svacha svlekani casu

... Petr Švácha - a třeba to už v sedmdesátém roce bylo, neplatných strof v jeho sbírkách nenajdeš: ještě nestačily zestárnout: stále v nich poezie existování v universu. Chceme říci svébytná poezie, ne ta módní a v každém čase všemu přizpůsobivá.


Tak celkem nedávno Malíři rozdmychali ráno a Petr Švácha o tom takto:
"Polykáš prášky / nesplněných slibů / a lásek odmrštěných / Postel je k nepřečtení // Kudy tedy pohroma a blesk? // Obraz tvého mládí / dosud pod plachtou / skryt zrakům vandrovníků // Proč ale malíři / do pozadí posadili / můj černý náhrobek?" (ze sb. Po lásce nožem, 2015)

Šváchovo "proč" není ničím jiným než variací na věčnost a kdybychom snad my byli povinni vnutit věčnosti odpověď, v úvahu by přišla zase jen ta Šváchova; tato:
"Život se otáčí / tak jako rotující prsten / Při tom všem štěkání / holými tesáky sám sebe chytá / za ocas" (Nosím prsten po tobě; ze sb. Předvolání, 2009),
přičemž jen pět let nato dobírá se básnící cestující životem poznání, že
"když se čas svléká, nutí nás padnout na kolena, / protože pouze vyvolení / smějí mít housle pod krkem / a hladit nahé struny / a smyčcem laskat dech" (Svlékání času; ze sb. Svlékání času, 2014).

"Tu básník už nesmlčí, že těžké je pochopit chvíle, které následují / po vyškrtaných stránkách" (Bílé stránky; Svlékání času),
tím spíš ovšem, když básně se vzdalují / jsou-li zapovězeny / předem" (Spěch; Svlékání času).

Máme za to, že vnitřní té i oné lidské bytosti se navzájem oslovují ve jménu hodnot trvajících právě a výhradně s člověkem. Proto už po přečtení jen několika málo básní z pera senzitivního hloubavce rozeznáme to zásadní, co Švácha říká o prostoru rozestupujícím se před bodem konce. V každé minutě vládne ve Šváchově prostoru neochota reflektovat takový život, kterému estetický výraz a holý smysl nevtiskuje fenomén uměleckého: fenomén poezie, hudby a výtvarna.
"Snažím se pohlédnout do not trochu níže - / do masa, do krve / do hlubokých valících se vod... // Na rozdíl od veršů / hudbu byť slůvkem neoklameš. // Však stejně jak verše / můžeš ji na sebe rozhněvat." (/Poezie; ze sb. Tažní ptáci, 2008)

Nelze nepřijmout tvrzení recenzenta Martina Šípa, že Petr Švácha "vyrostl v respektovaného generačního autora" a že "můžeme jen obdivovat, s jakou lehkostí a samozřejmou nevtíravostí pronikají do textů pravdy známé i ty jen tušené, bez náznaku tezovitosti či sklonku k moralizování..." Co si nemůžeme odpustit, je výtka stínících morbidností:
"Hořící hřbitov / s nadbytkem popela / Kam s nevyslovenými touhami / kam s vykřičeným žalem? // Hruď jako zvon / ve dví roztržený // Vašek přichází pomalu... // Pak vedle houslí přikládá klarinet / a do žhavých uhlíků fouká / aby se snáze rozhořely" (Hořící obraz; Svlékání času).
Jindy:
Ach stůjte / stůjte rakvičkové děti / slza je málo slaná / za předčasný hrob" (Dvě básně na smrt; ze sb. Horké flétny, 1970).

Jakož že neoceňujeme ani snahy po originalitě tak snadno zaměninelné za obscénnost:
"Nenapadlo mě totiž / (v tom svatém nadšení) dát vyvenčit svého básníka" (Autoportrét; ze sb. Docela pozdní inventura duše, 2006).

Poezie současná – nové knihy

Zakázané květiny Petra Žantovského

Sbírka Zakázané květiny (Kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu Petra Žantovského z období posledních pěti let. Oprot...

Sharon Oldsová se nestydí aneb Papežův penis a jiné básně

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesá...

Básník i překladatel Pavel Weigel. Ukázky básní

Těžiště Weiglovy literární činnosti spočívá především v překladech, kterých knižně publikoval více než sto. Překlá...

Miroslav Kovařík a Zelené peří. Po desetíletí uznávaný propagátor poezie

Mirek Kovářík (1934), recitátor, performer, literární publicista, je jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel...

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Inspirující myšlenky...

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky