horelova eliska portret
Pro mnoho lidí je Eliška Horelová (*23. 5. 1925 – †30. 8. 2015) známá svými vynikajícími texty pro děti a mládež. Málokdo ale ví, že psala také poezii.

Tato útlá sbírka přináší průřez její básnickou tvorbou a bude pro mnoho čtenářů příjemným překvapením.

Světelné noviny : Verše z let 1961-1989  / Eliška Horelová; Dosl. Drahomíra Vlašínová; Ilustr. Vladimír Komárek, Opava, OPTYS, 1995

svetelne noviny horelova

Ukázka ze sbírky:

Mám ráda vítr
 
Mám ráda vítr
protože nestojí
protože něco chce
a někam chvátá
pro dálku
z které přichází
pro to
jak zvedá zemi z bláta
pro gesto
s nímž vždy odhrne
špínu a listí stranou
a potom dolů sestřelí
voděnku čistou
jedinou ranou

proto mám ráda vítr

a taky proto
že umí chodit po obilí
a nosí vůni z luk
a občas má smutnou chvíli
plnou muk

a potom cuchá lidem vlasy
a o tmu ústa rozdírá si
a jako struna zní


Jdem pískem času

Jdem pískem času
zasypává
praporky trávy
stopy snů

a za pár sekund
vlna hravá
pohřbí nás
v bezednu

Jdem pískem času
Zasypaní…


Sancho Panza prorokuje…

Zmoudříš
Done Quijote
a budeš jednou jako druzí

bude to na chůzi v žentouru
přesně od středu
a po obvodu
jak se s nákladem jít sluší

a potom do žlabu
povezou
tvou nařezanou duši

a všechny věci dostanou
zas svoje „moudré“ jméno
růže se ztratí v lopuší
a bláznům bude odzvoněno

Dnes Done Quijote
ještě je provokuješ
jak na zteč jdeš
jak na kře bosky pluješ

ale už zítra
vydáš jim duši svou
(ten nedobytný hrad)
a potom v žentouru
řezanku
– budeš dobývat!

Zmoudříš
Done Quijote
a nebudeš to ty
Však tvoje šlápoty
objeví mladší v písku

Na zteč se vydají
v modrý vzduch proměnit
prašnou hlínu


Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik