vrchlicky kabinet mistra vrchlickeho
Výbory z díla Emila Fridy (1853-1912) vycházejí od roku 1893, kdy Wunsch editoval knihu s poněkud bombastickým názvem Jaroslav Vrchlický jako učitel lidstva. Napřesrok připojil k ní ještě i díl druhý Jaroslav Vrchlický jako básník milostný a sám mistr připravil jinou knihu dle vlastního výběru.

Jen do konce devatenáctého století následovaly tří další výbory a do smrti autorovy ještě čtyři. Roku 1913 vyšla pak Vrchlického čítanka, nicméně žádná z těchto knih ještě nemohla čerpat z díla jako celku, který se uzavírá přinejmenším teprve roku 1930 sbírkou Kvítí Perdity.

Kritik Arne Novák svůj vlastní výběr uspořádal roku 1933 a po čtyřech letech jej vydal v rozšířené verzi.
Roku 1939 přichází Beneš Buchlovan s knihou některých Vrchlického sonetů a za druhé světové války vydává František Krčma Rozmarné balady (1942).
Mezi lety 1945 a 1952 se nevynořilo více než Výbor z Vrchlického epiky (1947), ale již rok 1953 se zarojil hned šesti svazky: tři ke své edici potřeboval Seifert, ale výběry vydali i Vrchlického dcera Eva a po jednom badatelé Vítězslav Tichý a Milan Jungmann. Ten připravil i Vrchlického Epické básně (1956) a Deset básní Jaroslava Vrchlického editoval dvě léta potom malíř Max Švabinský, jehož Druhých deset básní Jaroslava Vrchlického vychází roku 1962.
Už roku 1961 ovšem opět přispěchal Seifert s výborem Duha na zemi.
Roku 1966 vychází výběr Jiřího Brabce a Josefa Bruknera Host na zemi a mezi roky 1973 a 1983 následovaly další čtyři edice vč. knihy Za trochu lásky (1979), která mě zastihla na gymnáziu.
Zdeněk Pešat má v Lexikonu české literatury soupis dokonce devětatřiceti výborů z díla Jaroslava Vrchlického jen do roku 2002, kdy vychází Fikarova edice Kalný krystal.


Nicméně ten první Kabinet mistra Vrchlického (2016) sestavil až letos básník Ivan Wernisch (*1942), když vybral z dvaaosmdesáti Vrchlického knih veršů devětaosmdesát básní a - přesně řečeno – tyto objevil „pouze“ v šestatřiceti Fridových knihách a jednom nedatovaném dopise Karle Bezdíčkové z let devadesátých předminulého století.

Ivan Wernisch jistě nevybíral špatně.
Nejčastěji těží z knihy Hořká jádra (1889), a to šestkrát, a po pěti básních vyjímá ze svazků Bodláčí z Parnasu (1893), Napadlo rosy (1896) a Tiché kroky (1905). Nu, a každá ze čtyř Vrchlického sbírek Co život dal (1883), Jak táhla mračna (1885), Moje sonáta (1893) a Duše – mimosa (1903) mu poskytuje básně hned čtyři.
Následující „venkovský“ Přelud vteřiny je působivým hororem a upomíná na díla Edgara Allana Poea, jehož Vrchlický překládal, i na Kytici Karla Jaromíra Erbena.

Prosluněné, i když jen mírně, oproti tomu zůstaly pražské verše „prchajícího mládí“ Promenádní koncert.

Přelud vteřiny
Jak v mírném cvalu naši koně jeli,
kraj barvy ztrácel jako freska stmělý,
již deště smyly, větry ošlehaly...
Pár topolů, jež osaměle stály,
se rýsovalo siluetou jemnou
na čistém nebi, a nad zemí temnou
a pod topoly blíže skalní stěny
se venkovský táh hřbitov opuštěný,
tvar trojúhelníka měl, květů málo
a křížů ještě míň na rovech stálo,
a smutek nesmírný vál z pouště všeho,
z těch zdí a domku čerstvě bíleného,
jenž, kde se trojhran v zdí úzký cíp dloužil,
čněl, za komoru pro umrlé sloužil.
Van táhl ostrý krajem, zem se chvěla
a jediná jen hvězda osamělá
nad pustým hřbitovem tím v temnu stála.
Tak vysoká, tak vzdálená, tak malá
jak naděj v srdci lidském v nové žití,
když to, jímž dýšem teď, se v niveč zřítí...
Tak jak jsem kol jel, srdce smutkem ztuhlé.
mně zdálo se, že v úzkém zdí dvou úhle
za komorou se bílý kostroun drápe,
v kraj nahlížeje hnáty po zdi tápe,
svit hvězdný táh se po kostech a dříku...
Však to byl pouze přelud okamžiku,
neb vtom již koně v nový trysk se dali,
a všecko, přelud, sjelo mezi skály...
***
Promenádní koncert
Kaštany jsou samé květy.
Dámy nové toalety
ukázati vyšly nám,
při hudbě ve chladném stíně
v zlatém písku na Žofíně
chodí s pány sem a tam.

Jaký vír to a shon pestrý!
Mladost, krása, obě sestry,
rendez-vous si daly sem.
Mladost! Krása! šeptneš v tichu
a v té hudbě, řeči, smíchu
je ti všechno – prázdným snem.

Roztržitě zraky zvedáš.
Mladost ztratils, krásu hledáš...
u nohou tvých žlutý list,
výtkou v hudbu šum zní stromů.
Nebylo by líp jít domů,
v Donu Quijotu dál číst?

Jaroslav Vrchlický: Kabinet mistra Vrchlického. Vybral a uspořádal Ivan Wernisch. Vydalo Druhé město – Martin Reiner. Brno 2016. 128 stran. ISBN 978-80-7227-378-2
Ukázka z knihy: http://www.druhemesto.cz/kniha/kabinet-mistra-vrchlickeho


Myšlenky z knih

Není náhoda, že vlády po celém světě chtějí vzdělávat děti. Státní vzdělávání má být důkazem státního dobra a zájmu o náš blahobyt. Skutečné vysvětlení je méně lichotivé. Pokud může státní propaganda zapustit kořeny, když děti vyrůstají, tyto děti se nestanou pro státní aparát hrozbou. Samy se spoutávají do okovů.
Lew Rockwell