostech v listopadu 1989 zaplavuje vlna optimismu také redakci Dikobrazu, jehož poslední číslo vyšlo bohužel již 14. března 1990.