orten jiri knihy
Mimořádný talent Jiří Orten (30.8. 1919 – 1.9. 1941), by mohl oslavil 100 let, kdyby nebyl na své narozeniny 30.srpna 1941, sražen na chodníku v Praze okupační německou sanitkou. Vinící nebyli nikdy potrestání, protože Orten byl pro ně jen ŽID.

1.září 1941 Jiří Orten umírá ve svých 22 letech.
Přesto básník a citlivý pozorovatel nám zanechal jedinečné dílo.
Tři knihy deníků – Modrá, Žíhaná a Červená a sbírky Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice.


Nenapsaná

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, -
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu!

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem sténá.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.


Pod každým slovem

Pod každým slovem které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme


Jaro

Oprašuji se. Krajina se třpytí.
Paměti, moje služko milá,
zapomeň rychle. Děkuji ti,
že jsi mne opustila.

Jen vlasy dětí pohladím.
Otevřu oči do života.
Ach špatné sny! Ach starý dým!
Falešná, hluchá nota!

Teď slyším jinou v nitru země.
Odevšad pluje sladké tání.
Je ve vás, matky, a je ve mně.
Veliké, čisté odplouvání.


První báseň

Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá,
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho,
a dýchej z plných plic.

Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle, než smím žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád,
když šero padá na pažit.

Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím, do kamení,
abys už mohla číst.

Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má zem, můj kraj.

Kde končí svět. Kde začíná se.
Kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatímco smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase


Sedmá elegie


Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Malá příroda

Když ťapká příroda
a hryže spravedlivě
lučky i dlažbu hodin tvých,
když zoubky nahlodá
kouř stoupající křivě
z komínů hrozivých,

když poznáš nakonec,
že také byla malá,
že také noci bála se
tak jako i ticha věc,
která se odvázala,
prchla a nechá se —

pak zničíš pasti své,
jež straší v dvorku temna
bázlivou šedou myš
a z krásy jedové,
co volná je a jemná,
potichu osamíš.


Touha


Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane.

Šíří se a pak se úží,
podobá se mrtvé růži,

otrhané, bez plátků,
v sešlém, zimním kabátku.

Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe
na růžové oko, slepé,

ale přece vidoucí.
Ty se bojíš zatlouci?

Pomalu se pootevře,
pomalu tě v sobě sevře

a ty budeš kolébán
jako roztančený džbán,

z něhož voda často šplíchne
do studny, jež neutichne

a dál v hloubi šumí s ní
jako slova na písni.

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane,

než se musí proměnit
v ouško, jímž se souká nit.

Sonet

Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici.
Ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil!
Ach, býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nasněžil!

Máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast,
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka.

Odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti,
umí tě do ticha a do toužení zaklít.

Máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jež nesmí umříti,
neb věří ve věrnost a v objetí a v krásu.


Chvěje se mi ruka

Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné

Opravdu chtěl bys někdy plakat

Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je

k čemu je déšť co ti to říká

Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše

že čas je skoncovat


Bílý obraz


Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.


Noc a den

Do únavy jsem svážel seno,
které už bylo usušeno,
po cestách tolika.
Jsem jenom vraník, ale cítím,
že neusnu, když nezachytím
vítr, jenž naříká.

Hodím se do tmy, říkali to,
a je mi toho někdy líto,
brní mě kopyta.
Upiju z noci ještě doušek
a proměním se na bělouše.
Podívej! Nesvítá?


Pohádka

Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! - Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.


