jesenin portret
Jesenin, talentovaný básník, který je dodnes symbolem tragiromantického vzepjetí ducha a proto jeho křehká a bohémská poezie oslovuje dál a dál  všechny zamilované i zrazené.

Kromě talentu byl Jesenin v očich žen krásný člověk, což mu bezesporu pomohlo k jejich náklonosti a  rychlé slávě.
Ale jako mnoho dalších lidí své doby se nedovedl vyrovnat s válkou, ruskou revolucí a vývojem společnosti, která v něm vzbuzovala velmi mnoho rozporů. Svoje společenské, ale i osobní problémy často řešil alkoholem, upadal do depresí a nakonec ve věku 30 let umírá za podivných okolností.

jesenin300.jpg

Kniha Sergej Jesenin: Rozbité zrcadlo / Разбитое зеркало
je unikátní výbor ze závěrečné etapy básnické tvorby světoznámého autora životního splínu (manžela známé tanečnice I. Duncan) přináší Jeseninovy vrcholné básnické skladby: kompletní proslulou sbírku Moskva kabackaja, plnou bohémských nálad, poetizace skandálů a chuligánství, dále svědectví básníkova posledního milostného vzepětí Perské motivy a minipoému (psanou měsíc před smrtí) Ten černej.

Mimořádnost tohoto výboru spočívá mj. i v tom, že např. známé Zábranovy překlady vznikaly před půl stoletím a ani zdaleka nereflektují hovorovost Jeseniových veršů, nasáklých obecnou ruštinou moskevských putyk, tak, jak by si zasloužila.
Zasvěcený doslov překladatele a básníka Václava Daňka odhaluje nové verze příčin i aktérů Jeseninova konce, v mnohém se podobajícím dosud neobjasněným okolnostem sebevraždy Jana Masaryka. Zrcadlové vydání, vycházející ve spolupráci s Ruským střediskem vědy a kultury v Praze, pak zájemcům umožní porovnat krásu Jeseninových veršů v ruském originálu s českým překladem.

Sergej Alexandrovič Jesenin
(21. září - 3. října 1895 Konstantinovo - 28. prosince 1925 Leningrad)
Za svůj krátký život toho stihl neuvěřitelně mnoho. Jeho životem defilovaly slavné a krásné herečky, kromě Duncanové a Tolsté byl ženat ještě s herečkou Zinajdou Rajchovou a přátelil se s A. L. Miklaševskou. Vydal přes dvě desítky knih, procestoval celou Evropu, Kavkaz, Spojené státy.
Jeho tvorba byla vždy doprovázena i výraznou autostylizací, nejprve ohromoval jako básník venkova v rubašce a v láptích, později jako městský elegán v cylindru. Jeho životní křivky připomínají osudy rockových hvězd v dobrém i v tom horším. Takové pozornosti se básníkovi v dnešní době nedostane, a kdo ví, zda ještě někdy v budoucnu.

Jesenin pravděpodobně spáchal sebevraždu oběšením, je možné, že byl sovětským režimem odstraněn.
Lékařská zpráva říká, že smrt nastala nikoli udušením, jak to u oběšenců bývá, ale přetržením krčních obratlů. Zmiňuje též modřinu pod okem. Na podlaze pokoje leningradského hotelu Angleter byla spousta nádobí a rozbitého skla, útržky rukopisů se stopami krve, shozený ubrus, stopy po zápase. Den předtím dal svému příteli (ale též agent GPU) Volfu Erlichovi lísteček, který si měl přečíst až později, bylo na něm napsáno krví:

Na shledanou, drahý, na shledanou,
zůstaneš mi v srdci navěky.
Rozejdem se, není na vybranou.
Svede nás až zítřek daleký.

Nashledanou, bez slov, bez loučení
ožel stesk i smutek někdejší,
umřít – na tom nic nového není,
ani žít však není novější.

Rozbité zrcadlo, Sergej Jesenin, Přeložil Jan Zábrana, Vydal Akropolis 2007, 160 str., brož.,



UKÁZKY Z TVORBY SERGEJE JESENINA

Po staru beru ovčí kožich
a jdu si lehnout na seník.
Sad zmohutněl. Když do něj vkročím,
šeřík mě šimrá do skrání.
Jak milý je mým zjihlým očím
plot, co se stářím naklání…

Byl jsem šťastný, když jsem líbal ženy,
muchlal květy, ležel na trávě.
Dobytek, náš bratr ponížený
nebyl ode mne bit po hlavě.
(Přeložil Jan Zábrana)

Jaká prudká sněžná bouře, čert ji vem.
Každý metr střechy protkne krovákem.
Nemám strach, jsem dávno, paměť poví ti,
prostopášným srdcem k tobě přibitý.
(Přeložil Kabíček)

Neľúbiš ma, nepoľutuješ ma.
Mal by som sa azda páčiť viac?
Tvár odvraciaš a len vzdycháš, hriešna,
na plecia mi ruky položiac.

Mladá si, chrup túžobne cerí.
Neha, hrubosť? Ani jedno nie.
Koľko rúk si pamätáš a perí?
Koľkí muži tvoje láskanie?

Prešli tvojím srdcom ako tiene,
nedotkli sa toho ohňa v ňom,
sedela si mnohým na kolene
ako sedíš teraz na mojom.

Maj si oči poloprižmúrené,
snívajúce tajne o inom.
Veď ani ja nebláznim sa pre ne –
inde toniem v šťastí jedinom.

Nevrav tomu osud, ten o nebol.
Len vzbĺknutie, premrhaný deň.
Len náhodou som sa stretol s tebou –
S úsmevom sa s tebou rozídem.

Ty v ústrety pôjdeš novým túžbam,
porozsýpať svoje prázdne dni.
Nevybozkávaným pokoj už daj,
neváb tých, čo nie sú v plameni.

A keď pôjdeš po ulici s dakým
a budeš s ním tárať o láske,
možno i ja pôjdem smerom takým –
stretneme sa na tej prechádzke.

Pritisneš sa o to plece niečie,
ani podísť, ani nepodísť –
a povieš ticho: „Dobrý večer...“
Odpoviem ti: „Dobrý večer, miss.“

Na nepokoj duša ochorie,
neroztopí sa už ten jej ľad.
Nepodpáliš toho, kto už zhorel.
Nemôže mať rád, kto mal už rád.
(Preložil Ľubomír Feldek)

Píseň o psu
Tam, kde visí plachta tenká,
za rohoží u vrátek,
sedm štěňat vrhla fenka,
sedm rusých štěňátek.-

Do večera lízala je,
zahřívala, laskala,
až pod teplým tělem zkraje
závěj sněhu roztála.-

Ale večer, po setmění,
slípky šly už na hřad spát,
přišel sedlák zamračený
do pytle všech sedm dát.

Běžela, a strach ji bodal,
za ním, co jí stačil dech.
Dlouho nezamrzlá voda
točila se ve vírech.-

Když se vlekla s hlavou tupou
od rybníka nazpátek,
byl snad měsíc nad chalupou
jedním z jejích štěňátek.-

V modré noci čenich zvedla,
táhle vyla do nebes,
vytepaná luna zbledlá
svezla se za černý les.-

Chtěla sousto, neví, proč jí
přilét kámen, proč zní smích.
Utonuly dvě psí oči.
(Přeložil Jan Zábrana)

Tůně nebes v duši zamrazily,
hvězdný oheň studí po kraji.
Ti, jež jsem měl rád, mě opustilli,
ti pro něž jsem žil, mě neznají.

Ale přesto, šlapaný a štvaný,
na svit luny chci se usmívat,
na té zemi k nedomilování
za všechno, co dal, mám život rád.
(Přeložil Jan Zábrana)

Tenhle stesk, ne, ten víc nerozptýlí
šťastný smích, co z dalekých let zní.
Lípy v květu květ už odhodily,
ztichla jarní píseň slavičí.

Tenkrát všechno bylo pro mne nové,
tolik citů chtělo v srdci růst.
Teď se skrývá červ i v něžném slově,
když jak zhořklý plod mi padá z úst.

Dálky ještě nevybledlé v očích
přišly o svou krásu pod lunou.
Z pařezů... a z roklí na úbočích
smutek civí ruskou rovinou.
(Přeložil Jan Zábrana)

Jaká prudká sněžná bouře, čert ji vem.
Každý metr střechy protkne krovákem.
Nemám strach, jsem dávno, paměť poví ti,
prostopášným srdcem k tobě přibitý.
(Přeložil Jaroslav Kabíček)

Domov jsem opustil, mizí
modravá Rus jak dým.
Tři hvězdy, rybník a břízy
ať hřejí stesk maminčin.
Zlatavý žabák měsíc
do tance na vodě sklouz,
jabloň se zachvěla nejvíc,
zavála tátovi vous.

Vrátit se hned mi svět nedá,
vánice prodlouží sten.
Modravou Rus hlídá děda
na jedné noze – klen.

Déšť listí tam při pozdravu
vše líbá, ať jsem, kde jsem.
Mám právě takovou hlavu,
jako má starý klen.
(Přeložila Zdenka Bergrová)

Poezie klasická – nové knihy

Sergej Jesenin, rozbité zrcadlo duše talentovaného básníka

Jesenin, talentovaný básník, který je dodnes symbolem tragiromantického vzepjetí ducha a proto jeho křehká a bohémská poezie ...

Karel Kryl. Rýmované komentáře nejen o politických podrazech

Na konci osmdesátých let a na začátku let devadesátých, tedy na přelomu dvou historických epoch, běžel čas veřejného živo...

Borovského Konkurs pobaví i po 150 letech. Křest sv. Vladimíra jakoby psal dnes

Nejspíš to bylo v roce 1877, kdy báseň vyšla poprvé, přes dvacet let po smrti Karla Havlíčka Borovského. ...

František Halas. Srozumitelný básník chaotické doby, který by i dnes měl co psát

Básně Františka Halase (3.10. 1901 – 27.10. 1949) jsou prosté a srozumitelné, ale přesto jeho tvorba patří k dílům nejslož...

Korespondence Vladimíra Holana. Umlkám do čekání

Stranou, v posledních letech značného, zájmu o dopisy význačných kulturních osobností překvapivě dlouho stála korespondence...

Inspirující myšlenky...

Není pochyb o tom, že naše zapomínání na mimolidskou přírodu je dnes udržováno způsoby mluvy, které jednoduše inteligenci ostatních druhů i přírody obecně popírají, stejně jako samotnými způsoby fungování naší civilizované existence - nepřetržitým hukotem motorů, který vylučuje možnost vnímat hlasy ptáků i větrů, elektrickým osvětlením, které zastiňuje nejen hvězdy, ale i samotnou noc, klimatizací, která stírá rozdíly ročních období...
David Abram, Kouzlo smyslů