biebl konstantin portert s knihou

Nedovedu si ho představit jako devadesátiletého básníka. I když jako jediný z velké pětky sahal svým zrodem ještě do 19. století a byl jen o tři roky mladší než má maminka, zůstal až do svých 53 let benjamínkem, chlapcem s vlasy na stranu, básníkem rimbaudovského mládí, škádlivým milencem, hravým a usměvavým andílkem poezie. Takový je zapsán v mých očích, kdy jsem ho poprvé poznal na kterési pouti po básnických vinárnách na počátku třicátých let.

Ze středoškolských studií jsem znal jeho jméno z naší poetiky, v níž bylo ocitováno několik veršů ze Zlatých řetězů jako příklad dadaisticky hravé zvukomalebné lyriky. Přihláška k surrealistické Nezvalové skupině ho pro nás jednoznačně přiřadila k typu básnění, který nám mladým byl cizí, protože se nám zdálo, že opomíjí existencionální otázky života v předvečer světové válečné katastrofy.

Po břehu dvě vrby ve stínu
jdou v závoji ze mlýna
na vodě zelené v oblacích leknínů
rybář sítě rozpíná

Rozpíná rybář sítě v rybníce
z kovových hlubin stoupá zář
ve zvonícím čeřenu v záři měsíce
vylovil svou vlastní tvář

Může znít proto paradoxně, když řeknu, že jsme se brzy na počátku okupace sešli v bytě Bohuslava Brouka, syna velkého pražského obchodníka, který se nestal obchodním nástupcem, ale v surrealismu a psychoanalýze nacházel náměty pro své vědecké a sociologické studie. Byl přítelem Nezvala, Teiga, Toyen, Štýrského, Biebla. Shromáždila se tam naše generace s K. Bednářem, J. Ortenem, B. Březovským a dalšími. Uspořádali jsme literární večer ve velkém pokoji, kde kolem dokola visely řadami nad sebou nádherné obrazy moderních českých malířů. Byl tu s námi mladými tenkrát i na pohled stejně mladý Kosťa Biebl, který byl Broukovým švagrem. Vzali si dvě dcery lounského továrníka, s nimiž se dodnes přátelím, zatímco Brouk žil po roce 1948 v Londýně, kde zemřel.

S Bieblem jsem se za války setkával ve vinárně U Supů, která byla dlouho místem schůzek spisovatelů všech generací od Olbrachta a Neffa až po nás nejmladší.

Jednou jsme s Kosťou bloumali smutnými pražskými ulicemi. Na Karlově náměstí jsme zašli do plátěného stanu. Byl napěchován davy diváků, kteří se smáli, když lidé padali na běžícím páse nebo když na jeho konci spodní gejzír vzduchu zdvíhal dívkám sukně nad hlavu. Biebl se bavil. Plátěný stan s manéží, kterou od mládí zbožňoval, mu na chvíli přikouzlil ovzduší cirkusu. Nemohl jsem ho dostat ven.

Byl něžný a neobyčejně cudný. Měl přebujelou fantazii. Často mi vyprávěl o svých viděních na půdě starého domu v rodném Slavětíně.
Rozmlouval s mrtvými a hovořil o zjeveních, která ho pronásledují. Vysvětloval jsem si to jeho obrazností, která se tak zdrženlivě převtělovala v jeho básničky. V roce 1939 mu vyšla sbírka Zrcadla noci. Vydal ji, nemýlím-li se, bibliofil F. ]. Müller, který záhy nato publikoval i mou bibliofilii. Biebl v době národního ohrožení nenapsal básně takového občanského a osudového patosu jako Holan, Halas, Hora nebo Seifert. Proto se zdálo, jako by jeho verše nebyly účastný ve vzedmuté vlně české vlastenecké lyriky, která všechny své "formální experimenty podřídila diktátu básníka občana, jenž proklíná zradu, otřesen pohledem na zmrzačenou vlast.

