.dyk viktor basnik buric
Viktor Dyk (*31. 12. 1877 – †14. 5. 1931) patří spolu s Bezručem, Šrámkem a Tomanem ke generaci protispolečenských buřičů, kteří byli aktivní na přelomu 19. a 20. století jak společensky, tak politicky.
Dyk vystudoval gymnázium, ale nedokončil práva. Rozhodl se pro dráhu svobodného spisovatele, žurnalisty a politika a byl velmi aktivní.

Velmi citlivě vnímal morálku první republiky a ostře kritizoval, co se mu nelíbilo.

Po rybníku plují kachny a mají se dobře; nestarají se o více než o svůj rybník. Vše je tradice a nic víc než tradice. Rodinné památky se uchovávají; je to stálá apotheosa rybníka. Veškerá hloupost je posvěcena, poněvadž byla. Nevkus; co možno žádat od kachny rybníka?
(Píseň o vrbě)

Vrcholem je i drama Krysař, dnes asi nejznámější jeho dílo.

"Mám zvláštní nadání vyhánět krysy," pokračoval krysař. "Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. Já prošel mnoha zeměmi: slunnými i ponurými, pláněmi i horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne. Povím vám něco, cizinko, která se umíte tak zvonivě smáti. Nikdy jsem nepískal plným dechem: byl to vždy tlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by za mnou."

dyk viktor knihy
Ostře kritizoval hradní politiku T.G.Masaryka a Beneše. Ačkoliv ho považovali za anarchistu, čímž do jisté míry byl, orientoval se pravicově a nacionalisticky, v tom dobrém slova smyslu.

dyk cenzura narodni listy

„Měli jsme nepochybně podivný nápad: postaviti se tváří v tvář době, jejím bolestem, jejím krisím. Neuhnuli jsme tam, kde jiní uhýbali. Viděli jsme nemoc a řekli jsme: vidíme nemoc. Viděli jsme ubohost a řekli: vidíme ubohost. A přece, vidouce slabost, snili jsme o síle. Chtěli jsme zneklidniti dřímající svědomí. Hlásali jsme destruktivní myšlenky. Všechny jsme urazili: duše citlivé i jemné, duše suché a pedantické; ‚muže rozumné i darmotlachy‘, jak řekl ruský básník. Jak je blaze lidem v stranách! Jak jsou v nich spaseni! Jak vědí, v co věřiti a co si mysliti!
...
Rozčarování z lidí. A pro koho zbývalo mi psáti? Vše kolem malicherné a zmalicherňující: k čemu jim třeba tvého díla? Založ ruce. Bav se. Směj se, chceš-li. Opovrhuj, nenáviď!“

Viktor Dyk

Ukázky:

Země mluví

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
kterou čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín.
Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své!

Těžké břímě nosím.
Přichází radost anebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistála.

Neoslyš slova varující:
neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat,
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?

Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno, bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu,
Opustíš-li mne, zahyneš.

(Promenáda Diogenova)


Jarní balada

Krev slunce, které zhasíná
po horizontu stříká.
Výčitek přišla hodina
a není Slitovníka.

Bůh za tou krví daleký.
Svět se tak šíleně točí.
A děvče stojí u řeky
a má tak zarudlé oči.

Krev červánků je plamenná.
A děvče váhá ještě.
- Jesť voda dnes tak zkalená
z prudkého jarního deště.

(Noci chiméry)

Oh, jak je zvláštní lesy jet,
kdy poslední pták utichá,
oh, jak je zvláštní rozumět
vzdechu, jenž v houští zavzdychá!

Jaký to klid v tvé srdce pad,
veliké porozumění.
Ovívá horké spánky chlad,
konejší barev ztlumení.

Namísto hluku tichá řeč
moudrosti plná, pokory.
Namísto lidí vážný klid
borovic ztichlé obory.

A možno klidně kynouti
těm stínům noci, které jdou.
A třeba raněn, splynouti
s nezranitelnou přírodou.

(Promenáda Diogenova)


Pohádka

Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty...

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých,
jak dole mrtvoly v jezerech zelených.

Tam na dně hnijí teď - a zhyzděná jich líc...
My mnoho cítili a neřekli jsme nic.

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,
my tiše sedneme a odvážeme loď.

(A divno bude nám po vodách těchto plout!)
Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty.

(A porta inferi)


Let šestnáct bylo jí…

Let šestnáct bylo jí. A umřela.
J. S. Machar

Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
Jak chladny tehda byly lilie!
Šla, rozjitřila a pak zapomněla.
Co je to platno, když mi nežije?

Vraždila. Ano. A pak zapomněla.
Jak zapomenout, když se zabije?
Je někdo mrtvý. Ona neumřela. –
Kdo mrtvoly jsi našel, pohřbi je!

A léta tomu jsou; kdes staré verše leží.
Je ještě krásný svět: je ještě láska svěží.
Co je to platno, když mně nežije?

A láska svěží je a láska zabije.
Chlad posměšný, hle, mají lilie.
– Kdos’ našel mrtvé, jdi, a pohřbi je! –

(Marnosti)


Bázlivá

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,
smrtelný zápas egoismů dvou,
jež nepřejí si víc ani míň,
než „Má buď! —" „Můj buď — ne-li, tedy zhyň!"

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?
po měkké pěšině že půjde dobrý krok,
že z dálky modravé se kdosi objeví,
jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

A já o jiné lásce snila jsem,
jež život nebere, leč život dává.
Snila jsem tolik nedočkavá
a procitla jsem ze sna úžasem.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,
po pěšině jdu v slunce západu,
neb viděla jsem v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest.

(Promenáda Diogenova)


Soumrak u moře

Nalevo širé zřím moře,
napravo táhne se dýna.
Příboj, jenž tříští se o břeh,
mi cosi připomíná.

Po písku omytém vlnou
reptaje nejdu a klna.
Zamyšlen tiše si šeptám.
Říkám si: devátá vlna!

Vln osm potopí pouze,
vln osm přeskočí.
Vln osm vesele bije
do prsou, do očí.

Vln osm nemá té moci,
vln osm laškuje jen.
Vln osm nemůže zmoci,
devátá vezme tě v plen!

Devátá vlna smete,
s čím osm hrálo si,
devátá vlna nese,
však živé nenosí,

devátá vlna zavře
mdlá ústa navěky.
A upíráš své oči
na moře bezděky.

Vlna se vzdouvá a týčí
prvá a druhá a třetí,
vlna se tříští a láme,
letí a nedoletí.

Tmí se a odkudsi z hlubin
nějaký osud tě volá.
Rozběh se dobrodružně
do moře úzký hrot mola.

Tmí se a písčitou dýnou
vede tě ještě tvá cesta.
A maně počítáš vlny:
čtvrtá a pátá a šestá.

Ale jdeš odvahy plný
vstříc kterýmkoli losům.
A maně počítáš vlny,
počítáš: sedm. A osm...


Podobné články

Inspirující myšlenky...

Rozdíl mezi udavačem v té větší kleci (na území Československé socialistické republiky) a udavačem v kleci malé (na hradě plném bláznů) byl však značný. Udavači ve větší kleci dělali všechno pro to, aby zůstali utajeni, zatímco o udavačích uvnitř malé klece se všeobecně vědělo, oni sami se tím chlubili a nikdo se tím netajil. Dokonce se s tím dalo počítat. I kalkulovat. S udavači se dalo docela šikovně manipulovat.
Vladimír Škutina, Prezidentův vězeň