Exodus dramatu

Hra nekončí, hra započíná.
Ta ruka, která duše stíná,
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, Exodus.
Jsem synem konce. Z jeho klína
narozen jak prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znova křídla svá,
pro mne, ach, pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina,
jež tím, že trvá, netrvá.
Hra nekončí, hra započíná.
U vrátek všeho odcházení,
u vrátek všeho návratu,
u vrátek smrti obnažené
a vysvlečené ze šatů,
u vrátek lásky, když už není,
u lásky, která zapomene,
u vrátek světla zhasnutého,
u vrátek zimy roztáté,
u vrátek všeho, všeho, všeho,
co zabloudilo v močále,
u vrátek bolesti, jež vchází
a kterou věčně doprovází
bezmocnost svatá, ticho tich,
u vrátek strašně zavátých,
u vrátek něhy, u těch vrátek,
která se právě zavřela,
u dveří nevýslovných matek,
kde čas polidštil anděla,
aby se mohl zalít krví
a dáti život dítěti,
u dveří všech, co nepromluví,
a přece, přece odvětí,
u dveří básně, u veřejí,
jež, rozevřeny nejšíře,
hledají radost vždy tam, kde ji
nesmějí nalézt, ve víře,
u brány králů žebrajících,
u rodné brány zbloudilých,
u brány těch, kdož v hudebnících
uvěří v očištění zlých,
ach, u bran všech a u všech dveří,
za nimiž bzučí úly hrůz,
stojím vždy já, já, Exodus.
A odcházím a navracím se
a žaluji a odpouštím.
Jsem ve vás, ve věcech, jež mstím.
Hra nekončí, hra započíná
tak jako každá marná hra.
Ta ruka, která duše stíná,
již usychá, již umírá.
A ústa, co se otevřela,
aby jí dala zemříti,
ta ústa, ústa zkrvavělá, -
slyšeli jste je mluviti?
Blahoslaveni tiší, praví.
Blahoslaveni trpící.
Blahoslaveni usměvaví
na podpálené hranici.
Blahoslaveni nesmíření.
Blahoslaveni ti, co čtou
písmena knihy, která není,
blahoslaveni samotou,
blahoslaveni nenávistí,
blahoslaveni bolestí,
blahoslaveni tím, co sviští
ve vichřici, co šelestí
v bubíncích hudby, v písních ticha,
ve smrti, v ženách, v exodu,
co nekončí, co neusychá
a z čeho vracím se a jdu
s pozdravy pro nového Jóba,
jdu jako posel země Uz,
jdu dnem, jenž dni se nepodobá,
jdu k němu já, já, Exodus.


Pod každým slovem

Pod každým slovem které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

Řecká báseň

Kéž jsem lehounkým vánkem, a ona — na břehu bloudíc — kéž si pak obnaží hruď, aby mě cítila vát!
Neznámý řecký autor.

Jdou dívky s plnými džbány.
Ramena jejich jsou hladká
a ňadra k větrným ústům
jako by sklonit se chtěla.
Tíži je kolébání
sladkých a závratných boků
a nadnáší je čistá
nehmatatelná touha.
Řekl bys, že jsou snad mrtvé,
tak bez dechu, bez dechu hloubky
hruď jejich rozvlnila se.
Jen jakási únava stoupá
z očí, jež nedívají se
v omamujícím světle.

Jdou dívky s plnými džbány.
Kolem je písek a moře,
které jak kočička přede
z vlny, jež vlní se blíž,
jako by chtělo je pozvat
k malému odpočinku.
A písek, nejlehčí zrnka,
lehčí, než sněhové vločky,
lehčí, než nocenky slz,
jako by vršil se pro ně
a překrásnou mohylu chystal.
Řekl bys, kámen že studem
přestal nadobro studit,
když polštářky pat se jej dotkly.

Jdou dívky s plnými džbány.
Korále ostrovů mlčí.
Rozbité krajky břehů
tisknou se na němou zem.
Tu náhle zvedá se vítr.
Se skály do nížin letí.
Převrací džbány a ústa,
která by chtěla z nich pít,
zalyká nádherným smutkem
z marného dna a hloubky,
z dna, jež se povrchem stalo,
z hloubky, jež naplnila se.
A dívky, velké a nahé,
nadarmo uprchnout chtějí.

Popleněny jsou klíny,
protkl je nesmírný úžas
vztyčených, tvrdých lesů,
skály se na cestu daly
a moře stalo se ložem,
řekl bys, džbán že byl mořem,
džbán, který nejvíce žíznil.
Je ticho, krajina žije.
Hořký byl milostný zápas.
A plná ústa ňader
odlétá veliká změna,
jež dala prohlédnout matkám,
a odnáší daleko s sebou
zklamaný, procitlý sen.