Biebl jako by to odzrcadloval nepřímo. Měl dva rozhodující prožitky: účast v první světové válce a orientální exotiku cesty na Jávu a Cejlon. Jeho poetika oscilovala mezi dětským viděním světa, jak je rozvíjel jeho přítel J. Wolker:

„Až umřem, staneme se květinami
ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami"

a mezi poetizací všedního života prosvětlovaného reflektory fantazie a zachyceného brilantně využívanou apollinairovskou asociační technikou. Vlastně to, fantazie a asociační vidění a pak oddanost V. Nezvalovi, rozhodlo o jeho cestě k poetismu a surrealismu. Ortodoxním surrealistou nikdy nebyl. Zůstal český a úzce spojený s komunistickou stranou až do své smrti. Když jsem ho v roce 1949 požádal o básničku do sborníku Práce zpívá, který měl manifestovat poúnorový postoj českých básníků, poslal mí dopis a verše Píseň práce a míru. Pokoušel se v nich oslovovat dobu. Propukla v něm v následujících měsících velká tvůrčí aktivita, u něj, který vydával knížku jednou za deset let, nebývalá. Psal denně. Psal i v Karlových Varech, kde si léčil pankreas. Věřil, že našel básnický jazyk konkrétního pojmenování zápasů doby. Vrací se k dlouhým veršům, píše občanské a politické básně. Jeho Korejská balada padla do ovzduší doby. Přeložil ji na mé doporučení v hotelu Alcron i největší polský revoluční básník W. Broniewski.

Biebl se vmísil do dobových zápasů o charakter poezie.
Těšilo ho, že ho Štoll ve svém referátě o poezii v roce 1949 ze stínu vyzdvihl. Dalo by se říci, že se rozepsal, že tvořil svěží improvizace a polemické verše proti mladým sektářům z kulturního kádru svazu mládeže, proti kryštůfkům, kteří chtěli industrializovat poezii a vyhnat z ní obraznost a člověčinu.
V té době mě několikrát pozval do svého bytu na Výtoni. Měl potřebu číst své básničky přátelům a slyšet od nich slova souhlasu. Žil v jakémsi permanentním básnickém vytržení. Jeho manifesty mají svou dobovou platnost. Jeden z nich je anonymně určen Josefu Kainarovi. Má název Zůstali v řadě. M. Blahynka před časem tuto dobovou polemiku dešifroval. Připomenu jen její smysl, jak se jeví pamětníkovi.

Kainarova Veliká láska, sbírka vyšlá v roce 1950, byla po Únoru nejvýznamnější básnickou skladbou, která chtěla zúčtovat s usedlinami starého myšlení v době, společnosti a v každém z nás.
Lze ji srovnat s poválečnou Hrubínovou Jobovou nocí. Kainar byl v dobách liberalizace mnohokrát za ni kaceřován, dokonce ho nutili, aby se jí zřekl. Nelze popřít, že jeho poezie aplikující s mistrovstvím poetiku Majakovského na český verš má značný umělecký náboj. V nesmiřitelném účtování se do jeho zorného úhlu dostala i generace Devětsilu, která se Kainarovi stejně jako všem mladým z válečného pokolení jevila trochu jako kavárenské koketování s revolucí. Kainar báseň pojmenoval Zůstali vzadu.
Verše, které objasňují zašifrovaný smysl polemického střetnutí, to je básnickou skupinu Devětsil, u Kainara znějí: „devět hlasů, devět chocholů" o nich tvrdě prohlašuje: „A já je kdysi znal, i tu bandu celou."

Byl to pamflet. Bylo to i zklamání z Nezvalova Velkého orloje, který sice sektářská mladá kritika nespravedlivě odsoudila, ale který vyvolal bez Nezvalova vědomí první politickou aféru s básníky — členy strany, když se Nezvalovy verše začaly parodovat. Ale to je kapitola jiná. Biebl tasil meč.

Chytil se Kainarova slova "banda" a začal svou šestidílnou básnickou odpověď verši:

Ach Caballeros de la banda
vy jste mě znali já vás všechny znal.

Celým svým přesvědčením prohlašuje, že ti Caballeros de la banda "nikdy nezradili meč ani lyru". A báseň uzavřel patetickým vyznáním:

"Kdyby bylo zapotřebí
na hranicích ohrožené vlasti
s vámi bych v řadě stál
třímaje jak vy v ruce že železa
stejný samopal
Kdyby se však kroky moje mladé
v boji stále vpřed a s vámi v řadě
jednoho dne za vámi zpozdily
pak rány mého samopalu
slyšeli byste po boji na oslavu
vítězství i z mé mohyly."

To nebyla formální proklamace. Biebl to myslel krutě upřímně.

Událostí byla jeho po jedenácti letech vydaná sbírka Bez obav.
Obsahuje verše z let 1940—1950. Poslední tři oddíly shrnují jeho tvorbu z padesátých let. Kniha jako jediné dílo byla in memoriam poctěna státní cenou. Měla mimořádný ohlas. A proto tím víc ohromilo to, co následovalo.
Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům.

Bieblova sebevražda otřásla spisovatelskou obcí.
Vyrojily se nejrůznější dohady a pověsti, že byl prý jako Majakovskij uštván politickou reakcí a mladými sektáři. Protože jsem byl pár hodin po smrti v jeho bytě a poznal atmosféru, která se v bezprostřední blízkosti nedá předstírat ani zkreslit, považoval jsem tato obvinění za absurdní. Vstupovali jsme ale do období tvrdých zápasů, kdy se vykonstruovaná obvinění proti druhému centru R. Slánského ve straně přenesla i na půdu Svazu spisovatelů. V nich se i tyto hypotézy mnohonásobně zveličily. Znovu se dostala na pořad báseň Josefa Kainara Zůstali vzadu.

V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme mimo jiné indicie, které k tomuto spojení míří:

„Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost.
Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal.
Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros,
ale banda."

Na druhém sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1956, tedy o čtyři roky později, musela se zákonitě dostat na pořad i otázka motivace Bieblova odchodu.
Mezi obžalovanými byl uveden i Michal Sedloň. Byl to křehký básník ze Skálovy generace, který se po obvinění zhroutil. Tato věc také přispěla k bouřlivé atmosféře druhého sjezdu.

Po sjezdu konečně dostaly slovo dokumenty, které rozptýlily i tuto verzi o šikanování Biebla v době stranické prověrky na Barrandově, kde byl Biebl zaměstnán. To už jsem řídil Literární noviny. V několika pokračováních jsme otiskli celou dokumentaci a dopisy vedoucího stranické skupiny, který dlouho marně sháněl básníka, aby s ním projednal prověrkové formality. Tím u Biebla vznikl dojem, že je zpochybňována jeho příslušnost ke straně.

Byl jsem přesvědčen, že u Biebla rozhodla nemoc a jeho křehký habituš, sklon k přeludnosti, jak jsem jej poznal za války i po ní. Konečně i genetická predestinace. Stejně odešel za války i jeho otec. I když Nezval ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy:

„Vím, ze žádná noční můra
ti nehodila rozbušku.
Za oprátku pro MacArthura
si vybrali tě na mušku"...

Pravdě blíž je jeho vzpomínka, z níž obšírně cituji:

"Krátce před Dušičkami volal mě Kosťa, že se mnou musí mluvit. Ihned jsem se vypravil k jeho bytu, poslal šoféra něco vyřídit a procházel se s Kosťou po smíchovské straně nábřeží. Z toho, co mi Biebl vypravoval tichým horečným hlasem, mohlo mně být leccos nápadné, ale nebylo mi naneštěstí nápadné nic. Biebl vypravoval o muži v dělnické blůze, který skládá židle v nějaké malé hospůdce a spílá na poměry, které přirovnává ke koloniálním poměrům".

Biebl v něm vidí agenta provokatéra, který ví, že byl Kosťa v koloniích, a proto mluví o koloniálním útlaku.

Biebla děsí série takových zážitků, které bych u každého jiného člověka pokládal za projevy stihomamu, ale jež mi zní z Bieblových úst jako nějaká bretonská politická Nadja.
Kosťa také tvrdí, že všichni příslušníci mé domácnosti Jsou sledováni a oběd, který jí se mnou, žvýká na prázdno, jel jsem s ním do přírody a procházeli jsme se dlouho na kopci nad Oněticemi. Jsem s Bieblem takřka do půlnoci a přičítám jeho rozrušení za důsledek jeho složitých osobních poměrů.

Nemohl jsem při příležitosti Bieblových 90. narozenin přejít tyto věci mlčením, protože třicet let se o nich nemluvilo ani nepsalo.
Bieblova poezie žije. My dneska budeme patrně klást akcenty jinam, než to bylo v 50 letech, kdy meziválečnou tvorbu Bieblovu zařazovali i jeho vyznavači mezi formalistické hříčky. Mladá generace hledá k Bieblovi cestu, tak jako ji našla k Nezvalovi. Nový výbor pro Klub přátel poezie sestavil Jaromír Pelc. A to je myslím pro renesanci tohoto spanilého milence poezie rozhodující.

JAN PILAŘ
Tvorba cca 1981


Myšlenky z knih

Vlády států nechtějí populaci schopnou kritického myšlení. Chtějí poslušné pracovníky, lidi dostatečně chytré na to, aby dokázali ovládat stroje, a zároveň dostatečně hloupé na to, aby pasivně akceptovali svou situaci.
Geogre Carlin