svacha svlekani casu

... Petr Švácha - a třeba to už v sedmdesátém roce bylo, neplatných strof v jeho sbírkách nenajdeš: ještě nestačily zestárnout: stále v nich poezie existování v universu. Chceme říci svébytná poezie, ne ta módní a v každém čase všemu přizpůsobivá.


Tak celkem nedávno Malíři rozdmychali ráno a Petr Švácha o tom takto:
"Polykáš prášky / nesplněných slibů / a lásek odmrštěných / Postel je k nepřečtení // Kudy tedy pohroma a blesk? // Obraz tvého mládí / dosud pod plachtou / skryt zrakům vandrovníků // Proč ale malíři / do pozadí posadili / můj černý náhrobek?" (ze sb. Po lásce nožem, 2015)

Šváchovo "proč" není ničím jiným než variací na věčnost a kdybychom snad my byli povinni vnutit věčnosti odpověď, v úvahu by přišla zase jen ta Šváchova; tato:
"Život se otáčí / tak jako rotující prsten / Při tom všem štěkání / holými tesáky sám sebe chytá / za ocas" (Nosím prsten po tobě; ze sb. Předvolání, 2009),
přičemž jen pět let nato dobírá se básnící cestující životem poznání, že
"když se čas svléká, nutí nás padnout na kolena, / protože pouze vyvolení / smějí mít housle pod krkem / a hladit nahé struny / a smyčcem laskat dech" (Svlékání času; ze sb. Svlékání času, 2014).

"Tu básník už nesmlčí, že těžké je pochopit chvíle, které následují / po vyškrtaných stránkách" (Bílé stránky; Svlékání času),
tím spíš ovšem, když básně se vzdalují / jsou-li zapovězeny / předem" (Spěch; Svlékání času).

Máme za to, že vnitřní té i oné lidské bytosti se navzájem oslovují ve jménu hodnot trvajících právě a výhradně s člověkem. Proto už po přečtení jen několika málo básní z pera senzitivního hloubavce rozeznáme to zásadní, co Švácha říká o prostoru rozestupujícím se před bodem konce. V každé minutě vládne ve Šváchově prostoru neochota reflektovat takový život, kterému estetický výraz a holý smysl nevtiskuje fenomén uměleckého: fenomén poezie, hudby a výtvarna.
"Snažím se pohlédnout do not trochu níže - / do masa, do krve / do hlubokých valících se vod... // Na rozdíl od veršů / hudbu byť slůvkem neoklameš. // Však stejně jak verše / můžeš ji na sebe rozhněvat." (/Poezie; ze sb. Tažní ptáci, 2008)

Nelze nepřijmout tvrzení recenzenta Martina Šípa, že Petr Švácha "vyrostl v respektovaného generačního autora" a že "můžeme jen obdivovat, s jakou lehkostí a samozřejmou nevtíravostí pronikají do textů pravdy známé i ty jen tušené, bez náznaku tezovitosti či sklonku k moralizování..." Co si nemůžeme odpustit, je výtka stínících morbidností:
"Hořící hřbitov / s nadbytkem popela / Kam s nevyslovenými touhami / kam s vykřičeným žalem? // Hruď jako zvon / ve dví roztržený // Vašek přichází pomalu... // Pak vedle houslí přikládá klarinet / a do žhavých uhlíků fouká / aby se snáze rozhořely" (Hořící obraz; Svlékání času).
Jindy:
Ach stůjte / stůjte rakvičkové děti / slza je málo slaná / za předčasný hrob" (Dvě básně na smrt; ze sb. Horké flétny, 1970).

Jakož že neoceňujeme ani snahy po originalitě tak snadno zaměninelné za obscénnost:
"Nenapadlo mě totiž / (v tom svatém nadšení) dát vyvenčit svého básníka" (Autoportrét; ze sb. Docela pozdní inventura duše, 2006).

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Politická karikatura se samozřejmě objevuje i po roce 1989: tentokráte už nejen jako kritika předchozího, ale také jako reflexe stávajícího. Humoristický časopis Dikobraz se po dobu své existence přizpůsoboval dobovému ovzduší. Byl založen v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a v období po roce 1948 jej zcela ovládla komunistická strana. Levicové zaměření časopisu bylo však citelné již v počátcích. V období po srpnu 1968 můžeme vnímat nesouhlas redakce s okupací Československa, avšak v následujícím období, během normalizace, má časopis blízko k většinovému proudu a ke kritice kapitalistického nepřítele. Po událostech v listopadu 1989 zaplavuje vlna optimismu také redakci Dikobrazu, jehož poslední číslo vyšlo bohužel již 14. března 1990.