 
Lítost

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)

A je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
úzkost jež započíná
už dávno předtím v srdcích mladých matek)

Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme

 
Malá elegie

Přátelé odešli. Má milá v dálce spí.
A venku velká tma je.
Slova si povídám. Jsou bílá od lampy
a napolo již usínaje
na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka.
Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,
má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,
ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,
ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce.
Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,
Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal?
Ach vím, já chtěl jsem říci
za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal,
a za všechny své drahé spící,
že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí,
neumím býti sám jen s lampou, která svítí,
že sil jsem proso na souvrati
a nebudu již žíti.


O čem ví tesknota

V přestávce mezi životem a tamtím
kocourek s kamenenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tamto nepřichází tamto má vzdycky čas
Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když už noc minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat

 
Vlastnictví

Co máš? Máš radost, když se šeří
a poznáváš, že skončil den,
když ničí ruka neudeří
tě do tváře, z tvých koníren
když hříbě spánku neodcválá
za bdělým děsem na jatky,
když ani záškrt, ani spála
neplení šik tvé posádky,
když dokončil jsi jenom skromně
z života jeden pustý díl,
když došels k noci nevidomě,
nepomohl a nezradil?
Máš radost, pravíš? Na pohodlí
by toho bylo právě dost.
Ukaž mi, co se v tobě modlí!
Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost?
Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě.
Na hrdle tvém je obojek,
chybí však šňůra. Toneš v blátě.
A to jsi ty. To je tvůj věk.
Tvůj mladý věk! To zlaté tele,
k němuž se žádný nemodlí.
Byls hádanka. Leš luštitelé
ji velmi snadno uhodli.

 
U tebe teplo je...

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků, by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.

 
Skonávají se slova Jobova

Job / 31-41

Za bolest rukou, které nedosáhly
na pohlazení, víru dej,
tvůj úprk v noc je příliš náhlý,
pomalu, zvolna odcházej,

za bolest duše, kterou vyplenila
odešlá láska, nech mne spát
a spal a spal má malá díla
a nedopřej jim přetrvat,

za bolest hrdla zpívaného
o bolest výše, zemřít nech
a skonávati v písni jeho,
jež hoří slavně v plamenech!

 
Ohnice

Vedeš mne po lukách, ten šíp mne neporaní,
vylétne do výše, do předalekých výšek,
kde plují obláčky, oblé a plné strání
odkvetlých pampelišek.

Jsou Boží! Všeho jsou, jsou jako země ničí,
kde holá bída vlá z ubohých strnisek.
čekají na vítr, na jeho dech, jenž fičí
a sémě rozfouká jinam než na písek.

Vedeš mne po lukách vypjatých doširoka,
jsou jako cikánka z hlíny a ze zlata,
jsou jako zajíček, jsou pestrá jako brokát,
jak symfonie trav, hudba, ta devátá...

Jsou tvé? Ach ano, tvé, ty mi je přece dáváš,
ty, jíž jsem putoval ze všeho nejvíce.
Hořím! Jsem v plameni! Uhas mne, rány zavaž!
Za klásky zbytečná vadnoucí ohnice.

 
Báseň naděje

A táhnou tudy vrány, táhnou hejna zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsem sladce zábli,
když sklenice všechny už byly dopity!

Ó kalvárie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvárie má, kalvárie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatímco vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

 
Báseň nové slávy

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Na zem si lehněte, ó lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.

Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.

Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.

Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš z duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.


Inspirující myšlenky...

Ve vzdělaných domácnostech rodiče dohlížejí na sledování televize a omezují ho; starají se o to, aby jejich potomstvo uspokojovalo potřeby své fantazie nejprve z knih. Teprve poté, co čtení přestane být námahou a stane se výlučně potěšením, lze povolit obrazovku. Pokud to člověk nedodrží, zůstane čtení po celý život něčím obtížným. Kdo takto vyroste, později už čte jedině to, co nezbytně musí, a to ještě nerad.
Dieter Schwanitz (1940-2004) / Vzdělanost jako živý dialog s minulostí