kabinet mistra vrchlickehoVýbory z díla Emila Fridy (1853-1912) vycházejí od roku 1893, kdy Wunsch editoval knihu s poněkud bombastickým názvem Jaroslav Vrchlický jako učitel lidstva. Napřesrok připojil k ní ještě i díl druhý Jaroslav Vrchlický jako básník milostný a sám mistr připravil jinou knihu dle vlastního výběru.
Jen do konce devatenáctého století následovaly tří další výbory a do smrti autorovy ještě čtyři. Roku 1913 vyšla pak Vrchlického čítanka, nicméně žádná z těchto knih ještě nemohla čerpat z díla jako celku, který se uzavírá přinejmenším teprve roku 1930 sbírkou Kvítí Perdity.

Kritik Arne Novák svůj vlastní výběr uspořádal roku 1933 a po čtyřech letech jej vydal v rozšířené verzi.
Roku 1939 přichází Beneš Buchlovan s knihou některých Vrchlického sonetů a za druhé světové války vydává František Krčma Rozmarné balady (1942).
Mezi lety 1945 a 1952 se nevynořilo více než Výbor z Vrchlického epiky (1947), ale již rok 1953 se zarojil hned šesti svazky: tři ke své edici potřeboval Seifert, ale výběry vydali i Vrchlického dcera Eva a po jednom badatelé Vítězslav Tichý a Milan Jungmann. Ten připravil i Vrchlického Epické básně (1956) a Deset básní Jaroslava Vrchlického editoval dvě léta potom malíř Max Švabinský, jehož Druhých deset básní Jaroslava Vrchlického vychází roku 1962.
Už roku 1961 ovšem opět přispěchal Seifert s výborem Duha na zemi.
Roku 1966 vychází výběr Jiřího Brabce a Josefa Bruknera Host na zemi a mezi roky 1973 a 1983 následovaly další čtyři edice vč. knihy Za trochu lásky (1979), která mě zastihla na gymnáziu.
Zdeněk Pešat má v Lexikonu české literatury soupis dokonce devětatřiceti výborů z díla Jaroslava Vrchlického jen do roku 2002, kdy vychází Fikarova edice Kalný krystal.


Nicméně ten první Kabinet mistra Vrchlického (2016) sestavil až letos básník Ivan Wernisch (*1942), když vybral z dvaaosmdesáti Vrchlického knih veršů devětaosmdesát básní a - přesně řečeno – tyto objevil „pouze“ v šestatřiceti Fridových knihách a jednom nedatovaném dopise Karle Bezdíčkové z let devadesátých předminulého století.

Ivan Wernisch jistě nevybíral špatně.
Nejčastěji těží z knihy Hořká jádra (1889), a to šestkrát, a po pěti básních vyjímá ze svazků Bodláčí z Parnasu (1893), Napadlo rosy (1896) a Tiché kroky (1905). Nu, a každá ze čtyř Vrchlického sbírek Co život dal (1883), Jak táhla mračna (1885), Moje sonáta (1893) a Duše – mimosa (1903) mu poskytuje básně hned čtyři.
Následující „venkovský“ Přelud vteřiny je působivým hororem a upomíná na díla Edgara Allana Poea, jehož Vrchlický překládal, i na Kytici Karla Jaromíra Erbena.

Prosluněné, i když jen mírně, oproti tomu zůstaly pražské verše „prchajícího mládí“ Promenádní koncert.

Přelud vteřiny
Jak v mírném cvalu naši koně jeli,
kraj barvy ztrácel jako freska stmělý,
již deště smyly, větry ošlehaly...
Pár topolů, jež osaměle stály,
se rýsovalo siluetou jemnou
na čistém nebi, a nad zemí temnou
a pod topoly blíže skalní stěny
se venkovský táh hřbitov opuštěný,
tvar trojúhelníka měl, květů málo
a křížů ještě míň na rovech stálo,
a smutek nesmírný vál z pouště všeho,
z těch zdí a domku čerstvě bíleného,
jenž, kde se trojhran v zdí úzký cíp dloužil,
čněl, za komoru pro umrlé sloužil.
Van táhl ostrý krajem, zem se chvěla
a jediná jen hvězda osamělá
nad pustým hřbitovem tím v temnu stála.
Tak vysoká, tak vzdálená, tak malá
jak naděj v srdci lidském v nové žití,
když to, jímž dýšem teď, se v niveč zřítí...
Tak jak jsem kol jel, srdce smutkem ztuhlé.
mně zdálo se, že v úzkém zdí dvou úhle
za komorou se bílý kostroun drápe,
v kraj nahlížeje hnáty po zdi tápe,
svit hvězdný táh se po kostech a dříku...
Však to byl pouze přelud okamžiku,
neb vtom již koně v nový trysk se dali,
a všecko, přelud, sjelo mezi skály...
***
Promenádní koncert
Kaštany jsou samé květy.
Dámy nové toalety
ukázati vyšly nám,
při hudbě ve chladném stíně
v zlatém písku na Žofíně
chodí s pány sem a tam.

Jaký vír to a shon pestrý!
Mladost, krása, obě sestry,
rendez-vous si daly sem.
Mladost! Krása! šeptneš v tichu
a v té hudbě, řeči, smíchu
je ti všechno – prázdným snem.

Roztržitě zraky zvedáš.
Mladost ztratils, krásu hledáš...
u nohou tvých žlutý list,
výtkou v hudbu šum zní stromů.
Nebylo by líp jít domů,
v Donu Quijotu dál číst?

Jaroslav Vrchlický: Kabinet mistra Vrchlického. Vybral a uspořádal Ivan Wernisch. Vydalo Druhé město – Martin Reiner. Brno 2016. 128 stran. ISBN 978-80-7227-378-2
Ukázka z knihy: https://www.druhemesto.cz/kniha/kabinet-mistra-vrchlickeho

Poezie klasická – nové knihy

František Halas. Srozumitelný básník chaotické doby, který by i dnes měl co psát

Básně Františka Halase (3.10. 1901 – 27.10. 1949) jsou prosté a srozumitelné, ale přesto jeho tvorba patří k dílům nejslož...

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Inspirující myšlenky...

Toto bych chtěl pro své děti, kdyby byly ještě malé. Chtěl bych, aby vyrostly s pocitem, že jsou vládci svých životů. Chtěl bych, aby byly šťastné, ale také aby se staraly o štěstí druhých. Chtěl bych, aby byly emocionálně odolné, aby mohly odrážet nevyhnutelný stres a zklamání, které život občas přinese. Chtěl bych, aby měly důvěru ve svou schopnost učit se po celý život a přizpůsobit se světu, který se rok od roku mění stále rychleji. Chtěl bych, aby měly cíle, po kterých opravdu touží. Chtěl bych, aby byly schopné kriticky přemýšlet a činit racionální rozhodnutí, která jim pomohou dosáhnout jejich cílů. Chtěl bych, aby měly morální hodnoty, které pomáhají dávat smysl a strukturu jejich životům, a doufám, že to budou lidské hodnoty - hodnoty, které mají co do činění s lidskými právy a povinnostmi, a ne s pošlapáním těchto práv.
Peter Gray