Jan Vladislav psal svoji poslední básnickou sbírku Příběhy (s podtitulem Parafráze) v letech 1997–2009 (tedy až do své smrti). Jde o básně (povětšinou rozsáhlejší), s epickou osnovou, tedy skutečně o příběhy, jež zachycují životy nebo výmluvné zlomky osudů velkých umělců – básníků, malířů, divadelníků, filozofů (například Michelangelo, Borges, Čechov, Artaud, Mejerchold).
Ovšem do těchto „příběhů“ se prolíná osobnost autora, jeho bytostné úzkostné a naléhavé tázání a hledání nejzákladnějšího smyslu umění, života, lásky.

pribehy-parafraze-vladislav

O sbírce Petr Adámek v Hostu napsal:
Poezie Jana Vladislava byla už od Hořícího člověka zasažena hlubokou melancholií, zároveň tu však od počátku byla schopnost vidět přesně, namísto mlhavých a rozostřených tónů používat jasné kontury. Na samém konci té dlouhé cesty vidíme starého básníka, který si vystačí už jen s několika málo tahy, aby jimi zacloumal naší netečností: „V střídavém pominutí smyslů / řekneš ano, a už tě unáší / to přitakání cestou, / která se nedá vzít zpět. // V střídavém pominutí rozumu / řekneš ne, a celý život se ptáš, / co všechno ten vzdor / vymazal z mapy tvých cest.“

Jan Vladislav (1923-2009) byl básník, překladatel a esejista, navzdory nepříznivým podmínkám autor neobyčejně rozsáhlého literárního díla vlastního, ale také překladatelského, editorského a pedagogického. Doma i v exilu (po roce 1981) byl jedním z hlavních hybatelů nezávislého šíření volného slova.

vladislav jan spisovatel prekladatel
Jan Vladislav, Praha 2007

Ukázky z knihy:

Žil jsem v tvém domě odjakživa,
přihodilo se to prostě jako narození
a jako se jednou přihodí smrt.
Zvykli jsme si na sebe, alespoň
já na tebe, tys vždycky mlčel,
a mlčíš i teď, kdy se blíží
čas výpovědi.
Dovol mi vzít
s sebou pár obrazů, okno
se stromy, jež zima svlékla
a jaro jako vždy zase obleče,
s tou příkrou strání a nebem,
které je vidět celé, jen když ležím
bez hnutí, bez dechu
na holé zemi.
Nenasytně čtu
a hledám v knihách už jenom věštby,
jestli jsme i my ten zimní strom
a můžeme se ještě obléci
listy, květy a plody
už v tomto snu,
jak doufal K…

***

Žárlím na řeku, ve které ses včera
v noci koupala, chraptěl vášnivě
zpěvák flamenka, půjdu ji večer
sešlehat prutem,
a dole na ulici přihlížel hlouček mužů,
jak mladá žena k tomu tančí a zvedá cíp černé sukně.
Štěstí nechce, abychom se na ně
dívali příliš zblízka,
napsala mi třináctého června
osmnáct set padesát sedm,
a velmi mu prospívá, když je přijímáme
s očima zavřenýma.

***

V střídavém pominutí smyslů
řekneš ano, a už tě unáší
to přitakání cestou, která se nedá vzít zpět.
V střídavém pominutí rozumu
řekneš ne, a celý život se ptáš,
co všechno ten vzdor
vymazal z mapy tvých cest.
Zkrátka, nejpravděpodobnější je,
psal patnáctého ledna osmnáct set osmdesát pět z Adenu domů,
že člověk jde spíš tam, kam nechce,
že děláš spíš to, cos dělat nemínil,
a žiješ a umíráš jinak,
nežli jsi vůbec někdy pomyslel,
a není naděje,
že by ti to někdy někdo
nějak nahradil.

***

Na samém počátku, jak stojí psáno,
byly stvořeny s duší Adama
i duše nás všech. Kdykoli žena počne,
přinese anděl noci semeno před Boha,
a ten rozhodne, jaké to dítě bude,
malé či velké, slabé či silné,
muž nebo žena — jedině volba
mezi dobrem a zlem je věcí člověka –
a přikáže duši, aby vstoupila
do toho plodu. Duše však otevře ústa,
protože ví, co ji očekává,a s nářkem se vzpouzí: Proč na mně chceš,
abych šla do světa? A Bůh odpoví:
Proti své vůli jsi byla stvořena,
proti své vůli se narodíš na svět,
proti své vůli zemřeš.
Když ležíš vedle mne a položím ruku
do tvého klína, cítím pojednou,
jak ve tvém pomalém, pokojném dechu
pulzuje vesmír, a nepřestávám žasnout,
jak se má duše mohla tak dlouho vzpouzet
a nechtít na svět.

***

„Ulovilo jsem tě,“ šeptalo srdce
a prstem náruživě
přepočítávalo

své spící kořisti
vrásky a jizvy.
„Ulovilo jsem tě,“ ptalo se

a zděšeně otvíralo
své ještě živé
oběti oči,
„ale co dál?“

Poezie klasická – nové knihy

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka