brikciusova do boure
Poezie jako nesmírný prostor mezi románem a hudbou. Tak jsem ji chápal vždy. Náznak neuchopitelného, otevírající prostor pro fantazii, která se rozvíjí v souznění několika slov a ve vašich životních prožitcích.
Proto poezie oslovuje každého jinak, proto je věčná.

Když jsem se začetl do slov Anny Brikciusové, pustil jsem si oblíbenou Brahmsovou sonátu e-moll.
Záměrně, abych se naladil na její violoncellovou tesknou nótu, na příjemnou zvukomalebnost slov, skrývající se v náznacích i symbolice usínání, znovuzrození, tápání i objevování.
Život kolem nás protéká naplněn podstatou nesmírna, příběhy lidí, časem a hudbou a my se v něm potápíme, plaveme a nadechujeme nadějí i víru nad babylónskou hladinou slov vyřčených.
A zanecháváme v něm stopu našeho bytí.

Přeji všem nevšední zážitek s básnířkou Annou Brikciusovou!

Básnířka Anna Brikciusová vystudovala na pražské konzervatoři hru na violoncello.
Dnes vystupuje mimo jiné se svým bratrem Františkem, s nímž tvoří vynikající violoncellové Duo Brikcius. Žije ve Francii.
FESTIVAL BRIKCIUS Cyklus koncertů komorní hudby
V roce 2015 vydala soubor drobných povídek Eutanazie.
V roce 2017 vychází její básnická sbírka Kolibří úsměv po které přichází v roce 2020 sbírka Do bouře. Před vydáním je i sbírka Čas vypršel.

Do bouře / Brikciusová, Anna / Nakladatelství Bor, 2020

Ukázka z knihy:

Do bouře

sotva lapá po dechu
mokří vlci

úpí
slyší to v horách
pastevci ovcí

Země hltavě pije

 

Tam se nesmí

bez peněz

jsi menší než ti jiní,
kteří v tancích jezdí

a přitom nejsou v zóně válečné

 

Dunaj láká

ke dnu
po hladině se projít
bez vesel
člunu nebo lodě

nejsme však Svatí
jsme pouze lidé



Ve sklepě

neviditelný skelet
stékají kapky smůly
zdi v nářku bezvědomí

světla by ráda zhasla
život se jim zkracuje

zatímco venku
pestrobarevní skotačí

ani nezačal karneval

 

Hořčičné zdi

klobásy by mohly spát v postelích
také na zemi
by dlaždice je chladily

 

Rozumíš jim

oni Tobě

staví se mezi vás
bezejmenná zeď

 

Proti zdi

– ženě s šátkem
bez něj

s dítětem
bez něj

– muž, který nevidí
proč se tolik škaredí?
slyší kýchnutí velblouda

– proti cizincům

proč?
pro slepičí kvoč

 

Příliš

dlouho

ví, co říct

vděk prodá
za dva chybějící racky

není tu ptactva dosti

takže hodně draho

jinde mluví

vůně citronové trávy z řeky

 

Bez labutí

kalamář se vylil do řeky
to ony nerady

psát na vodu odmítají

slova by uplavala do jiné země

 

Ohňostroj

cvrček a vyplašený netopýr

oslava nového

v září

když ten lednový jsi propásl


Inspirující myšlenky...

Kromě lhostejnosti většiny a sadismu primitivů mě nejvíc rozhořčuje argumentace řady vzdělaných lidí, že zvířata nemohou mít žádný práva, neboť je neumějí sdělit, formulovat a brát se za ně. Každý kdo jen krůčkem poodstoupí z pozic atropocentrismu, zjistí, že svá přirozená práva na důstojný život mají nejen lidé, ale stejně tak zvířata a další živé bytosti, včetně živlů, ostatně celá planeta je živoucí bytost. Povinnosti vyplývající z lidské přirozenosti je uskutečnit a chránit práva nejen lidská, ale kromě jiných také práva zvířat. Ti, kteří se o to pokoušejí, jsou většinou zesměšňováni a uráženi, jejich činnost bagatelizována. Přesto i ta nejmenší pomoc zvířatům vede v důsledku k záchraně člověka a je s ní nerozlučně spojena.
Jitka Stehlíková, básnířka